Velikonoce připomínají utrpení, ale přinášejí silnou naději dobrého konce, říká liběšický farář Vilém Marek Štěpán

Jsou to nesmírně krásné svátky, které mají svou hloubku. Přinášejí zvěst o nesmírném utrpení, které za nás někdo, kdo nás velice miluje, podstoupil. Zároveň přinášejí velice silnou naději, poněvadž pozitivně končí. To asi potřebujeme vědět všichni, že všechno může mít svůj dobrý konec.

Dalo by se to tak možná říct. Ale ve skutečnosti jedno bez druhého by nebylo. Vánoce jsou začátkem a Velikonoce vrcholem.

Velikonoce začínají Svatým třídenním. První den je Zelený čtvrtek. Tento den se připomíná poslední večeře, kterou Ježíš slavil se svými učedníky a následně jeho zatčení a počátek utrpení. Tento den je velikým svátkem, protože si podle tradice připomínáme, že poslední večeře byla zároveň první mší svatou a Ježíš podle tradice dal svým učedníkům moc v tom pokračovat. To je začátek kněžství nového zákona. Následuje Velký pátek, který je dnem, kdy si křesťané s velkou úctou připomínají Ježíšovo utrpení za nás při smrti ukřižováním. Jeho zadostiučinění za všechna naše provinění nám přináší obrovskou úlevu a odpuštění. Proto je to den přísného postu, zároveň se Ježíšovo utrpení připomíná při slavnostních obřadech v kostelích. K nim patří i připomínka Ježíšova nesení kříže – tzv. křížová cesta. Následuje tiché bdění u Ježíšova hrobu, které je zakončeno nesmírně radostnou oslavou Ježíšova vzkříšení na Bílou sobotu večer nebo v noci. Tyto obřady se konají až po setmění a velkým znamením této velikonoční radosti jsou také křty dospělých, které na Bílou sobotu večer probíhají. Radost této velké noci (odtud název „Velikonoce“) se přelije do veliké radosti neděle Zmrtvýchvstání Pá-ně nebo také Božího hodu velikonočního.

Ono je to tak, že ta sobotní noc je vlastně předvečer neděle. Takto vnímali čas Židé. Den začínal večerem. A jak už z názvu té slavné neděle velikonoční vyplývá – hodně se slavilo a hodovalo a toto slavení pokračovalo celý následující den – odtud Pondělí velikonoční. Byla to prodloužená slavnost. Naši předkové si ale nenechali toto slavení jen tak vzít po dlouhém postu, trvajícím celých čtyřicet dní, a tak slavili celých osm dní – a to je velikonoční oktáv (podle latinského slova octo = osm).

Velikonoční oktáv vrcholí Bílou nedělí, která se tak jmenuje podle toho, že nově pokřtění nosili celých osm dní až do této neděle bílý oděv. Tento den je zároveň Svátek Božího milosrdenství. Svátek, který připomíná nekonečnou Ježíšovu dobrotu a lásku vůči nám, hříšníkům a nabízí nám odpuštění, které nemá hranic. Pak následuje ještě takzvaná velikonoční doba a ta trvá dohromady od Velikonoc celých padesát dní.

Máte pravdu, tento svátek byl zaveden poměrně nedávno papežem Janem Pavlem II. Souvisí to jistě se skutečností, že on se dobře seznámil se zjeveními polské řeholnice Faustyně Kowalské, které bylo už před druhou světovou válkou svěřeno přání samotného Ježíše, aby bylo Boží milosrdenství více poznáváno. Je to veliké poselství světu, které má svědčit všem o nekonečné Boží dobrotě a úplném a bezvýhradném odpuštění, pokud se k němu přiblížíme s důvěrou. Nikdo se nemusí bát jakýchkoli trestů, pokud Bohu důvěřuje a lituje toho, co udělal špatně. Pak může pocítit, jak je neuvěřitelně milující a láskyplný.

Určitě ano. Myslím, že mnoho lidí potřebuje toto milosrdenství pocítit. Všichni potřebujeme odpuštění a zároveň se můžeme stát milosrdnějšími. Pokud se jen něco malinko změní v našich srdcích, pak tento Svatý rok určitě nebyl zbytečný. Ten, komu je odpuštěno, se také dívá do budoucnosti s důvěrou a ne se strachem.

