Ve speciální mateřské škole jsem se našel, říká její mladý ředitel: František Holý vede školku v Žatci od roku 2013, kromě toho

Jsem vlastně člověk od malička spjatý s přírodou – z vesnice nedaleko Podbořan, kde jsem se také narodil. Když mi byly dva roky, přestěhovali jsme se do Žatce, kde jsme měli kořeny z otcovy strany. Jsem ze čtyř dětí, třetí ze synů, mám dva starší bratry, všichni jsme dva roky po sobě. No, a když mi bylo deset, narodila se nám ještě sestřička. O tu jsem také pomáhal pečovat a možná už tím započala má pedagogická praxe.

To ne, otec pracoval v oblasti strojírenství a matka jako úřednice. Nyní jsou oba v důchodu, ovšem plně vytížení každodenní prací nejrůznějšího charakteru. Ať už jde o práci kolem bydlení, zahradničení či včelaření. Ale tím, jak vedli a vedou rodinu, svým vztahem a péčí o nás jsou pro mě celoživotními pedagogy a vzorem. Vůbec, dlouho jsem si myslel, že taková velká rodina, rodiče, prarodiče, hodně sourozenců a rodiče se obětavě o ně starají, často i na úkor sebe, aby všichni čtyři vystudovali vysokou školu, že to je běžné. Žít pro děti. Ale postupem času čím dál víc zjišťuji, že jsme vlastně výjimka. Nechci, aby to vyznělo pateticky, prostě to tak cítím. A jsem jim za to a vždy budu velice vděčný. Co se týče povolání, tak oba bratři jsou inženýři a věnují se krajině, sestra v současnosti studuje vysokou školu z právní oblasti. Mám šikovné sourozence a jsem moc rád, že se všichni setkáváme a rozumíme si – potřebuji-li s čímkoliv pomoci či poradit, vždy se mám na koho obrátit.

Nejdříve jsem byl žákem ZŠ v Žatci, nám. 28. října, pak studentem žateckého gymnázia. Po maturitě jsem se rozmýšlel, kam dál. Líbila se mi ta všestrannost na 1. stupni základní školy, a tak jsem šel studovat učitelství pro 1. stupeň ZŠ na pedagogické fakultě Západočeské univerzity v Plzni. Tu jsem po několika letech života v Plzni i cestování různě po světě absolvoval a nastoupil jako učitel na 1. ZŠ Petra Bezruče v Žatci. Byl to záskok za učitelku na mateřské, proto jsem tam dlouho nepobyl. Hledal jsem tedy jiné pracovní místo v pedagogické oblasti, v roce 2010 jsem se ocitl ve „Specince“ a tady jsem se našel.

Určitě. Dodělal jsem si profesní studium speciální pedagogiky pro pedagogy speciálních zařízení v Ústí nad Labem na UJEP. Od začátku jsem pocítil, že práce učitele ve speciální školce je mi bližší. A to hlavně díky tehdejší ředitelce školky Naděždě Štafové. Měl jsem na ni obrovské štěstí. Je to pedagožka s velmi humánním a citlivým přístupem ke každému člověku, zkušený manažer a zároveň velká odbornice v problematice výchovy a vzdělávání dětí se zdravotním postižením. Mateřská škola speciální v Žatci je vlastně její mnoholeté dílo, které vybudovala od úplného začátku. Bez ní by taková školka na takové úrovni rozhodně neexistovala. Když odcházela do důchodu, povzbuzovala mě, ať také zkusím ředitelování, tak jsem se zúčastnil konkurzu a od srpna 2013 jsem ředitelem. Nenahraditelnou výhodu jsem měl také v tom, že paní Štafová mi pomáhala převzít veškerou byrokratickou agendu a byla mi všestrannou oporou při uchopení nejrůznějších peripetií, které ředitelování obnáší. Znovu jsem také začal studovat – absolvoval jsem Kvalifikační studium pro ředitele škol a školských zařízení. Podle zákona jsem si také musel doplnit kvalifikaci v oblasti předškolního vzdělávání, čehož jsem dosáhl absolvováním maturity v Berouně.

