Chceme, aby návštěvníci strávili v knihovně co nejvíce času, aby zde čas plynul jinak, říká její ředitelka

Ocenění potvrzují, že trend, kterým se ubíráme, je správný a následováníhodný. Před deseti lety jsem vsadila na rozvoj komunitní knihovny. Zaměřila jsem se na dvě cílové skupiny – děti a seniory. Ostatní samozřejmě motivujeme ke čtenářství také, ale ne tak cíleně. Největším naším úspěchem je, podle mého, projekt Třetí věk, moc mě baví a myslím, že mé kolegy také. Odezva studentů – seniorů je totiž úplně jiná než u běžných studentů (a to mohu po-soudit ze své letité praxe ve školství). Ten rozdíl mezi tím, že musím nebo chci, je zásadní. Navíc naši studenti mají celý pracovní život za sebou, jsou obrovským zdrojem zkušeností. Myslím, že se nám podařilo změnit mediální obraz stáří, naši studenti ho změnili. Dávají vědět těm mladším, že není třeba se stáří a penze bát, ale naopak, že je to čas, který mohou využít pro své záliby. Obecně jsme vsadili na neutrální prostor, kde se mohou setkávat nejrůznější aktivity pro nejrůznější skupiny lidí. Pracujeme však pro konkrétní komunitu, sleduje-me, jak se vyvíjí, jaké má potřeby. Reflexe naší práce prostřednictvím ocenění je důle-žitá. Dlouhodobě sledujeme své výkony také prostřednictvím benchmarkingu, kde se vyhodnocují výkony a kvalita jednotlivých činností českých knihoven.

Vždycky mě pobaví, když přijde uchazeč o pracovní místo a u výběrového řízení říká, že hledá klidné zaměstnání. Tak to u nás opravdu neplatí. V naší knihovně vydrží jen ti, kteří opravdu chtějí pracovat, není to kvůli platu ani klidnému místu. Budování silného týmu je samozřejmě mým úkolem. Odměnou je společný úspěch, a to není málo, být součástí něčeho, co funguje, je víc než vydělávat peníze. Jde o každodenní práci, na sobě pracujeme pořád, každý rok si zvolíme jednu oblast, kterou společně rozvíjíme.  A také je to o tom, že člověk nedělá nic jiného, ani nemůže mít další zaměstnání, ani nemá čas na sbírání akademických titulů a doktorátů, prostě je plně k dispozici své práci. Já to mám tak, že bych nechodila někam, kde mě to nebaví. A jak se to tedy dělá? Je potřeba se obklopit šikovnými a chytrými lidmi, kteří jsou stejně naladěni, motivovat je. Nebát se rozhodovat, nebát se neúspěchu. Přešlapovat na místě se nedá, je potřeba činit rozhodnutí a přijímat odpovědnost. Také se nesmí nechat člověk odradit, když na něj útočí hlupáci a ignoranti.

S krásným domem se sžívá snadno a rychle.  Navíc nás baví, že je to dům s číslem 1! Kolegové z jiných měst nám knihovnu závidí, myslím, že je důležité, aby knihovny sídlily v reprezentačních prostorách, i to vede k pocitu důležitosti. Být v centru města je velkou výhodou. Podíváme-li se na přiblížení se ke čtenářům v číslech, v roce 2005 jsme měli 1856 registrovaných čtenářů (registrovaným čtenářem je ten, kdo vlastní průkazku do knihovny, a každých 12 měsíců si ji obnoví), v roce 2010 před stěhováním to bylo 2074 čtenářů a dnes je to 3077 čtenářů. Jsme limitováni jen počtem obyvatel, ten bohužel klesá.  Ještě markantnější číslo je počet návštěvníků (to jsou ti, kteří přijdou do knihovny, nemusí mít průkazku a mohou přijít za jiným účelem), v roce 2005 přišlo do knihovny 42  206 lidí, o pět let později 75 124 lidí a letos již 133 185.

