Odkud pocházíte, jak dlouho žijete v Podbořanech?
Pocházím z Očihova a v Podbořanech bydlím od roku 1988, takže zde žiji sedmadvacet let.
Jak dlouho jste zástupkyní ředitelky školy?
Od roku 2000, to znamená už patnáct let.
Čím jste chtěla být v dětství, mládí? Splnilo se vám to?
V dětství jsem chtěla být dětskou zdravotní sestřičkou, nebo zpěvačkou. Takže vidíte – nesplnilo.
Chodila jste v dětství a mládí na kroužky a na jaké?
Ano, chodila jsem do tehdejší LŠU v Podbořanech na sólový a sborový zpěv, po skončení základní školy jsem chodila na stejný obor do LŠU v Žatci. Soukromě jsem se učila na klavír u pana učitele Jiřího Vyhnálka.
Co jste vystudovala? Musela jste se v životě rozhodovat – buď pedagogika, nebo hudba?
Vystudovala jsem Pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem a management, studium pro vedoucí pracovníky, na Karlově univerzitě v Praze.
Mezi pedagogikou a hudbou jsem se rozhodovala v době studií na Gymnáziu v Žatci. Pro vrozenou vadu hlasivek jsem ale nemohla studovat zpěv, a proto jsem zůstala u pedagogiky.
Kdo tvoří kapelu, ve které zpíváte, a kde všude vystupujete?
Jsme rodinná kapela. Můj otec Jaroslav Tříska, já a můj mladší syn Jirka. Já a syn zpíváme, táta hraje na klávesy a někdy i saxofon. Vystupujeme hlavně na oslavách, svatbách, na dětských karnevalech, setkáních s občany a menších zábavách. Jezdíme dost daleko, hlavně na Plzeňsko.
Máte vadu hlasivek, ale v kapele zpívat můžete. Není v tom rozpor, nezhoršuje vám to zpívání?
Samozřejmě v tom rozpor je, ale jsem pod dohledem foniatra v Praze a učím se zacházet s hlasem tak, abych jej zatěžovala co nejméně. Při častějším zpívání je to na hlase slyšet. Pak musí následovat hlasový klid, což se někdy těžko dodržuje, protože ve škole se také hodně mluví. Zatím to zvládám (úsměv).
Jak to vypadá u vás v kapele s tvořením repertoáru, při zkouškách, můžete prozradit?
Co se týká repertoáru, zaznamenáme si písničku, která někoho z nás někde zaujala, a pak si ji naposloucháme na Youtube. Potom ji už zkoušíme s doprovodem nazpívat. Někdy se stane, že nás o nějakou písničku požádají přímo lidé na koncertu a my ji pak seženeme a nacvičíme a příště už jim ji zahrajeme.
Účast školy v Solasido je vaší zásluhou, přináší radost dětem i dospělým, má úspěch, bude pokračovat i nadále? I díky ní objevujete hudební nadání v dětech. Kolik dětí už soutěží prošlo?
Soutěž SOLASIDO je zásluhou hlavně paní ředitelky Jany Šipošové, která neodmítla telefonát Pavla Justicha a předala mi potřebné informace. Pak už jsem vše domlouvala sama. Soutěž přináší radost, ale bohužel i zklamání. Největší úspěch mělo 1. kolo této soutěže v roce 2009. Další kola proběhla v roce 2010, 2013 a letos. Ráda bych v této aktivitě pokračovala i nadále. Zpěváků nám ale pořád ubývá. Stydí se zpívat, nebo jim to zakážou rodiče. Každou soutěží prošlo kolem třiceti zpěváků. Samozřejmě se někteří opakují. Z toho mám velkou radost. Mrzí mě, když v 1. a ve 2. třídě děti rády zpívají a v pozdějším věku už se nezúčastní.
Vím, že jste vedla pěvecký kroužek ve škole…
Ano, ve škole jsem vedla pěvecký kroužek od roku 1993 asi do roku 2011. V současné době už kroužek nevedu z časových důvodů. Ale i proto, že je malý zájem ze strany dětí.
Jak se vám daří skloubit školu a kapelu?
Samozřejmě že je to někdy náročné, ale vystupujeme hlavně o víkendech a po večerech. Přes den hlavně před Vánoci, a to v odpoledních hodinách, takže mou práci to nenarušuje.
Najdete si při své práci čas i na jiné koníčky?
Kromě zpívání v kapele bylo mým velkým koníčkem zpívání v pěveckém sboru Rubín pod vedením Františka Baráka. Činnost tohoto sboru byla ukončena vánočním koncertem v roce 2014 z důvodu vysokého věku sbormistra, je mu 89 let. Dalším mým koníčkem je zumba a cvičení pilates. Ráda si zajedu na dobré divadelní představení, muzikál, koncert.
Máte syny – oba zpívají?
Mám dva syny. Starší Pepa nezpívá, zajímá se o alternativní medicínu a způsob života, hraje volejbal. Mladší syn Jirka zpívá a také hraje volejbal. Protože žije v Praze, tak je to se zpíváním složitější, ale zatím vždy přijede podle potřeby.
Jak trávíte vánoční svátky, dobu adventu – je to pro vás čas k zastavení se, nebo spíš naopak? Více starostí, úkolů?
Vánoční svátky trávím s rodinou a přáteli. Navštěvujeme se navzájem. Máte pravdu v tom, že doba adventní je pro mě velmi časově náročná. Hodně hrajeme při různých setkáních i ve všední dny. Ráda peču cukroví, takže vše doháním při každé volné chvilce. Vystupovali jsme v Kryrech při rozsvěcování vánočního stromečku a v prosinci už hráli v Lipně, v Rakovníku, v Blatně, v Žatci a ještě nás čeká Očihov, Horní Bělá, Svojetín…
Kdybyste se mohla setkat s jednou osobou, která už nežije, která by to byla a proč?
O této otázce jsem nemusela dlouho přemýšlet. Před dvěma lety před Vánoci jsme se rozloučili s manželovou maminkou Zdeňkou Kudláčkovou. To byla opravdu velmi skvělá paní, spravedlivá a velmi pokorná. Každou chvilku si na ni vzpomenu.
Děkuji za rozhovor a krásné Vánoce přeji celé vaší rodině.
Alla Želinská
