Do určitého věku jsou děti jako rtuť, plné ohně a nápadů, s nadšením se vrhají a pou-ští do spousty věcí, všude je jich plno. S přibývajícími roky, když se přihlásí puberta, se v nich ale najednou něco změní a zmíněnou aktivitu vystřídá u řady z nich nezájem, netečnost a pasivita. Aspoň se to tak jeví jejich okolí.
Že na tom ale nejspíš něco bude, ukázaly dvě nedávné soutěže, vyhlášené před konáním červnové charitativní akce Na kole dětem, které byly určené žákům základních a středních škol. Zatímco v mladší kategorii žáci prvního stupně základek zaslali dokonce tolik výkresů, že se organizátoři rozhodli zvýšit počet oceněných míst ze tří na pět, v kategorii druhého stupně ZŠ a středoškoláků to bylo přesně naopak. Tady do stanoveného data dorazila pouze jedna soutěžní fotografie. I přestože pořídit snímek dá většinou mnohem méně práce, než nakreslit pěkný obrázek. Pořadatelé tak datum fotografické soutěže prodloužili. „To je jim málo? Co by chtěli, auto?“ zavrtí nechápavě hlavou někteří dospělí. Myslím, že ani to auto by je k účasti nepohnulo.
Určitě bude něco na tom, že mladší děti k účasti v soutěži podnítili jejich učitelé například v rámci výtvarné výchovy, ty starší už ale museli vyvinout vlastní iniciativu. A v tom bude nejspíš ten zakopaný pes. V tomto věku se mladí lidé většinou zajímají o úplně jiné věci, než je účast v nějaké soutěži, i když by mohli vytvořit něco pěkného a získat za to fakt hustý ceny. Soutěžení má prostě většina z nich na háku, ať už že je to pro jedny vopruz a nezajímá je to, nevěří si, nebo že by se u ostatních shodili. Ať tak či tak, jejich škoda. Až budou chtít po rodičích dotykový telefon, nebo mp3 přehrávač mohou se na svůj požadavek dočkat podobné odpovědi. „Nemám na něj. Když ho chceš, proč jsi pro to sám něco neudělal? Mohl sis ho přece vyhrát!”