Ano, je to trochu paradox – v Plzni jsem studoval učitelství pro 1. stupeň ZŠ, kde jsme měli často společné předměty i se studenty věnujícími se předškolní pedagogice, ale i mnoho dalších předmětů navíc, ale zákon to vyžaduje. Nakonec jsem však rád i za tuto zkušenost. Byla to státní škola na rok, kde jsem potkal mnoho dalších kolegů ze stejného oboru, jezdil jsem přes Křivoklátské lesy, tedy krásná příroda. Časově to však bylo velmi náročné s investicí skoro celého svého osobního volna, někdy i během státních svátků. Snad jsem však konečně vybaven všemi potřebnými diplomy, které mi umožňují věnovat se tomu, co mě baví. I když člověk se má vzdělávat celý život, obzvlášť v této profesi, si myslím, je to třeba.

Ano, je to tak. Cestování a poznávání nových krajin i kultur mě přitahovalo asi vždy. Mojí první větší cestovatelskou výpravou byl autostop do Itálie společně s mými přáteli, když mi bylo 17 let. Absolvoval jsem tehdy i prázdninovou brigádní cestu do Manchesteru v severozápadní Anglii, výlet do Barcelony či Benátek. Později jsem pak okusil i předvánoční sklizeň stromků v krásné, ale i drsné přírodě Skotska. Pro mě nejcennějším cestovatelským zážitkem byl však pracovní pobyt na Islandu –

šest měsíců v roce 2007 a šest měsíců v roce 2008. Byla to má první výprava do krajů neznámých bez dalšího společníka. Poznal jsem tak práci v hotelu jako pokojská i pomocník v restauraci, ale především část světa, která mi přišla neskutečná. Během mých volných dnů, které jsem si úmyslně plánoval tak, aby šly vždy za sebou, se mi podařilo poznat více míst tohoto kouzelného ostrova, s čarokrásnou krajinou i mnoho velice vstřícných lidí, kteří i v tak drsném prostředí dokážou být milí a usměvaví i na cizince, jako jsem byl já. Velkým zážitkem byl pro mě i koncert mé oblíbené zpěvačky Björk, který se tam v tu dobu konal. Island se však nedá převyprávět, musí se zažít – doporučuji. Domů jsem se ovšem přesto velice těšil… jak se říká: doma je doma.

Začnu tím, co mě nebaví – to je obrovský byrokratický mechanismus, sepisování, papírování, které občas hodně zdržuje, ale musím se tím prokousávat a vyřizovat to. Všechno ostatní mě baví. Máme 50 dětí v pěti třídách, deset pedagogů – v každé třídě jeden učitel a jeden asistent. Dále pak jednu paní učitelku ve funkci asistenta logopeda a dvě paní učitelky na částečný úvazek, které za dětmi docházejí a také se věnují logopedické intervenci. Důležitou součástí týmu je i provozářka, která zastává i funkci hospodářky, bez jejíž podpory by také organizace nemohla řádně fungovat. Má na starost dvě kuchařky a uklízečku. Všem jim – tedy celému kolektivu – patří obrovské díky. Také sháním odborníky. Aktuálně hledáme fyzioterapeuta pro naše děti, a není to jednoduché. Jsme vázáni kvalifikačním zákonem – přes to vlak nejede, a financemi. Pokoušíme se také získat podporu pomocí různých projektů či oslovováním sponzorů. Součástí mé práce je i práce u dětí, organizace chodu školky i zajištění mnohých akcí či výletů, které také podporují rozvoj dětí.

