Reportáž: Na vlastní nohy chomutovskou historií

Když jsem se dozvěděla, že Chomutov k příležitosti 770. výročí města pořádá komentované prohlídky historického centra, s rezervací jsem neváhala ani minutu. Někteří si myslí, že jen proto, že někde každý den jsou, znají to tam. Kamenné ulice k nám ale mluvit nemohou a já mám pocit, že je vlastně vůbec neznám. Proto jsem tady a trápím se horkem.

Dnes totiž slunce celý den praží, jako kdyby se zaseklo v poledni. Čekáme kousek od informačního centra, v místě, kde prázdné stánky hází na jinak rozpálený chodník přívětivý stín. Chybí nám jen asi tři minuty do druhé hodiny odpoledne a pan průvodce. Celkem šest lidí chce dnes vědět, co ulice samy neprozradí: jeden starší pár, jeden mladší pár, jedna starší žena a jedna mladší žena – já. Jakmile dopočítám, odněkud zleva přichází muž středního věku s výrazem natolik sebevědomým, že v něm všichni okamžitě poznáváme našeho průvodce. Po krátkých organizačních nutnostech se dozvídáme jeho jméno – Jiří Kopica. Vyrážíme vstříc chomutovské historii, a to s historikem.

„Když prší, nesmí se na věž. To ale dnes nehrozí,“ prohodí Kopica k nahému nebi, „tak toho využijeme a začneme na věži.“ Následujeme ho a daleká cesta to není. Ani jsme nevyšli z jezuitského areálu a už před námi stojí bledě žlutý kvádr, štíhlý a protáhlý do výšin. Hvězdářská věž. „Komu se chce, může počítat schody. Schválně, jestli se dopočítá správně,“ dráždí pan průvodce naši potenciální soutěživost, zatímco nám odemyká cestu do nebes.

Pustíme se do zdolávání schodů a během chvilky se ocitáme v potemnělé místnosti, ve které nám dřevěné trámy visí poměrně nízko nad hlavou. Chodit se dá jen po takovém jednosměrném dřevěném můstku. Připomíná to tu vlastně půdu, ale na půdě ještě zdaleka nejsme. Přistoupíme po můstku blíž k tajemné hromadě přikryté plachtou a dozvídáme se, že se jedná o model zámku. „Jestlipak uhodnete, jaký to je zámek? Už nestojí, ale nacházel se v dnes už zaniklé vesnici poblíž, ze které pochází největší český pes.“ Ke zklamání pana průvodce nemá nikdo ani potuchy. Konečně nám prozrazuje, že se jedná o renesanční zámek Ahníkov, který stával ve stejnojmenné vesnici u Málkova. A tím psem není nikdo jiný než Maxipes Fík.

Pokračujeme ve výšlapu a v dalších mezipatrech se kocháme díly chomutovského malíře Ilji Sainera, kterým moc nerozumím. Za doprovodu abstraktního umění se konečně dostáváme až k vrcholu věže, stačí jen vyšplhat posledních několik schodů, které svou příkrostí teď už spíš připomínají štafle. Na zvedacích dveřích na střechu visí bílá cedulka, na které se dočítáme, že jsme vyšli celkem 181 schodů, a tím pádem zdolali výšku Matterhornu. „Neřekl bych, že to je s tím Matterhornem úplně pravda,“ sdílí s námi pan průvodce své pochyby, když už jsme všichni nahoře. Dvě postarší paní se předhánějí, aby nahlásily, kolik těch schodů tedy napočítaly. Jedna z nich hlásí, že napočítala 182, tedy o jeden víc, a že na ceduli je to napsané špatně. Obě si od průvodce vysluhují pochvalu za výjimečně přesné výpočty.

Stojíme tady nahoře, za sebou 770 let od první písemné zmínky o Chomutově a před sebou vyprávění o tom, co město za tu dobu prožilo. Máme výborný výhled na celý náš domov, na všechny jeho křivky. Je to krása, ale tak vysoko jsme krutému slunci až důvěrně blízko a vítr nás žárlivě fackuje ze všech stran. Nevšímáme si ho. Opřeme se o kamennou římsu a posloucháme. Nutno podotknout, že pan průvodce je dobrý řečník. Během vyprávění také občas položí otázku a muž z mladého páru ji pokaždé zodpoví bez zaváhání správně, ačkoliv není místní. Asi také historik.

Hledíme na místa, kde dřív Chomutov lemovaly hradby, a město s námi sdílí své vzpomínky.

A z některých událostí i v tom horku zamrazí. Husitský masakr, během kterého byli zavražděni téměř všichni chomutovští muži, je jednou z nich. „Nechali žít jen něco málo přes třicet mužů, a to proto, aby vykopali hromadné hroby pro ostatní,“ líčí průvodce krvavou pravdu. „Ženy mohly město opustit, ale ani tak nedopadly dobře. Husitské ženy je vzaly za brány města, kde měly být propuštěny, místo toho byly ale okradeny o cennosti a upálené na hraničním kopci.“ Výhled jako by najednou nabyl dalšího rozměru. Kromě toho, že to je krásná podívaná za letního dne, je to také vzpomínka na minulost, která nebyla vždy zalitá sluncem.

„Dalo by se říct, že Chomutov měl dva úhlavní nepřátele: Žižku a Popela,“ směřuje pan průvodce vyprávění dál. Řeč je o Jiřím Popelovi z Lobkovic. Zavedl u nás přísnou rekatolizaci, proti které proběhlo v roce 1591 povstání. „Bylo ale potlačeno v krvi,“ uzavírá Kopica protestantské snahy. Něco dobrého z Popela ale přece jen vzešlo. Zůstal tu po něm jezuitský areál, ve kterém se právě nacházíme, neboť to Popel pozval jezuity do Chomutova a nechal komplex vystavět jako symbol rekatolizace.

