Jaroslava Kohoutová je pořád mezi dětmi, a u nich se nestárne (rozhovor)

Narodila jsem se v Podbořanech. Tam jsem také odmaturovala na gymnáziu. Další studium jsem absolvovala na pedagogické fakultě, obor čeština – francouzština. Francouzština je krásný jazyk. Jeho slušná znalost mi umožnila v 60. letech minulého století i pobyt v Paříži a na severu Francie. Mezi mladými lidmi jsme srovnávali život tam i u nás. A dobře jsme se také uměli bavit. Zejména při krajových specialitách. Takové knedlíky – horor. Ale naše bramboráky milovali s námi. Poslední delší pobyt ve Francii byl v létě roku 1969. Všichni k nám byli vlídní a nabízeli, ať ve Francii zůstaneme. Byli dobře informováni o Pražském jaru. Jenže i pokud znáte řeč a domluvíte se dobře, zůstáváte po čase stejně v cizí zemi cizincem. Francouzi tuhle bariéru neradi překonávají. Jsou hrdí na svou zemi a třeba s Angličany odmítali mluvit anglicky. Vyžadovali od nich francouzskou konverzaci.

Pochopitelně nyní je už zase doba jiná. Angličtina k lítosti Francouzů zvítězila en bloc. Je dobře, že je možnost cestovat po celém světě. A já jsem nikdy nelitovala, že jsem vábení francouzských přátel tehdy odolala. Vzpomínky na zajímavá setkání zůstaly živé dosud.

Moje pedagogická praxe začínala také v Podbořanech. Brzy jsem využila nabídky a šla jsem učit do Karlových Varů – francouzštinu a češtinu. Jenže životní situace si vyžádala návrat do rodného kraje. Nemocní rodiče, bydlení, to vše rozhodlo, že jsem se po osmi letech vrátila. Z Karlových Varů jsem si však přivezla poklad – chytrého a obětavého manžela. A od roku 1975 bydlíme v Žatci. Máme dva syny – ekonomy a tři vnoučata.

Tenkrát o francouzštinu nebyl na českých školách moc zájem. Učila jsem převážně češtinu a řízením osudu jsem začala učit na speciální škole. Vystudovala jsem ještě speciální pedagogiku, abych lépe rozuměla dětem, které nemají štěstí vzdělávat se bez problémů na základní škole. Součástí školy byl malý dětský domov v ulici Volyňských Čechů s 24 dětmi. Byly to zajímavé zkušenosti. Změnami legislativy došlo ke změně názvu celého zařízení a já jsem se od 1. 9. 1990 po konkurzu stala ředitelkou. Najednou bylo všechno trochu z jiného pohledu. Ale s obětavými kolegyněmi se povedlo připravit pro děti zajímavé využití volného času, v ZUŠ a dalších kroužcích. Ve škole jsme začali používat nové pedagogické metody a vzdělávali jsme se, hlavně o víkendech.

V té době začaly přípravy na výrazné změny v legislativě jen pro děti s nařízenou ústavní výchovou. Podílela jsem se na nich v rámci Asociace náhradní výchovy. Díky zájmu kolegyň byl náš domov vždy o kousek dál. V roce 1998 se náš malý dětský domov spojil s druhým dětským domovem v Pražské ulici. Tam žilo 45 dětí. Nový zákon 109 začal platit v roce 2002 a přinesl doslova převratné změny ve prospěch dětí. Do té doby byla jedna teta s 12–15 dětmi, věnovala se jim ve všech oblastech (hygiena, úkoly, volný čas). Jídlo připravovala centrální kuchyně. Ložnice měly i osm postelí. Podle nového zákona mají dětské skupiny v jednom bytě od 6 do 8 dětí. Celá skupinka musí mít k dispozici vybavený obývací pokoj, kuchyni, koupelnu, ložnice pro 2–3 děti. Centrální kuchyně připravuje pouze obědy v týdnu. Ostatní jídla si děti s tetami připravují samy. Samy i nakupují, aby poznaly cenu peněz a uměly v životě odhadnout, kolik bude stát jídlo. Vědí, co je domácí rozpočet.