Všechny děti, které do „Specinky“ chodí, jsou něčím znevýhodněné – od jinojazyčné bariéry, přes tělesné postižení, vady řeči, sluchově či zrakově postižené, vývojovými vadami, děti s PAS (porucha autistického spektra) až po mentální retardace, popřípadě děti s více vadami. Samozřejmě všechny musejí mít vyšetření a doporučení ze speciálního pedagogického centra. Přicházejí k nám i cizojazyčné děti, kterým pomáháme adaptovat se, porozumět. Ať už jsou děti odkudkoliv – z Vietnamu či Nigerie, které jsme tu také měli, jsou velice vnímavé a snaživé. Na začátku vidíme, jak se snaží vnímat všemi smysly, i když nerozumějí, postupně se však dostavují pokroky. Pro každé dítě máme individuální vzdělávací plán, který tvoříme společně se speciálními pedagogy ze speciálních pedagogických center různého zaměření, pedagogickou diagnostiku i jejich dokumentaci z lékařských vyšetření – podle toho se s dítětem pracuje. Spolu s odborníky a hlavně rodiči se snažíme je co nejvíce rozvíjet. Každý byť sebemenší pokrok u dítěte je nám velkou odměnou. Měli jsme holčičku s ortopedickou vadou, u níž doktoři říkali, že chodit nebude. Ale ona nakonec začala chodit. To nadšení se nedá popsat…

Nepostradatelná je pro nás spolupráce se SPC (speciálně pedagogickými centry) a jejich odborná podpora. Spolupracujeme se SPC Žatec, SPC Měcholupy, SPC Chomutov i SPC Ústí nad Labem. Další naší expertní oporou je APLA Praha a mnoho dalších odborníků.

Naše děti dokonce mají dva pány učitele, od nového roku máme asistenta pedagoga Miroslava Nováka. Asi nebudu první, když řeknu, že je důležité, aby děti v mateřské škole měly předobraz obou rolí – ženy i muže. Celkový přístup muže ke světu i ke každodenním všednostem je, myslím, v něčem jiný, než ten ženský. Neporovnávám, který je lepší či horší, jen říkám, že je jiný – a variabilita je vždy podnětem k větší inspiraci. Obzvlášť u dětí s postižením či nějakým znevýhodněním často chybí mužský vzor. Spousta rodin je totiž neúplná, kdy muž pod tíhou těžkostí a starostí prostě uteče. Což je podle mě „srabáctví“.

Na to asi neexistuje jednoduchá odpověď. Možná proto, že ženy jsou od přírody k dětem blíž. Jsou ochranitelky, pečovatelky… A možná i proto, že mají doma muže, který vydělá dost peněz a zabezpečí rodinu. Určitě si myslím, že tuto práci nemohou muži dělat pro peníze. Pro mě je to určitý prostředek seberealizace a rozvoj v profesní zkušenosti. Mě tahle práce baví, stejně jako moje kolegy, jinak by tu už nebyli, dělají to srdcem. Chce to něco obětovat, přinejmenším čas, já mám hodnou přítelkyni, která mi rozumí, podporuje mě v práci, chápe, že někdy tu musím zůstat do šesti, protože máme tvořivou dílnu s rodiči, i když má pracovní doba končí daleko dřív.

Hmm, šatnu i WC máme společné, né, že bychom tam chodili společně, jsou zamykatelné, takže se v pohodě vystřídáme. A do bílého pláště na keramickou dílnu se vejdu stejně jako paní učitelky, já nejsem velký. Teď vážně. Po této stránce asi žádná školka není uzpůsobena. U nás je to dané i menšími prostorovými možnostmi. A myslím, že ani není potřeba. Snažíme se prakticky využit každé volné místo v této budově, je to stará secesní vila, vlastně takový větší rodinný dům. Díky podpoře města Žatec je však v plánu vybudování víceúčelové místnosti ze současné garáže, což nám poskytne mnoho dalších příležitostí.

