Největším oceněním naší práce je to, že o nás lidé mluví v dobrém a věří nám, říkají trenéři Basket Akademy Louny

Ve městě je hodně sportů, které mohou děti dělat. Chtěli jsme, aby děti měly větší výběr, a protože basketbal oba hrajeme od základní školy, rozhodli jsme se založit Basket Academy. Náš klub jsme založili v roce 2013. Navázali jsme tím na téměř dvacetiletou tradici basketbalového oddílu Sokola Louny, který působil v Lounech od září roku 1994 díky Ladislavu Polanovi a Miroslavu Peterkovi. Bohužel poté, co generace hráčů odrostla, oddíl se rozpadl. Nás u basketu vychovali chlapi, s nimiž jsme později hráli. Chceme dál pokračovat v tradici této hry. Rok od roku basketbal v Lounech rozvíjet, nechceme, aby to byl jen výstřel do tmy, ale hra se udržela.

J. Hnátek: Hraji od jedenácti let. Hráli jsme oba za Louny. Po střední škole jsem odešel do Prahy, kde jsem hrál pražské přebory a poté druhou ligu v Mostě. Po absolvování vysoké školy FTVS UK se specializací na trenérství basketbalu byla jen otázka času, kdy začnu trénovat. Nyní trávím v tělocvičně zhruba osmnáct hodin týdně. Sedmkrát týdně v rámci tréninku naší akademie, další hodiny na kroužkách ve školách a ostatní během dalších doplňkových akcí, které pro naše děti děláme.

M. Jakeš: Basket hraji od svých devíti let a dá se říct, že je to celý můj život. Po dobu studia na lounském gymnáziu jsem hrál v Lounech, po maturitě, jsem šel studovat do Prahy na ČVUT a dostal jsem se do týmu Sokola Vyšehrad, který hrál v té době 1. ligu. Z Vyšehradu jsem se přes Most dostal do prvoligového Chomutova, s nímž jsem vyhrál první ligu a poté jsem dva roky hrál Národní basketbalovou ligu, čímž jsem si splnil svůj velký sen. Reprezentuji také v basketbalu 3×3, kde jsme s Usurpátors (společně s Kubou Hnátkem) odehrál nejeden turnaj po celé Evropě. V minulém roce jsem byl nominován do české reprezentace 3×3, se kterou jsem vybojoval historické 6. místo na MS v Moskvě. V naší akademii mám jako trenér na starost tým kluků U13 a ještě se starám o veškerý chod akademie.

Snažíme se ve městě vytvořit sportovní basketbalové centrum pro děti. S tím souvisí propojení činnosti se základními školami, které bude schopné vytvořit odpovídající materiální a sociální podmínky pro rozvoj mladých talentů. Naším posláním je tedy především pohybová příprava dětí se zaměřením na rozvoj obratnosti, pohyblivosti, šikovnosti a také správný tělesný rozvoj dítěte.

Po třech letech společného úsilí jsme na dobré cestě vytvořit tradici, která by mohla do budoucna vytvořit základ něčeho úspěšného a žádoucího nejen pro sportovce ale i diváky. V současné době trénujeme šedesát dětí, dalších šedesát navštěvuje kroužky basketbalu ve školách. Jsou to děti ve věku od šesti do třinácti let. Starší děti trénují třikrát týdně, mladší dvakrát. Soutěž hrají tři týmy: starší minižáci U13  (oblastní přebor), starší minižákyně U13 (oblastní přebor), mladší minižákyně U12 (oblastní přebor). V příštím roce by měl začít fungovat další tým U11. Letošní sezona je o sbírání zkušeností a sehrávání se. Trénuje se po dobu školního roku, v létě je volno. Letos jsme byli na soustředění, které se velice vydařilo.

Mnoho našich svěřenců s basketbalem začíná. Učí se chovat, současně musí být tréninky takové, aby je bavily. Výsledek není tak důležitý, i když se prohraje, děti makají naplno a bojují. Postupně chceme vybudovat pevnou hráčskou základnu.

Děti mají na výběr, basketbalem jsme nabídku rozšířili. Obecně by měly děti sportovat a je jedno, jestli je to basketbal nebo ne. Basketbal byl vždy výsadou vysokoškoláků a i dnes okolo sebe vidím jen basketbalisty, kteří studují nebo studovali vysokou školu. Je to elegantní sport, který patří mezi nejoblíbenější na světě. Ne každý může hrát basketbal, jelikož je náročný na koordinaci a spolupráci horních a dolních končetin a člověk musí umět spoustu pravidel a vědět, kdy může a kdy nemůže hrát tvrdě. Rozhodně se zde netrpí zákeřnost a hrubost a už vůbec se zde neobjevuje simulování a nikdy se nezapomíná na fair play na hřišti i mimo něj.

Snažíme se hráče hlavně zaujmout. Tréninky musí být takové, aby se děti něco naučily, ale také na nich musí být sranda. Jsme s nimi kamarádi, ale na každém tréninku všichni musí dodržovat pravidla a disciplínu. Pracujeme se všemi, nikdo se nikomu nesměje, když mu nejde přihrávka nebo se mu nedaří trefit koš. Jsme jedna velká parta. Chceme, aby děti měly díky basketbalu lepší život, stejně jako ho máme my. Díky sportu jsme měli krásné dětství, později jsme se podívali do světa.  Zároveň jsme připraveni dětem pomoci, co se týká školy, pokud třeba nebudou zvládat učivo.

Nové děti přibíráme průběžně, chodit mohou pořád další. Od září nám přibylo dvacet dětí. Je to ukazatel toho, že se basketbal dostává v Lounech do povědomí lidí a také toho, že to děláme dobře. Jezdí nám sem trénovat hodně dětí z okolních vesnic a teď dokonce i jedna holčička z Bíliny.

Recenze rodičů, kteří se potkávají a mluví spolu o nás, fungují nejlépe. Rodiče nám v naší práci věří. Také děti si mezi sebou hodně povídají, pochválí hru či tréninky. Reklama mezi lidmi je ta nejlepší. Děti mají také oddílové oblečení, i to je reklama a zviditelnění klubu. Slovo dá slovo a kluk či holka se rozhodnou basketbal zkusit. Naším cílem a přáním je, aby vše fungovalo co nejdéle a aby si rodiče řekli, že je dobré dát svoje dítě na basketbal. Chceme společně v Lounech vytvořit něco, co bude reprezentovat naše město na té nejvyšší možné úrovni.

Budoucnost je vždy nejistá, ale chtěli bychom, aby v Lounech byla minimálně ligová soutěž dětí a dorostu a když se v pozdějších letech podaří získat vyšší soutěž dospělých, tak by to byla skvělá vizitka a motivace pro další generace dětí, které basketbal začnou hrát. Začínáme od nuly a musíme si hráče vychovat. Pro děti je obrovskou motivací, když vidí hráče ve vyšších soutěžích a vědí, že tam by mohly jednou hrát. Průběžně musíme také makat na tom, abychom jednou měli trenérství a fungující basketbalový klub komu předat, aby pokračoval dál. Jen pro srovnání, například v Litoměřicích, kde má basketbal tradici, je šestnáct trenérů, my jsme dva. Bohužel nám stále chybí odpovídající podmínky pro fungování klubu a trénování dětí.

Baví nás to. Když navíc vidíte, jak se vám před očima ty děti zlepšují a rostou, máme z toho radost a dodává nám to novou energii do další práce. Občas samozřejmě děti zlobí a nebaví je úplně všechno, co po nich vyžadujeme. V těchto chvílích si zavzpomínáme na naše začátky, že jsme v jejich věku byli stejní.