Já jsem si tu svoji stopu již otisknul, říká kronikář Pavel Ďuran

Děkuju… pojďme to dávat dohromady: padesátiletá filmová kronika Kryr není mým dílem, jen jsem se k ní náhodně dostal a zveřejnil ji na stránkách KRYRY info. Každopádně ale byla inspirací pro dnešní videozpravodajství, které dělám. To je současná filmová kronika Kryr; a bude-li v mých silách a možnostech, samozřejmě bude pokračovat.

Sbírku pro Pavla Nivnického organizovalo vloni město Vroutek, já jsem na ní jen upozornil. Pavel onemocněl poměrně vzácnou nemocí: amyotrofickou laterální sklerózou, která napadá asi dva lidi ze sta tisíc. Způsobuje rychlé ochabení svalů a postupnou paralýzu celého těla. Mimochodem na ní nedávno zemřel i Stanislav Gross. Moje partnerka Jitka je z Vroutku, s Pavlem chodila do školy, jeho osud se jí tak samozřejmě velice dotkl. Takže jsme se rozhodli přispět i my – Pavlovi jsme poslali celý honorář za zdokumentování oslav výročí první písemné zmínky o obci Očihov. Pokud jde o to miminko, pak je to skutečně vnuk, ať jakkoli není můj vlastní.

Podobnost s Janem Werichem u mě začíná a končí – bojím se – plnovousem. Bohužel… Pan Werich byl nesmírně moudrý člověk, vynikající autor, spisovatel, herec, filozof. Dodnes se snažím nepropásnout jedinou příležitost, abych se s tímto velikánem znovu setkal. V audionahrávkách, v televizi nebo ve filmu, v úžasných knížkách.

Mám strach, že si pamatuju strašně málo… Těch rozhovorů jsem ale dělal moc, někdy to byla krásná práce, jindy šílená fuška, abych z dotyčného aspoň pár smysluplných vět vymámil. Na koho vzpomínám asi nejraději, to je Tomio Okamura, který je fantastický vypravěč. Zpovídal jsem také někdejšího předsedu vlády Jana Fischera, telefon mám na Zuzanu Bubílkovou, Petru Černockou nebo třeba Magdu Reifovou.

Narodil jsem se před třiapadesáti lety v Praze a tady žil také většinu svého života. Vystudovat se mi podařilo gymnázium, z vysoké školy jsem utekl. Byl jsem (prý) talentovaný, mladý, ale především jsem byl neskutečně hloupý. Dvacetileté manželství skončilo katastrofou, tedy u rozvodového soudu. Zůstala mi dcera Kateřina s vnukem Adamem, dnes žije ve Strojeticích, syn Martin tragicky zemřel ve svých devatenácti letech.

Bezmála 40 let jsem bydlel v Praze. Nový domov jsem našel v Kryrech a později v Kolešově, kde bydlím se svou partnerkou v současnosti. Máme nádherný vztah a dohromady tři vnoučata. Kluky a neskutečné raubíře. A já je miluju…

Pokud jde o mou stranickost, pak jsem byl členem KSČ. Já na rozdíl od mnoha jiných z přesvědčení. To ovšem brzy vzalo za své, dva roky před sametovou revolucí jsem červenou knížku odevzdal. Což byl příšerný malér, z KSČ se při velkém průšvihu vyhazovalo, ale aby někdo stranu o své vůli opustil, to bylo nevídané.

Trefila jste, co se týče neřestí: jsem, přiznávám, hříšná nádoba. Neřestí mám tolik, že bych je nespočítal, nějakých kladných, ušlechtilých vlastností, těch se mi nedostává, ty v souvislosti se mnou nehledejte.

Pivo mám rád. Hudba? Zajímavé, tu jsem nikdy extra nepotřeboval. Knihy? Chtěl bych na ně mít víc času. Koníčky? Kamera, fotoaparát, akvarijní rybičky. To je nejlepší domácí zvíře: neřve, nedělá binec, bez žrádla vydrží třeba čtrnáct dní. Dá se odjet i na dovolenou. Auto? Až po padesátce jsem si udělal řidičák, nikdy jsem auto nechtěl a v Praze ho ani nepotřeboval. Na venkově je to vzhledem ke kvalitám a četnosti spojů veřejné dopravy nezbytnost.

Na sport se mě prosím neptejte. Jsem člověk, který se dobrovolně téměř nepohybuje.

Dobrovolní hasiči ano, doma v Kolešově jsem ve výboru SDH jako (to neuhodnete…) kronikář.

(Smích) Možná to někde vypadá přesně tak. Já kroniku dělám na počítači. Dneska už je to možné a dovoleno. Jsou tam, na rozdíl od psané, jiná určitá pravidla zálohování a archivování. Jelikož se v tom pohybuji, tak jsem si pár „cizích“ kronik přečetl a viděl… některé jsou úžasné, někdy to za moc nestojí. Obecní kronika Kolešova se nevedla desítky let, začal jsem jí po dohodě se zastupitelstvem obce dělat v roce 2013. Nechci se chlubit, ale ani být přehnaně skromný. Protože nejsem. Jsem ješitný jako každý normální chlap (směje se). Kronika, mimochodem i noviny, se dá psát lákavě a čtivě. Je to v člověku, který píše. Nikdy nikdo nejsme objektivní, vždycky to je „můj“ pohled, „můj“ názor. Nestydím se za svůj subjektivní pohled na věc a vůbec mi nevadí, pokud se mnou někdo nesouhlasí. A vážím si všech, kdo jsou schopni nebo ochotni svůj názor argumentovat – a zase: nemusím souhlasit, ale vždycky poslouchám.

Baví mě všechno, já jsem si vždycky život užíval. Nepěkné momenty – samozřejmě, že byly taky – jsem se pokusil vytěsnit a tím krásným a barevným, kterého je kolem nás všude spousta, žít. Na trápení nemám čas – chodím do práce (FTE Podbořany), dělám internetový magazín KRYRY info pro Kryry a Kolešovské střípky a obecní kroniku pro Kolešov.

Můj sen? Víte, asi každý člověk touží po sobě něco zanechat. A v tomhle smyslu jsem si svůj sen v podstatě splnil. Tím, že pokračuju ve filmové kronice, že točím dnešní dění, život, děti, mladé. Že o tom píšu. Ono to už zůstane navždy, ocení se to za takových třicet – padesát let. Takže jsem spokojený. Já jsem si tu svoji stopu v naší regionální historii otisknul. Jiný velký sen asi nemám. Nebo jen jeden: chtěl bych, aby se má partnerka (je právě po operaci kolene) zdravotně dala trošinku dohromady. Není v pořádku a já bych se s ní chtěl ještě hodně dlouho smát.