Nejchytřejší mladý chemik z ČR žije v Kryrech: Jana Spurná vyhrála celostátní soutěž, za své úspěchy vděčí škole a rodičům

Až když trochu opadl prvotní šok, emoce, gratulace, blesky fotoaparátů, sešly jsme se s Janou v její škole v Kryrech, kam chodí devátým rokem. Ve škole, které vlastně vděčí za své úspěchy. Vítězství v chemické soutěži totiž není zdaleka jediné, kterého už dívka, jež v říjnu oslaví šestnáctiny, dosáhla.

Moje vítězství mi stále ještě nedošlo, zatím ho beru jen jako jeden z velmi příjemných zážitků. Ve skrytu duše se mě samozřejmě zmocňuje velká radost, ale nemám v oblibě přílišný zájem okolí. Zásadní věci svého života prožívám raději v soukromí.

S paní učitelkou jsme si říkaly, že si jedeme soutěž v Pardubicích spíš užít. Na celostátní finále, kam jsem postoupila z 3. místa krajského kola, jsem se nijak zvlášť nepřipravovala. Soutěž sestávala ze dvou částí – byl to písemný test a laboratorní práce. Obojí jsem zvládla. Účastnila jsem se různých vědomostních olympiád a soutěží, kde jsem dosáhla také výborných výsledků, ale prvenství v národním kole Mladého chemika je pro mě zatím největším úspěchem.

Ano, je to notebook s edukačním softwarem, čestné uznání ministryně školství a udělení příslibu přiznání stipendia ve výši 48 000 Kč v prvním akademickém roce studia na chemicko – technologické fakultě univerzity v Pardubicích. Notebook, který jsem vyhrála, je skvělý a moc mě potěšil. Ten svůj „starý“ jsem měla po starších bratrech a zrovna nedávno rodiče přemýšleli, že musíme koupit nový. Tak už nemusíme (úsměv). Největší využití najde při mém dalším studiu.

Vybírala jsem si mezi žateckým, rakovnickým a kadaňským gymnáziem, která mají dost dobré jméno v republice, nakonec jsem podala přihlášky do Rakovníka a Kadaně a byla přijata na obě tyto školy. Rozhodla jsem se nakonec pro gymnázium v Kadani, je tam lepší spojení, takže budu dojíždět z domova. O vysoké škole jsem zatím nepřemýšlela. Mám ještě čtyři roky na to, abych se definitivně rozhodla, čemu se chci věnovat dál. Momentálně mě zajímá nejvíce chemie, medicína a psychologie. I když zatím asi úplně nejvíce psychologie, baví mě totiž analýza lidského chování. Ale není vyloučeno, že za pár let mě bude více bavit ta chemická analýza (smích). Navíc na fakultě chemicko-technologické se mi moc líbilo – moderní design budovy, vybavení laboratoří i vstřícnost profesorů. A možná se tam jednou ráda vrátím…

Řekla bych, že ani nešprtám, nebifluju. Dávám si dobrý pozor v hodině, vše se snažím pochopit a zapamatovat už tam, samozřejmě pak je třeba vlastní vůle a úsilí. Hodně mi v tom pomáhá i paní učitelka chemie Jaroslava Suchomelová. Chemie mi od začátku šla dobře, a tak si mě vybrala jako nadějnou žákyni a nadstandardně se mi věnovala. Skvělý je také chemický kroužek, který vede a kde provádíme zajímavé pokusy. Jen ta laboratoř chybí, ale nám stačí lavice v učebně. Rozhodně paní učitelka má velký podíl na mém úspěchu, za což bych jí chtěla moc poděkovat. Stejně tak moc děkuji mým rodičům, kteří mě po celou dobu soutěže podporovali a celostátního finále se zúčastnili se mnou.

Ne, nenašli bychom žádného. K technickým oborům má ale naše rodina blízko. Táta pracuje jako specialista údržby v automobilce FTE, jeden z mých tří bratrů, prostřední Vojta, vystudoval kybernetiku a robotiku na ČVUT, kde si nyní dokončuje doktorát, druhý bratr Ondra studuje ZČU v Plzni obor strojírenství a třetí nejstarší bratr Karel s vystudovanou elektrotechnikou je technologem v FTE. Dědeček byl strojař a babička obsluhovala strojní zařízení ve fabrice. Kam se podívám, všude samé stroje. Dokonce i maminka, která uklízí ve škole a je dobrovolnou hasičkou, také pracuje se stroji. Prvním chemikem v naší rodině bych musela být já (smích)…

Naše škola určitě výjimečná je, a to přístupem učitelů, kteří tu pracují. Jsou velmi otevření a přátelští, snaží se žáky více pochopit a porozumět jejich potřebám i problémům. Panují u nás téměř rodinné vztahy a všichni k sobě mají blízko. Výsledkem je oboustranná důvěra a férové jednání. Ať už se jedná o moji paní učitelku Suchomelovou, která kromě chemie vede i klub záchranářů, což mě také moc baví, ale i všechny ostatní učitele a paní ředitelku. A to říkám nejen proto, že mi paní ředitelka pogratulovala k vítězství kyticí. I když to samozřejmě také velmi potěší.