Těžko hodnotit. Určitě je dobře, že dnes všechny obřady mohou lidé sledovat ve svém jazyce. To podle mého názoru celkovému prožívání velmi pomohlo. Ale po pravdě se domnívám, že dnešní doba moc nepřeje nějakému většímu soustředění, tichu a klidu. Kromě toho, že se úplně ve všem zkrátily vzdálenosti a čas na všechno, tak se bohužel i zkrátil čas, který jsme ochotni věnovat svému duchovnímu obohacení. Člověk může prožít třeba i velmi silnou náboženskou slavnost. Pokud to ale nenechá v sobě doznít a skočí hned k seriálům, filmům či jiné zábavě, pak všechno co dostal, je rychle pryč. Pokud jde o lidové tradice, které jsou na Velikonoce navázány, asi je to místo od místa. Někde jsou velmi živé, tak jako před mnohými lety, někde si lidé jen užívají volna.

Já osobně vnímám, že to je určitě dobře. Naše země má křesťanské kořeny a pro všechny je možnost o těchto věcech přemýšlet a přiblížit se jim. Jistě jsou povolání, kde stále musí být někdo ve službě svátky – nesvátky, ale myslím si, že určitě díky volnu mnozí dostanou možnost Velký pátek intenzivněji prožít a účastnit se například slavení a obřadů, než kdyby museli být v zaměstnání. Jak to ale kdo nakonec prožije, bude jistě individuální.

Řekl bych, že Vánoce v účasti nemají konkurenci. Ale určitě o Velikonocích přichází také hodně lidí. Dalo by se říct, že obojí svátky patří mezi nejnavštěvovanější.

Svaté brány v Římě jsou vchody do hlavních bazilik, které se skutečně neotvírají nikdy jindy, než ve Svatých rocích. Po celou zbylou dobu jsou zavřené. Naše kostely většinou tolik vchodů nemají, aby mohl být pro tyto účely některý zcela vyhrazen. Proto všechny ostatní brány jsou vlastně normální kostelní vchody, ale byly uzavřeny a při slavnosti otevření Svaté brány byly otevřeny samotným biskupem diecéze, který svou berlou zabušil na Svatou bránu, aby se pro Boží milosrdenství otevřela. Byl to velice dojemný obřad. Svatý rok probíhá až do 20. listopadu. Celý rok se po celém světě konají nejrůznější akce a setkání, které s prožíváním tohoto roku souvisí. Po celou tuto dobu mají lidé možnost putovat na místa, kde jsou Svaté brány, aby mohli získat zvláštní duchovní obdarování, které je s projitím Svatou branou spojené.

Pocta je to určitě veliká. Dalo by se říct, že to je skutečně historická událost. Papež František poprvé v dějinách umožnil, aby Svaté brány byly otevřeny ve všech diecézích světa, ve vybraných kostelích. Takže být u toho a ještě být vybrán, vzhledem k tomu jak málo časté Svaté roky jsou, to je opravdu privilegium. Je dosti pravděpodobné, že se za života mnohých z nás nebude podobná věc opakovat. Svatá brána v liběšickém poutním kostele je otevřena každý den od rána až do večera.

Myslím, že zájem o duchovní hodnoty roste. Určitě to souvisí s tlaky materiálního světa a starostmi, které mnozí zažívají. Také přibývá vážných nemocí a často se pak lidem život otočí naruby. Je pak docela přirozené, že člověk hledá i jiné věci a hodnoty, než to, čím do té chvíle žil. Dalo by se říct, že se hledání duchovních hodnot v takových okamžicích stane vnitřní potřebou duše. Mnohé to do kostelů přivádí, i když se asi nedá mluvit o nějakých davech. Ale myslím si, že je potěšitelné, že na mnoha místech v naší zemi najdete v kostelech všechny generace. Určitě se dá říct, že křesťanství a víra je něčím, co stále oslovuje a mnohým něco dává. To může být pro budoucnost našeho kontinentu možná zásadní.

Bylo to v roce 1743. Tehdy byla v Klučku, v sousední vesnici, brutální blesková povodeň. Malý potůček se tak rozvodnil, že voda se valila přes most. V tu chvíli se vracel sedlák se synkem, s povozem a koňmi a jak vjeli na most, voda je strhla a oni se začali topit. V tu chvíli začal sedlák volat k Panně Marii o pomoc. Ona se mu zjevila a v tu chvíli ucítili koně pevnou půdu pod nohama a z toho strašného proudu vůz vytáhly. Celá událost se rozkřikla a místní pak z vděčnosti přenesli sošku Panny Marie, která stála u mostu do liběšického kostela. Od té chvíle nepřestávali do Liběšic proudit poutníci a prosit zde o pomoc ve svých těžkostech. Poutníků bylo tolik, že byl kostel přestaven a pořízen skvostný poutní oltář, kam byla soška umístěna. Tak se Liběšice staly poutním místem.