Když se člověk naučí vnímat krásno, pak je nesmírně bohatý, říká pastorační asistentka farnosti v Lounech Helena Nejedlá

Ano, správně to zní pastorační asistentka. Jsem zaměstnankyní biskupství v Litoměřicích.

V roce 2010, když moje předchůdkyně odešla na mateřskou. Pan děkan Horák v Lounech mě oslovil sám, protože přece jenom tuhle práci by měl dělat člověk, který je obeznámen s děním ve farnosti. Byla jsem zrovna třetí měsíc bez zaměstnání, a tak jsem byla ráda a řekla si, že to zkusím.

Pastorační asistenti mají za úkol pomáhat duchovnímu, podle toho, co je potřeba. V každé farnosti je to jiné, protože je všude trochu jiná situace. Pomáhají i dobrovolníci z řad farníků. Tady na děkanství v Lounech převažuje administrativní činnost. Ale také jednám s lidmi, když přijdou žádat o křest, svatbu, pohřeb, bohoslužbu za někoho, a pan děkan není přítomen, dělám plakátky na bohoslužby a koncerty, nástěnky před kostelem, které musí být aktuální, při svatbě nahrazuji matrikářku, v případě potřeby zastoupím paní učitelku a učím náboženství, zapisuji ručně křty, svatby a pohřby do velkých knih církevních matrik, uklízím, vedu pokladnu, chodím na poštu, otvírám ráno kostel.

Křtěná jsem tady v Lounech. Není to ani tak dávno. Už jako dospělá vdaná žena se třemi dětmi jsem se nechala pokřtít.

Pocházím z Prahy. Do Cítolib jsem se přivdala.

Chtěla jsem být doktorkou, baletkou, později malířkou nebo módní návrhářkou.

Dámská krejčová je moje původní povolání, takže šiju ráda, ale dnes jen na sebe, dekorace do bytu, nebo něco vnoučatům. Ráda také háčkuji, vyšívám, maluji, korálkuji, a vůbec něco tvořím. Mám ráda zahradu, záleží mi na tom, aby nám tam bylo hezky. Zeleniny mám málo, zato hodně květin. Vždycky jsem hodně četla, poslouchám hudbu, romantickou, klasickou, a teď nejvíce jazz. Zpívám v chrámovém sboru. Ani jsem nevyjmenovala všechno, a už je to tak dlouhé (smích). Divadlo, tanec, historie, obrazy a galerie, příroda, památky – to vše mám ráda a zajímá mě.

Děti jsem vychovávala s láskou. Ne, že bych udělala všechno skvěle, ale udělala jsem to nejlépe, jak to šlo. Maminkou jsem se poprvé stala v 19 letech a nejmladší syn se narodil, když mi bylo 36. Manžel stál vždy při mně. Sice všechno srovnával se svým dětstvím a zdálo se mu zbytečné mít na zahradě houpačky a kolotoč, ale dal se přesvědčit, že „kdo si hraje, nezlobí“. Houpačky i kolotoč udělal, a děti tam pak strávily hodně hezkých chvil. A nějak tak to bylo po celou dobu, a děti nám dělají radost. Děvčata mají své rodiny, a kluci, jak doufám, k tomu dospějí také. Nechci se chlubit, ale (už se chlubím) matkám prostě dělá dobře, když děti dosáhnou na diplomy. Dcera Jana je magistra, dcera Lucie je inženýrka, Petr má maturitu, Jára studuje na střední škole a mluví o tom, že půjde na vysokou. Nebo do světa. Nebo obojí.

Například ovládat počítač jsem se naučila od dětí. Nikdy jsem nebyla na žádném školení. Péťa mi občas něco prozradí o lovu ryb a o přírodě, na Járu se obracím, co se týče počítače, nebo angličtiny. S děvčaty můžu probírat cokoliv, ale tím, že se zajímají o zdravé jídlo a životní styl, mě hodně inspirují.

K tomuhle tématu bych se moc vyjadřovat nechtěla. Měla jsem spíš krušné dětství se světlými chvilkami klidu na chatě v osadě Brnky u Prahy, nebo o prázdninách u babičky v Mikulově na Moravě. Mám ještě dva bratry.

Dostávám malé dárečky, nebo děti zavolají, podle situace.

Kostely jsou krásná klidná místa s nádhernou akustikou, promodlená, kde už celé generace před námi nechávaly své bolesti a čerpaly tam sílu. To platí stále. I já tam pobývám ráda. V tom lounském, i v jiných, které potkám na cestách.

