ROZHOVOR: Čerstvá dívka roku si neumí představit život bez mažoretek

Toto je trošku delší příběh. V roce 2014 požádala paní Oldřiška Provazníková moji trenérku z mažoretek, zda by neposkytla vystoupení svých mažoretek pro doprovodný program do žateckého divadla na akci Dívka roku 2014. Trenérka tedy poslala mě a kamarádku, se kterou dělám duo, a na akci jsme jej předvedly. Před odjezdem řekla Oldřiška, abych se příští rok přihlásila do Dívky jako soutěžící, nikoliv jen účinkující v doprovodném programu. Zasmála jsem se tomu a pustila to z hlavy. Moje trenérka to však řekla mojí mamce a ta to z hlavy nepustila. A tak se stalo, že mi v prosinci 2014 spolu s trenérkou oznámily, že mě přihlásily do Dívky roku 2015. Abych byla upřímná, nejprve jsem protestovala, ale pak jsem si řekla – proč to nezkusit. Zažiji nové zážitky, vyzkouším si nové disciplíny a především – poznám nové lidi a kamarádky.

Můj cíl jsem tak trochu sdělila již v první otázce. Kromě toho jsem chtěla vědět, jaké je vlastně pozadí takové soutěže, jaké bude focení, trénování společné disciplíny, no prostě – užít si legraci a přitom se naučit něco nového.

Soutěž mi dala opravdu hodně. Vesměs především to, co jsem od ní očekávala. Poznala jsem spoustu nových lidí, nejen z party nás soutěžících, ale i skvělou Oldřišku, neméně úžasné moderátory soutěže. Vyzkoušela jsem si focení, trénování chůze na vysokých podpatcích, rozhovory, společný nácvik aerobicu… musím přiznat, že mě to opravdu velice bavilo a skvěle jsem si tohle všechno užívala. Uvědomila jsem si, že za vším pozlátkem je dřina, spousta práce a mnoho volného času. I když tohle vím už dlouho z mého koníčku – mažoretek.

Nejtěžší disciplína byl rozhovor. Raději bych asi odpovědi psala, než je říkala do mikrofonu a byla jsem moc ráda, že tato disciplína byla jako první. To „nejhorší“ jsem měla alespoň hned za sebou a zbytek celého soutěžního večera jsem si už jenom skvěle užila.