A nejen to, my nejen kompostujeme, sázíme, sklízíme a z toho vaříme, ale i moštujeme. Snažíme se získat titul Škola podporující zdraví. Děti si samy pěstují zeleninu, kterou pak ve školce konzumují – rajčata, ředkvičky, mrkev, hrášek, petržel. Sledují, jak semínko či sazeničku, kterou vložily do půdy, roste, starají se o ně a poté zeleninu samy nasbírají, očistí i konzumují. Také máme společné dílničky, spolu s rodiči. Nejlépe se všechno naučí a pochopí, když to zažijí, prožijí. Proto máme i předplavecký kurz, navštěvujeme solnou jeskyni v Podbořanech a pořádáme mnoho výletů na zajímavá místa. Umíme si i vydělat, a to tak, že vyrábíme krásné výrobky a prodáváme je na městských akcích, nebo „Mezi vraty“ v prostorách školky. Spolupracujeme mimo jiné i se základní školou ve Dvořákově ulici, která nám velmi pomáhá s prácemi na zahradě…

Ano, provozujeme canisterapii, hipoterapii, psychoterapeutické ježdění na koni. Výbornou spolupráci máme s žateckým Domovem pro seniory, kam pravidelně docházíme na ergoterapeutické dílničky či na jejich příjemnou zahradní slavnost. V tomto roce jsme také rozšířili spolupráci s Dětským domovem, Základní školou a Střední školou Žatec, kam pravidelně chodíme s předškolními dětmi, na zkušenou, aby věděly, na co se mohou jako školáci těšit. Můj otec má zahradu a včely, takže i tam s dětmi chodíme, nasbíráme jablka a moštujeme, chodíme se tam také dívat do úlů. Skvělou dlouholetou spolupráci máme také se Zahradnictvím Cinke, které nám nejen pravidelně umožňuje okouzlující exkurzi, ale také dodává sazeničky chutných jahod i bohatě vykvetlé kytičky pro naši zahrádku, truhlíky či mnoho dekorativního materiálu pro naše Tvořivé dílničky. V tomto roce nám také připravili krásné překvapení v podobě hezkého finančního daru, jež pro nás získali dražbou kytice při plese, který pořádají. Výtečnou spolupráci máme i s Regionálním muzeem K. A. Polánka v Žatci, Galerií Sladovnou Žatec i Městskou knihovnou Žatec. Moc rádi také chodíme na prohlídku statku paní Repiské, kde mají děti možnost vidět zvířátka v jejich přirozeném prostředí. Děkujeme!

Velmi významnou a primární podporou je Město Žatec, které je i zřizovatelem naši školy. Musím pochválit domluvu s vedením města, dalšími úřady i ochotu samotné paní starostky, která podpořila naše mnohé akce nejen souhlasem, ale i svojí osobní přítomností.

Další velkou podporou jsou naši sponzoři – Izos, Koito, paní Lenka Vostřelová, paní notářka JUDr. Demutová, Zahradnictví Cinke, p. Lindner – Barevný ráj, Uhelné sklady Coufal s.r.o., paní Králová – Prodejna semen, OZ Brázda s.r.o., Fotostudio Spoušť Žatec, kterým touto cestou mnohokrát děkujeme.

Další důležitou podporou jsou i rodiče dětí v MŠ, kteří nás podporují například sazeničkami na naši zahrádku či hračkami po svých dětech, ale především svojí účastí na našich společných akcích. Všem jim moc děkujeme.

Věnujeme se dlouhodobým projektům jako je Recyklohraní (školní recyklační program pod záštitou MŠMT České republiky), Celé Česko čte dětem, a jsme také součástí dlouhodobého programu Pavučiny – Mrkvička, která zahrnuje mateřské školy se zvýšeným zájmem o environmentální oblast.

Myslím, že v jakékoliv podobné práci je to i nutností. Jsem rád v přírodě, cestujeme tedy s přítelkyní a našimi pejsky po okolních přírodních krásách, pro radost i smutek si rád zahraji na piáno (nedávno jsem si dokonce pořídil elektronické varhany). Mnoho relaxačních příležitostí pro mě zajišťují i běžné, však nutné domácí práce, jako je sekání trávy či příprava dřeva na topení. A protože máme i zahrádku i ovocné stromy a vinnou révu, věnuji se zahradničení – dokonce již rok odebírám Receptář.

Určitě jednou ano. Mám také dobrý vzor, naši mají čtyři děti, tři vnoučata. S přítelkyní, s kterou jsem již zasnoubený, žijeme na statku, který si pomalu opravujeme. Máme dva pejsky, to jsou zatím naše jediné děti, které máme.