Ovšem duchovní útěchu tam nezíská ten, kdo přijde s pohrdáním a nepřátelstvím v srdci. Do kostela se má vstupovat s vědomím, že jsou věci, které nás přesahují, a i když je třeba nechápu, mám k nim úctu. Vždyť nikdo dopředu neví, co ho může v životě potkat.

Odehrávají se tu krásné obřady, které nás provázejí životem. Žádný z nich se nedá srovnat s obřady na úřadech, to mohu dosvědčit, protože jsem těch i těch viděla už hodně. Křty, kdy svému milovanému děťátku vyprošují rodiče, kmotři, a někdy i celá farnost to nejlepší, a svěřují ho do Boží náruče na celý život. Svatby, kdy si rozechvělí snoubenci slibují lásku a věrnost pod křídly andělů, za zvuků varhan, v nádherném prostředí, které tak sluší jedinečné slavnostní chvíli. Neznám hezčí. A dokonce i důstojné rozloučení s člověkem, který svou životní cestu už dokončil, může být hezké. Je to to poslední, co pro něj můžeme udělat. Krása místa, modlitby, krása hudby, to vše ho doprovodí s velikou úctou.

Nemám pocit, že pro duchovní podporu je potřeba někam chodit. Je všude kolem nás a stačí mít otevřené srdce, proudí jaksi mimochodem ze všeho, co děláme. Věřící člověk není nikdy na nic sám. To je velká pomoc, a to ostatní lze načerpat z drobných i větších radostí, které nás potkají. Kousek získáte na zkoušce sboru, kousek v rodině, na krásném koncertě, na voňavé zahrádce, nebo v hezké knize. Hodně radosti načerpám u vnoučátek. Zkuste vzít do dlaní drobnou dětskou ručičku, to je lék na všechny bolesti, i elixír mládí.

Nemám jednu situaci, kterou bych vyzvedla. Nejhezčí chvíle jsou spojeny s dětmi. Smutných mám taky dost, ale o těch nechci mluvit.

Nevím, proč lidé vyhledávají adrenalin všude možně, na vrcholcích hor, v propastech a mořích, ve vzduchu i pod zemí, když největší adrenalin je vychovávat dítě. Je v tom radost, smutek, láska, obavy, překonávání sebe sama, vítězství i prohry, prostě všechno.

Mně hodně pomohla – naučila moje předchůdkyně Jitka Hrnčířová. Setkání míváme asi dvakrát za rok, takže si můžeme vyměňovat zkušenosti, součástí bývá nějaká přednáška a někdy i školení (například bezpečnosti práce).

Ano, kostel je tu pro všechny. Každý, kdo jde okolo, může vejít, na chvilku se posadit, a odpočinout. V létě je to zvlášť příjemné, protože v kostele nikdy není horko. Jsou určitá pravidla, která by měl člověk, který vchází do kostela, znát, ale to je i v divadlech, galeriích a jiných kulturních místech. Nemělo by to nikoho překvapit, ale stane se. To je jeden z důvodů, proč jsem moc ráda, že se v kostele konají vernisáže a koncerty ZUŠ Louny, že se tu stavují na procházkách i mateřské školy. Objevují se tu žáci základních i středních škol, když probírají dějepis.

Lounský kostel má tu výhodu, že díky dobré spolupráci s městským úřadem je otevřen každý den mimo pondělí, a je možné vystoupat na věž a rozhlédnout se po kraji. Je určitě zajímavé si prohlédnout i zavěšení zvonů a trámoví pod tou zvláštní střechou.

Koncerty tu bývají různé. Některé organizuje sama farnost, takže to domlouvá a rozhoduje pan děkan. Já dělám, co je potřeba kolem programů a plakátů. Někteří umělci mají plakáty své, některé jsem dělala já. Na některé koncerty jsme dostávali příspěvek od města.

No a co se týče akcí ZUŠ, ti si všechno dělají sami. Přijdou s návrhem, na který většinou připomínky nejsou, protože jsou tam profesionálové a vědí, co se do kostela hodí a co nikoli. Všechna ta vystoupení jsou krásná.

Chtěla bych pozvat všechny, kdo tvrdí, že dnešní děti nic neumějí, nic si neužijí, a jen sedí u počítače, aby se tedy přišli na některou akci podívat. Mě to moc těší, protože jako maminka moc dobře vím, jak je důležité rozvíjet v dětech fantazii, i disciplínu, etiketu, smysl pro krásu. Když se člověk naučí vnímat krásno, může ho pak v životě těšit i hudba, obrazy, sochy, architektura, spousta dalších možností. Pak je nesmírně bohatý. Ostatně, můžete se přesvědčit na Noci kostelů 10. června. Program se pilně připravuje. Nejen v Lounech.