,,Chtěl bych, aby v Čechách zmizely stereotypy a rasismus,” říká Martin Le The

Jak se v našem regionu žije cizincům? Odpověď pomáhá hledat Trieu Le The.

Při domlouvání tohoto rozhovoru jste mi řekl, že vás mám oslovovat Martine. Proč ne Trieu?

Protože to jméno jsem dostal od rodičů, aby na mě Češi nějak volali a nekomolili moje jméno. Původně jsem měl být David, ale bratr měl ve školce jednoho Davida, kterého neměl rád, tak jsem Martin. Bratr je Honza po tátovi.

Jaká je vaše národnost?

Vietnamská.

A občanství?

To mám dvojí, vietnamské i české. Když mi bylo 18 let, požádal jsem si o něj a bylo mi uděleno bez problémů. Asi i proto, že jsem se tady narodil.

Kdy přišla vaše rodina do České republiky?

Pokus si pamatuji dobře, tak můj nej-starší strejda je tady od přelomu osmdesátých a devadesátých let. Otec od roku 1991. Taťka jezdil po celé České repu-blice prodávat na tržnicích, najezdili i se svým bratrem spoustu kilometrů, určitě tisíce. Fungovali celý týden.

Jméno Le The je v Lounech už dlouho známé...

Otec má v Česku dva starší bratry a dvě mladší sestry. Jen nejmladší bratr zůstal ve Vietnamu.

Nejstarší bratr měl na autobusovém nádraží v Lounech obchod s textilem a pak večerku v ulici Kosmonautů. Druhý nejstarší má dva krámky na Pražské ulici. My jsme začínali naproti Vackům, dnes je tam sázková kancelář. A odtamtud rovnou na naše současné působiště na náměstí. Někdy v té době jsem se narodil.

Pracujete v obchodě svých rodičů. Bude to vaše povolání natrvalo?

Rád bych řekl, že nebude, ale nikdo nikdy neví. Osobně bych rád podnikal v Praze.

Jak jste se učil český jazyk? Mluvíte bezvadně česky, nemohu uvěřit, že jste teprve druhá generace u nás.

Nejvíc mi pomohlo, že jsem měl a mám české kamarády. Také jsem měl české chůvy. Říkal jsem jim babičko. A mám české školy. Po telefonu mi lidé ani nevěří, že jsem Vietnamec.

Které školy to byly?

Napřed v Lounech mateřská a pět let základní, pak čtyři roky osmiletého gymnázia. Následovala v Praze Střední škola hotelová a gastronomická. Začal jsem na vysoké škole, ale po roce mi to covid zkazil. Nešlo studovat on -line.

Zažil jste nějaké horké chvilky v souvislosti se svým původem?

Samozřejmě ve škole byly nějaké vtipy, také dospělí lidé se najdou, co si šťouchnou. Jednou se mi stalo, že v krámě byl zákazník velice nepříjemný až sprostý. Rasisticky nadával a také křičel, ať se vrátíme tam, odkud jsme přišli.

Už jste se s tím vyrovnal?

Teď už vím, že ti lidé jsou horší než já, když dokáží říct takové věci, a nic si z toho nedělám.

A co veselé příhody?

Například to, že mi nikdy nevěří, jak umím mluvit česky.

Jakou řečí mluvíte doma?

Doma mluvíme hlavně vietnamsky. Když si zrovna nedokážu vzpomenout na vietnamské slovo tak použiju místo něho české. Troufám si říct, že můj rodný jazyk je čeština, jelikož je pro mě jednodušší mluvit česky.

Jaké jsou vztahy ve vietnamských rodinách?

Nejvyšší pozici má vždycky otec, pak maminka, nejstarší sourozenec a pak ti mladší. Taková je hierarchie. Jinak asi jako v každé jiné rodině. Vietnamské rodiny drží více pospolu a to i širší rodina. Většinou žijí blízko sebe a to hlavně z důvodu, kdy se rodina schází u nejstaršího sourozence, když se slaví připomenutí zesnulých.