Byla tam úžasná organizace a neskutečná atmosféra. V průběhu jiných soutěží se vyskytne řada chyb a hluchých míst, tady jsem ale žádné neviděla. Závěrečné vyhlášení bylo pro mě velkým zážitkem. Každého finalistu musely potěšit nádherné ceny, které se jinde nerozdávají. Skvělé bylo také vystoupení mistra bublináře, do jehož workshopu jsem se aktivně zapojila. Bohužel nepříliš úspěšně, lépe než bubliny mi šly testy a práce v laboratoři. Asi to bude tím, že jsem vážně spíš vědecký typ (smích).

To víte, že ano. I když je pravda, že na všech dosavadních vysvědčeních od 1. do 9. třídy mám samé jedničky a letos jsem ještě nedostala ani jednu trojku. Ale zase dvakrát ve školním životě jsem dostala čtyřku, jednu z angličtiny, paní učitelka se na nás tehdy (asi zaslouženě) naštvala a „potrestala“ nás neočekávaným testem, a druhou čtyřku si už přesně nepamatuji z čeho…

V SDH jsem od svých pěti let, ostatně všichni z naší rodiny jsou ve sboru dobrovolných hasičů, táta – velitel, máma, bráchové i já jsme členové SDH. Do loňska jsem závodila za děti, teď už za dospělé hasiče. Baví mě požární sport, atletika v Sokolu díky naší vedoucí paní Lávičkové, stejně tak mě fascinuje práce záchranářů. Také ráda jezdím na kole, fotím, kreslím, čtu, hraji na elektronické klávesy…

Ano, ale s mírou. Ne, že bych se vrhla najednou někam po hlavě. Protože zároveň jsem strašně nerozhodný, váhavý typ. Asi ne nadarmo jsem se narodila ve znamení vah (smích). Než se pro něco rozhodnu, to trvá! I proto se mnou nechce nikdo jít nakupovat, když si něco musím vybrat. Mimochodem podobně to bylo s elektronickými klávesami, na které jsem se začala učit hrát v ZUŠ Podbořany teprve letos. Přiznám se, že mi to trochu trvalo, než jsem se k nim „rozhoupala“, ale vzala jsem to hopem. Mám dobrou učitelku paní Jiráskovou. Minulý týden jsem udělala postupovky do 3. ročníku, kam přejdu od září.

Bahňáku jsem se zúčastnila loni. Tehdy ještě v mladší kategorii, kde trať měří asi 1,5 km, kdyžto pro dospělé 4 km, na tu jsem se chystala letos spolu s tátou a bráchou, ale nakonec jsem nemohla jet, protože zrovna v tu dobu mě pozvali do Kolína na pětidenní seminář Mensy pro nadané studenty, zaměřený na rozvoj znalostí v oblasti přírodních věd a technických oborů, podporu logického myšlení a samostatné tvořivosti.

To neznám… A k Mense jsem se dostala zase přes logickou olympiádu, kde jsem v krajském kole skončila na 23. místě, tam mě oslovili zástupci Mensy s možností se zúčastnit mensovního semináře. Byl určen pro žáky a studenty ve věku 12 – 18 let, absolvovali jsme přednášky odborníků, exkurzi do výroby automobilů, několik soutěží pro týmy i jednotlivce, navštívili Kutnou Horu společně s historickým centrem a stříbrnými doly, seznámila jsem se tam s novými lidmi.

Ano, píšu ráda. Do soutěže jsme se ve sboru zapojili téměř všichni a nejsem jediná oceněná, naše členka Lada Lucjuková obsadila ve své kategorii v kraji 2. místo. Jedna moje literární práce byla o taťkovi, jak chtěl slaňovat rozhlednu, a druhá, jak jsem se dostala k hasičům. Psala jsem to, jak to cítím… Knížku ano, ale to jsou jen takové pokusy, to tam radši ani nepište (smích).

Krajské kolo se koná v Děčíně ve čtvrtek 16. června.