Ano, na konci devadesátých let jsme v rámci přípravy na reálný život začali pro děti hledat vhodné byty v běžné občanské zástavbě. První samostatný byt naše děti osídlily v roce 1998. Jeho získání a vybavení stálo značné úsilí, ale to bylo podbarveno nadšením a korunováno radostí dětí i tet vychovatelek. Společně se zřizovatelem – MŠMT, později Ústeckým krajem a ve spolupráci s městem Žatec se nám povedlo transformaci dokončit poměrně rychle. 48 dětí může bydlet v bytech 1. kategorie. Učí se spolužití s nájemníky, poznají denní režim jinak než ve společné velké budově. I v té mají pět velmi pěkných prostorných bytů vybavených moderními spotřebiči. Mají potřebnou samostatnost.

Byl to další velký mezník – úprava budovy v Pražské. Bylo jí už velmi třeba! Vyžádala hodně peněz a úsilí všech zainteresovaných. Ještě dnes za pochopení situace dětí a umožnění rekonstrukce zaslouží Ústecký kraj velké poděkování. Kapacita domova včetně bytů ve městě je 87 dětí a je téměř vždy naplněna. Pobyt dětí v dětském domově nebývá již tak dlouhý jako dříve. Buď se mohou vrátit do biologické rodiny, nebo je jim nabídnuta pěstounská péče. Naší prioritou je vrátit dítě rodičům – jenže rodiče často na vylepšení své situace nestačí. Tady je nutná intenzivní pomoc sociální péče. V téhle oblasti má Ministerstvo práce a sociálních věcí co zlepšovat.

Všechny děti navštěvují mateřské a základní školy ve městě. Do středních škol – učilišť – dojíždějí. Školu si zvolí podle zájmu a schopností. Máme budoucí zedníky, kuchaře, číšníky, cukráře, pokrývače, opraváře. Maturanti brzy budou vychovateli nebo učitelkami v mateřské škole. Pravda, asi až za dva roky, ale je to dobré znamení. Důraz na vzdělání klademe průběžně. Příprava na školu, zájmové vyžití v kroužcích a sportovních klubech je pro děti na prvním místě. Ve školách a kroužcích mají děti spoustu kamarádů, které také navštěvují. Návštěvy u nich doma mají jasná pravidla – mezi nimi souhlas rodičů kamaráda.

Role vychovatele a vychovatelky je nezastupitelná. Vychovatelé nejsou jen pedagogickými pracovníky, kteří musí splňovat přísná kvalifikační kritéria a podrobit se psychologickému vyšetření. Jsou to především lidé s pochopením pro dětský svět. Jenže tenhle dětský svět je občas trochu pokřivený. Proto je nutné další vzdělávání i pro vychovatele. Musí dítěti umět pomoci a nesmí ani slovem ublížit. Není pravda, že k péči o děti stačí talent. Vzdělání a vyzrálá osobnost jsou nepostradatelnou součástí profese vychovatelů. Člověk bez empatie a trochy altruismu nebude v tomto náročném povolání úspěšný. Co se týče vychovatelů, nová paní ředitelka pedagogický sbor doplňuje průběžně muži. Hoši totiž dorůstají a ve věku kolem 15 – 19 let je pro ně nejvyšší čas poznat vliv mužské autority.

Jako všechny děti, i ty naše mají svá přání, lásky, trápení a sny. Určitě by chtěly být všechny se svou mámou. Tohle tabu musí mít vychovatel na paměti vždy, když se vyskytne nějaká kolize v chování dítěte. A musí citlivě problém řešit. S vážnými trampotami pomáhá teta ředitelka nebo psycholog.

V domově striktně je dodržováno listovní tajemství, práva dítěte a celý soubor povinností, který ukládá ústavním zařízením právě zákon 109/2002 a další legislativa. Na vše pravidelně dohlíží státní zástupkyně. Neexistuje oblast činnosti, která by nepodléhala kontrole. Tak to má být.

Ředitelka i ostatní kolegyně a kolegové se snaží pro děti získat spousty benefitů. Ať jsou to zajímavé volnočasové aktivity, dárky nebo celá plejáda výletů za poznáním okolí, hlavního města a dalších oblastí. Návštěva koncertů v Obecním domě a divadelních představení v Národním divadle. Celé prázdniny děti tráví v táboře. Pravidlo je: každé dítě jeden tábor. Léto je také zdrojem nových kamarádských kontaktů.