Samozřejmě že ano. Také mám čtečku – na cesty, na odbornou literaturu, místo slovníku… Ale kniha jako předmět, jako neobyčejný jedinečný artefakt nezmizí. Včera jsem nakupovala s kolegou knihy ve vietnamštině, vůbec jim nerozumím, ale přesto mě jako předmět lákají, prohlédnout si je, vzít do ruky, zabývat se ilustrací, porozumět jim, přestože nerozumím jazyku. A navíc internet zdrojem podložených pravdivých informací nikdy, ze své podstaty, nebude. Tím, že kdokoli může cokoli zveřejnit, nikdy jako informační zdroj knihy nedožene.

To je báječný projekt. Autorská práva patří mé kolegyni z Jirkova Marii Bečvářové, ta nás do projektu pozvala. Ale my, jak je naším zvykem, to rozjeli ve velkém a mimo měst jsme putovali po mnohých venkovských místech (máme totiž ve své působnosti třicet šest knihoven, což se možná o nás moc neví, že dalším velkým úkolem je rozvoj místních lidových a obecních knihoven). Právě v těch nejmenších obcích byl projekt nejúspěšnější, místní vždycky přišli a brali projekt velmi svátečně, nikdy se nestalo, že by třeba nepřišel starosta či starostka. Prostě náš stan byl událostí, tradičně krásné to bylo v Tuchořicích na festivalu, na Markvarci u rybníka, na Peruci v parku, v Zeměchách ve školkové zahradě…Ve stanu se četlo ale i tvořilo, naše babičky – dobrovolnice ze Spolku paní, dam a dívek zajišťovaly program. A to je další důležitá věc – podporovat dobrovolnické aktivity.

Využíváme úplně všechny prostředky, jak dát lidem do ruky knihu. Mám-li literární seminář, každý můj student z něho odchází s knihou v ruce. S dětmi je to stejné, přes besedy, projekty, programy jim vkládáme knihy do ruky…samozřejmě máme velkou konkurenci ve všech moderních technologiích, ale to se nedá nic dělat. Pokud děti nenaučíme číst, nebudou z nich dospělí čtenáři, ten okamžik se nedá promeškat. Proto, jak jsem říkala na začátku, jsou děti důležitou cílovou skupinou.

Směřování veřejných knihoven je jiné a rychle se proměňující. Čím menší obec, tím musí mít komunitnější ráz. Vidíme to právě v našich venkovských knihovnách, kde se odehrává další činnost, tam se i více půjčují knihy. My vlastně děláme všechno pro to, aby lidé kvůli něčemu do knihovny přišli, a pak jim ještě půjčíme knihu. Samozřejmě to zjednodušuji, mnozí čtenáři přijdou jen pro knihy a akce nepotřebují. Když bychom pátrali po tom, za co jsme dostali ocenění, tak je to vždy za stoprocentně fungující knihovnickou službu, to je prostě samozřejmé, a k tomu něco zajímavého navíc.

V číslech umíme hovořit. Od 1. srpna 2010 (otevření domu číslo 1) do 17. listopadu letošního roku proběhlo 4 692 kulturních a vzdělávacích akcí, počítáme do nich všech-ny semináře třetího věku. Před deseti lety byla středa vyučovacím dnem, dnes učíme každý den, využíváme i Lunu, v podstatě se opět do knihovny nevejdeme. To je velmi příjemné. Každý den se u nás konají lekce pro děti předškolního a školního věku, školy doslova stojí frontu na „lekce“ v dětském oddělení. Pořád sledujeme zájem návštěvníků, aby opravdu mohl přijít každý.

Není to běžná kavárna zřízená za účelem realizace zisku, i když pochopitelně vydělá-vat musí. Je to další místo v knihovně, kde si může člověk sám číst celé odpoledne, děti si zde mohou pohrát, nikdo nikoho nevyhání ani nenutí utrácet. Navíc je to prostor sociálně – terapeutické dílny, je potřeba počítat s jiným tempem. Propojení zdravých a nemocných je dalším velkým tématem, myslím, že právě sociální práce se do knihovny výborně hodí. Chceme, aby návštěvníci strávili v knihovně co nejvíce času, aby zde čas plynul jinak.