Pan průvodce dopoví, co povědět chtěl, podívá se na hodinky a ty ho trochu polekají. „Tak jsem se zakecal, musíme jít,“ říká už za pochodu. Cesta dolů mi trochu nahání strach z pádu, všichni se ale v pořádku dostáváme až dolů před věž. Vypravujeme se na krátkou cestu městem a pan průvodce za chůze pořád mluví. Pospíchám, abych ho dohnala, protože za jeho zády si všechna slova bere s sebou vítr. Korzujeme teď náměstím 1. máje s jasným cílem: vidět dům nejslavnějšího chomutovského rodáka. „A kdo že byl nejslavnějším chomutovským rodákem?“ zkouší nás zase. „Gerstner,“ odpovídá tentokrát starší paní se sebevědomou samozřejmostí a má pravdu. „Franz Josef Gerstner, student jezuitského gymnázia, zakladatel ČVUT. Vyprojektoval koněspřežku, zrealizoval ji ale až jeho syn,“ potvrzuje pan průvodce správnou odpověď. Cestou Ruskou ulicí nám také popisuje, že v minulosti se jmenovala Kamenná a právě ona byla tou nejdůležitější a nejvíce „hogo fogo“ ulicí v celém Chomutově. Něco, co by člověka při pohledu na zchátralé domy ani nenapadlo. Ještě pár metrů…a už ho máme! Je to tamten dům přes ulici. Ten žlutý, vlevo od ČPP. Dovnitř nemůžeme, asi je v soukromém vlastnictví. Ale upřímně, Gerstner by nás tam stejně také jen tak nepustil.

Vyrážíme po Ruské zpátky k náměstí a bereme to kolem venkovního posezení kavárny Grande zastřešeným průchodem, který domy na náměstí vytváří před svými prahy. Kavárenské oči naši pozoruhodnou skupinku zvědavě obracejí pohledem a my kousek od nich zastavujeme. „Tak, teď se prosím všichni podívejme nahoru,“ vyzývá nás pan průvodce a my poslušně zvrátíme hlavu dozadu a sledujeme strop, který jako by byl roztříštěn do mnoha různých úhlů. „Tomu se říká sklípková nebo diamantová klenba. Je to architektonická libůstka.“ Je zvláštní, kolik toho člověku unikne, když za chůze hledí do země.

Bereme to zase směrem k Ruské, ale už u Vinotéky zatáčíme doleva, kde se nás ujme prázdná Příční ulička. Na jejím konci zatáčíme doprava na Revoluční. „Po válce se ve městě likvidovaly veškeré znaky Habsburské monarchie,“ vypráví pan Kopica, zatímco se pomalým krokem blížíme k velké béžové budově na konci ulice. „A co bylo hlavním znakem habsburské monarchie? Orel,“ rukou ukáže na tu béžovou budovu my si nad dvojitými dřevěnými dveřmi všímáme vyobrazení dvojhlavého černého orla. „Poslední rakouský orel v Chomutově.“

S osamělým orlem dlouho nepobudeme, hned děláme otočku o 180 stupňů a vracíme se k náměstí, kde zacházíme do klidného chládku kostela sv. Kateřiny. Působí to vevnitř harmonicky, ve vzduchu se vznáší něco jakoby posvátného, jak už to v kostelech bývá. Vůbec tomu neubírá na atmosféře, že oltář zde byl dávno zrušen. Rozhlížím se kolem a zjišťuji, že uprostřed kostelního prostoru stojí v několika řadách zarámovaná díla. Obrazy svatých? Pár kroků vpřed a zrak překvapí fotografie nahých žen. Sodoma a Gomora. Ze všech stran smyslné pohledy nahých blondýnek a brunetek, velice i méně prsatých, vsedě, vleže, na kolenou. Jsou všechny krásné, ale jsou si jedna druhé hrozně podobné. Postarší pán za mnou se na dámy přidušeně zahihňá, jeho chechot se odráží od stěn a vysokého stropu, vrací se zpět a dráždí ty, kteří se pracně tváří, jako by si fotek ani nevšimli. Když o fotografiích průvodce začne hovořit, všichni vděčně upřou zrak na něj. „To jsou Evy z Efy, amatérský fotoklub každý rok pořádá výstavy s tematickými náměty – minulý rok to byla snad příroda a letos jsou to akty.“ Napadá mě, že pokud se nejmenují všechny Eva, jedna by mohla být i Kateřina. Moje myšlenky ale přeruší něčí dotaz, kde je ten obelisk Václava Havla. Jak se dozvídám, má na mysli Obelisk pravdy a lásky od sochaře Karla Melouna s otiskem ruky Václava Havla. „Je momentálně v Bruselu jako symbol českého předsednictví,“ odpovídá Kopica s mírnou pýchou. „Autor bohužel zemřel před měsícem.“ Smrt není krásná věc, ale asi je krásnější, když po člověku něco zůstane.

Na závěr prohlídky se loučíme a u toho si nás pan průvodce počítá. Napadá mě, že by nás tady mělo být mnohem víc než šest. „Chodí na prohlídky spíš Chomutováci, nebo turisté z jiných měst?“ ptám se zvědavě. „Obojí. Často je to i tak, že Chomutovákům přijede návštěva odjinud, tak ji vezmou na prohlídku našeho města.“ Myslím, že tedy nastal správný čas pozvat návštěvu. Kamenné ulice totiž mluvit nedokážou, ale historici ano, a jak krásně! Je to zvláštní. Těmito místy procházím poměrně často už několik let, ale stačily necelé dvě hodiny, abych je už navždy vnímala jinak, s větším porozuměním.