Věřil jsem, že vyhrajeme, říká dvojnásobný mistr světa Ondřej Vít

Od konce září jsem od trenéra věděl, že se bude rozhodovat mezi mnou a Jakubem Mrákavou. Oba jsme spolu odehráli spoustu tréninkových zápasů a známe se již skoro dvacet let, takže se nemáme moc čím překvapit. Mně se na všech soustředěních dařilo více, tak se trenér rozhodl pro mě. Definitivní jistotu jsem měl ale až týden před začátkem světového mistrovství.

Začínali jsme od začátku října. Nejdříve se scházel širší výběr po nedělích v Brně, ze kterého postupem času vykrystalizovala sestava. Na poslední dva víkendové kempy, pořádané v listopadu v Nymburce, již jel jen užší výběr cca deseti lidí, ze kterého trenér vybral výsledných „sedm statečných.“ Bohužel se krátce před šampionátem zranil Pavel Kop, který měl nastoupit do dvojic.

V singlu se pravidla nemění, tam je vše jako u nás v soutěži, jen se hraje do jedenácti bodů. V tomhle ohledu mi přeorientování nedělalo problémy. Co se týče hry trojic, musím se přiznat, že se mně hra na jeden dopad zamlouvá více než na dva dopady. Vyžaduje to lepší kopací techniku, zpracování míče i více dynamiky a fyzické připravenosti. S tím jsem také neměl větší problém, přeci jen už se na jednodopadové mezinárodní scéně pohybuji nějaký pátek.

Začínal jsem zápasy ve skupině s kvalifikantem a právě loňským mistrem Evropy a úřadujícím mistrem světa Bobisem. S baskickým reprezentantem to bylo spíše takové zahřívací kolo a poté přišel asi nejvíce očekávaný souboj dne s Bobisem. Prohrál jsem na pár nevynucených chyb těsně v obou setech (15:13 a 14:12). Tím jsem se jako vloni na Evropě sice dostal do čtvrtfinálové skupiny, ale už se započítanou prohrou, takže jsem si už nemohl dovolit ani jedno zaváhání. To se povedlo, porazil jsem jak Maďara, tak Ukrajince a postoupil do semifinále. Tady na mě čekal nevyzpytatelný a výborně hrající Švýcar.  První set jsem kontroloval hru a on udělal pár nevynucených chyb. V setu druhém jsem si vybudoval dvoubodový náskok a ke konci ale trochu polevil, což jemu vlilo čerstvou krev do žil a začal hrát velice dobře. Nakonec jsem zvítězil až posledním možným míčem 15:14. A pak přišla finálové neděle, kde jsem si chtěl ještě jednou zahrát s Bobisem. To mi vyšlo. První set začal dobře pro mě, celý jsem ho odehrál v několika bodovém vedení. Druhý byl těsnější, ale opět jsem díky více chybám soupeře zvítězil. Myslím si, že na něj mohla dolehnout jednak atmosféra, víceméně celá hala fandila mně, ale asi i únava. Přeci jen hrál všechny tři disciplíny, já jen dvě.

Ve trojicích jsem hrál až do semifinále vždy jen první set, pak jsme s Honzou Vankem přepustili místo Pospíšilovi s Müllerem. Semifinále jsem odehrál téměř celé a finále už od začátku až do konce.

V souboji o druhé zlato jste působil velmi klidným dojmem. Pomohla vám psychicky výhra v singlu? Necítil jste únavu? A jak se vám hrálo s modřickým mladíkem Rosenberkem a Vankem z Karlových Varů?

Věřil jsem tomu, že vyhrajeme. Na soustředěních nám to v téhle sestavě šlapalo. I když jsme prohráli těsně první set, stále jsem věřil, že je v našich silách Slováky porazit. Což se také další dva sety ukázalo, měli jsme je plně pod kontrolou. S Lukášem i Honzou se mi hrálo výborně, jsou to na svých postech opravdu nejlepší hráči této planety. Já jsem byl celkem slušně fyzicky připraven, takže jsem s únavou neměl problém.

V hale jsem měl tátu a mé tři strýce a pár kamarádů s partnerkami. Táta a strejdové už takhle za mnou byli na mistrovstvích Evropy i světa, párkrát i v cizině. A oslavy? Ano, museli jsme ty naše úspěchy pořádně oslavit, takže byly bujaré a trvaly pár dní.

U našich mám v mém bývalém pokoji nějaké medaile a poháry. Ale skoro všechny důležité medaile visí u táty v práci. Má z nich radost a pro mě je to poděkování, za to, že mě k tomu sportu vedl a co mi do života předal.

Ano, můj otec a vlastně celá má rodina. Moji strejdové také hráli nohejbal. Dokonce i mamka s námi s bráchou, když jsme byli opravdu malí, nohejbal hrávala. Začínal jsem s ním kolem 10 let. Co se týče ostatních sportů, byli jsme s bráchou vždy vedeni k všestrannosti, takže nás rodiče vedli ke sportu všeobecně. Museli jsme umět tenis, basket, volejbal, fotbal, stolní tenis, badminton, bruslit, hrát hokej, lyžovat, dělat karate. Teď už mi zůstal jen nohejbal, závodně hraji ještě futsal a florbal.

Máte pravdu. Musím říct, že většina kluků ze všech států, a na letošním MS jich bylo devatenáct, jsou moji kamarádi. Skoro s většinou jsem za ty tři dny stihl prohodit aspoň pár slov. Nejblíže mám ke klukům ze Slovenska, ale rád mám i Švýcary, Angličany, Francouze i další.

U nás podobným typem útoku nesmečuje nikdo, trochu se tomu blíží svým stylem Jan Chalupa, ale jeho provedení je daleko efektivnější. Ale co se týče atraktivity úderů, mně se více líbila hra Korejců. I když nejsou tak efektivní, je to více dynamické a akrobatické než u Francouzů.

Jak v čem, ale kdybych měl o pár centimetrů více, nezlobil bych se. Myslím, že ale svou pohyblivostí, myšlením a technikou dokážu vyšším klukům stačit. A třeba je i občas předčít.

Já jim doporučuji jakýkoliv sport, i když samozřejmě s ohledem na jejich stav šlachově – kloubního aparátu. Nohejbal je krásný sport, jeho nevýhodou ale je, že si ho nezahraje úplně každý. Vyžaduje totiž aspoň minimální technické dovednosti. Ale vřele a rád doporučím, ať si ho každý zkusí.

Zatím jsme v klubu nerozebírali budoucnost. Všem jsem oznámil, že to hodlám řešit nejdřív až po šampionátu. Snažil jsem se letos, společně se spoluhráči, abychom nespadli. Bohužel marně. Podepsala se na tom marodka, a s tím spojený moc úzký kádr. Nějaké nabídky z extraligových klubů jsem dostal. Do Rumunska bych se za dva roky určitě rád podíval, ale je to ještě daleko. Záležet bude na mém zdravotním stavu a na formě. Už mi bude přeci jen 34 let.

Já myslím, že ke zkompletování všech úspěchů mi chybí jen titul ve trojicích na Mistrovství ČR. Ale budu rád, když u sportu zůstanu a zdraví mi vydrží.

Já je letos budu trávit v práci. Sloužím totiž na lékařské pohotovosti.