Knihovna disponuje 157 076 knihovnickými jednotkami, to je celý fond. Knih je 116 729, audiovizuálních médií 17 076, periodik 19 364 a ostatních (brožury, elektronické zdroje, komplety periodik) 4 759. Větši-na fondu je ve volném výběru, tedy čtenář si na ně může sáhnout. Knihovna má jen dva příruční sklady. Nejčtenějšími knihami pro děti jsou: 1. Simpsonovi, 2. Pohádky pro předškoláky, 3. Deník malého poseroutky (Jeff Kinney), pro dospělé to jsou tituly: 1. Poslední extáze (Simona Monyová), 2. Stalo se mi všechno (Eva Urbaníková), 3. Farma zvířat (George Orwell). Mezi AV médii si čtenáři nejčastěji půjčují: 1. Hledá se Nemo, 2. Letopisy Narnie, 3. VALL-I. Jsme prostě veřejnou knihovnou!

Bavíme-li se o beletrii, čtou to, co jim ze subjektivního hlediska doporučíme my, učitelé ve škole předepíší, lektoři ve Třetím věku předloží ke studiu. Když svým studentům řeknu, že mají číst Petra Vášu, tak ho čtou. Velký vliv má reklama na knihy, kampaně, velké a jiné čtvrtky. Pak je to o práci knihovníka přímo v oddělení, který musí mít přehled a musí umět doporučovat. Ovšem nemůže mít přečtené všechny knihy, které knihovna vlastní, někdy s tím tak nějak čtenáři počítají, ale opravdu to tak není. I proto máme interní literární semináře, kde o knihách hovoříme.

To je nejtěžší úkol knihovníků, vybrat ty správné knihy, musíme dobře mapovat komunitu, vědět pro koho je vybíráme. Jsme veřejnou knihovnou, která má zpřístupňovat informace a poskytovat literaturu pro volný čas. Máme akviziční tým, kde každý člen týmu sleduje určitou oblast, pak se o výběru poradíme a pak teprve nakoupíme. Knihovna musí obnovovat fond podle pravidel, takovým určujícím měřítkem je počet obsluhované populace.

V sobotu jsem byla na velkosrazu „svého plzeňského gymnázia“, kde jsem mnoho let učila. V jedné minutě jsem měla odpovědět na otázku: „Copa ty teď děláš?“ Tak jsem svým bývalým kolegům a absolventům říkala, že ostudu jim rozhodně nedělám, že jsem za těch deset let se svým týmem, a to zdůrazňuji, dovedla lounskou knihovnu mezi nejlepší české, společně se dvěma kolegyněmi a manželem založila třetí věk, se svou kamarádkou divadelní soubor a že to všechno je také díky tomu, že jsem se spoustu důležitých věcí naučila od nich. A teď se zase posouvám dál s kolegy, čtenáři a studenty. A tak to je!

Spousta věcí se dá zlepšit.  Tím, že jedeme na „plný pecky“, tak vždycky něco, z našeho pohledu, pokulhává. Je mezi námi spousta energie, kolegové jsou šikovní, takže často hrneme nápady a nedotahujeme aktivity, to je asi slabé místo všech tvůrčích týmů. A co bych jí popřála?  Osvíceného zřizovatele, kultivované čtenáře, spolupracující instituce, motivované knihovníky a zvídavé návštěvníky.

Lounská knihovna je také vydavatelem, během posledních let vyšlo: Lounské příběhy a pověsti (Květa Marešová), Aby-chom nezapomínali (Antonín Hluštík), Štěstí je právě teď (Květa Tošnerová), Musi-ca antiqua Citolibensis (Zdeněk Šesták), Příběh Mateřídoušky (Anna Sekeráková).