Pokud jde o veselé historky – těch je bezpočet a plynou z denních situací, moc si jich nepamatuji.

Pyšní jsme na všechny děti, které se po odchodu od nás neztratí a ještě o nich slyšíme. Jednou z nich je Veronika, která pracuje a stará se o svou mladší sestru. Bohužel, když děti odejdou z našeho domova, čeká je náročný život a často hned nemají peníze, aby se na nás přijely podívat. Stává se ale, že se ozvou s odstupem i několika více let a přivezou ukázat své děti. Vždycky nás potěší, když se mají dobře.

Radost máme i z Míry, který od nás odešel do domu na půl cesty v Novém Strašecí už před deseti lety. Pracoval, vydělával i dost peněz. Nikdy na náš domov nezapomněl a jezdil na každý benefiční koncert, když neměl směnu. Jenže přišla nemoc. Krutá, zlá, nespravedlivá. Statečný Míra je na ni sám. Už třetí rok se snaží vyhrát. Jde to ztuha a pomalu mu dochází optimismus. Je mu 28 let. Jsme s ním v kontaktu. A on, jak může, přijede do Žatce. Je tady doma. Ale bydlí jinde. Smutně vždy kouká do oken již opuštěného domova na rohu ulice Volyňských Čechů, kde strávil dětství. Má tady tety, které se o něj staraly od jeho šesti let. Snažíme se mu trochu odlehčit, ale je to velmi složitá pomoc.

Když mluvíme o širší péči o děti, tzv. nadstandardní, jde o účast v různých projektech, jejichž cílem je pomoci dětem při odchodu z dětského domova do praktického života. Projektů je spousta. Výsledky jsou někdy nehmatné. Jeden projekt však díky aktivitě a soustavnosti autorek má velkou naději na úspěch. Je to projekt s poutavým názvem Začni správně společnosti Yourchance. Má propracovanou strukturu a kvalifikované dobrovolníky, kteří otvírají mladým lidem dveře do světa úspěchu. Bude záležet jen na nich samých, zda si vezmou z nabízené palety možností to nejlepší a zda vytrvají! Vytrvalost, vlastní píle – to je počátek cesty k úspěchu. Spolu se vzděláním je to krok správným směrem. Účastníci mají každý měsíc různá zajímavá setkání. Pokaždé jinde. 10. března to byl ples v Praze, v lednu zase setkání s Miss 2014 Veronikou Kašákovou. Projekt je flexibilní, zájemci se mohou průběžně připojit. První absolvent již díky projektu má bydlení a pracuje v Žatci. Druhý hoch právě dostal práci v Rakovníku. Další absolventi budou v průběhu asi dvou let po ukončení školy potřebovat pomoc s prací a bydlením. V projektu je zapojeno 11 dětí žateckého dětského domova. Věřím, že se povede i jim zařadit do života úspěšně. Projekt Začni správně je určen všem dětským domovům, pokud se přihlásí. V tomto ohledu děkuji mojí nástupkyni Mgr. Lence Woloszczukové za obětavost a pochopení, které pro děti má. Pomáhá jim, aby se mohly zúčastnit všech setkání a často se i schůzek účastní s nimi.

Pokud jde o Asociaci náhradní výchovy, předala jsem svoje místo nové paní ředitelce.

Moje role zde již skončila. Přesto sleduji dění kolem péče o ohrožené děti i o děti zdravotně postižené. Mnohá řešení nejsou z mého pohledu pro děti nejlepší.

Asociace náhradní výchovy stále bdí nad kvalitní péčí o děti s nařízenou ústavní výchovou. To nejsou jen děti v dětských domovech. Členové asociace jsou v kontaktu s ministerstvy, připomínkují novou legislativu a upozorňují na potřeby dětí z pozice praktiků. To je často trochu jiné vidění než z pozice úředníků.

Do dětského domova se často vracím. Děti potkávám ve městě, v obchodech. Jsou slušné, zdraví a popovídají. Jsou spokojené. Práce mezi dětmi mne těšila, nic mi nikdy pro ně nebylo zatěžko. Mezi dětmi se nestárne. Poděkování za dlouhé roky pedagogické činnosti patří i mým kolegyním. Přeji dětem, paní ředitelce i vychovatelům hodně štěstí, dobrou náladu a vytrvalost. Také radost z vzájemného setkávání.