Co náboženství?

Většina jsme buddhisté. Máme doma oltáře, které se zdobí. Dáváme tam ty-činky, svíčky, skleničky s vodou, na talíři ovoce. Moje generace se o to, ale už moc nestará.

Proč ovoce?

Vietnamci ho mají rádi a doma ho vždycky mají.

Jaké jsou u vás další tradice?

Stále si připomínáme úmrtí našich předků. V ten den sejdeme pokud možno u nejstaršího potomka. Uvaří se, přinese ovoce, zapálí se tyčinky, všichni se pomodlí. Vietnamci drží v rodině víc než Češi. Vůbec tam neexistují domovy důchodců. Všichni bydlí spolu. Babička, dcera, vnučka. Vnučka hlídá babičku, když je maminka v práci. Máme do-my, kde jsou dole krámky. Tam se něco prodává a zároveň se prodávající stará o staré lidi. Není nic důležitějšího než rodina.

Kolik má rodina ve Vietnamu dětí?

Málokdy se potká jedináček, většinou dva a více dětí. Otec je z šesti dětí, v Čechách už má on i jeho sourozenci jen dvě a nejvíc tři děti.

Co vás osobně nejvíc charakterizuje?

To bohužel nedokážu sám říct.

Jak vypadá váš volný čas?

Momentálně, když pracuji, tak ho moc nemám. Od půl deváté ráno do osmnácti hodin jsem na krámě, pak nakupuji pro rodinu, přijdu večer, uvařím a až ko-lem 19. hodiny se najím a mám volno. To už odpočívám s počítačem nebo tele-vizí. V sobotu ráno od 8:30 do 12 hodin a pak jedeme pro zboží.

Máte volnou aspoň neděli?

Ano, pokud nevybaluji zboží. Je to velká zátěž, proto si nemyslím, že bych to vydržel celý život.

Máte rád lidi ve svém bydlišti?

Rozhodně mám. V prvním bydlišti jsme měli paní sousedku, která se o mě a mé-ho bratra starala a hlídala. Momentálně žijeme v Lounech a zde máme také hod-né sousedy.

Co se vám u nás nejvíc líbí?

Kuchyně, ženy, příroda, pivo. Češi jsou trošku sobečtější v tom smyslu, že nejsou tak moc komunitní. Vietnamci jsou naopak moc obětaví a žijí pro svou komunitu.

Chutná vám česká kuchyně? A české nápoje?

Ano, nejraději mám guláš s pivem a také si rád dám svíčkovou nebo řízek.

Které pivo vede?

Staropramen.

Co byste naopak v Česku změnil?

Chtěl bych, aby zmizely stereotypy, aby se k nám lidé chovali zcela normálně jako ke každému jinému. Aby úplně zmizel rasismus.

Podle mne vietnamští obchodníci v mnoha vesnicích zajišťují základní zboží.

Dřív byly COOPy, které hodně ubyly.

Jak vnímáte válku na Ukrajině?

Určitě s ní nesouhlasím, to je jasné. Nedokážu si vůbec představit, co kdyby začala i tady.

Jako žena jsem zvědavá, jak si udržujete krásné tmavé vlasy?

Černé vlasy máme od narození. U nás v rodině ale už kolem třicítky šedivíme. Možná že chodíme méně na sluníčko, ve Vietnamu nosíme typické kuželovité klobouky, tady je slunce určitě slabší.

Cítíte se vůbec někdy jako Vitnamec nebo jste sem již tak zapadl, že vás to vůbec nenapadne?

Stále se cítím jako Vietnamec. A nejvíce, když přiletím do Vietnamu. Ale stále si také přijdu jako Čech, který se tu narodil a žije tu celý život.

Děkuji za příjemný rozhovor.

       Dana Studničková