Činorodý člověk nemá čas na problémy, tvrdí výtvarnice Kristina Folprechtová z Lubence

Nejprve bych měla prozradit, že pracovní název při psaní, korekturách zněl Čarodějnicí proti své vůli. Je to takové moje fantasy, tento žánr mám nejraději a hodně ráda čtu právě fantastiku. Jenže čím dál více se tam objevuje příliš mnoho krve a násilí, je to drsnější, což se mi už nelíbí. A tak jsem si řekla, že si napíši svoji fantasy. Myslím, že se bude líbit hlavně děvčatům. No a k názvu – mému vydavateli při zpracování, vázání knížky se zdálo, že nejlépe jí sedí název Čarozemě, tak to takto vyrobil, na ukázku. Takže nevím, jaká bude konečná verze.

Asi dva roky. A už se mi to zdá dlouhý (smích). Nejprve jsem si příběh psala na papír, pak jsem to postupně přenesla do počítače a psala už v počítači. Když jsem rozepsanou knížku ukázala své dobré známé Květě Tošnerové, která je mimochodem podle mě úžasná autorka, spisovatelka, nabídla mi, že opraví chybky, které našla, a tak se ujala korektur knížky, za což jsem nesmírně ráda. Chtěla jsem knížku dát jako dárek vnukům k Vánocům, ale protože se vydání zdrželo, nechala jsem si udělat 5 „zkušebních“ výtisků, abych ten dárek pro ně měla.

Vnuků? Čtyři, samí kluci – Martin a Vítek, Kuba a Matěj, všechno skvělí chlapci. Jsou to děti našich dvou dcer – Dany a Jitky. Ty znáte – doktorka, učitelka Dana Šašková a výtvarnice Jitka Kantová. A ještě mám výborné zetě – Vladimíra a Richarda. No a všechny je máme s manželem Karlem, s nímž jsme se brali v roce 1962. Vidíte, to už letos budeme slavit jakou… smaragdovou svatbu.

Velmi cenný kamen nádherné zelené barvy. Po pětapadesáti letech manželství dobře víte, že život je občas stejně tvrdý jako kamen, ale zároveň křehký a plný báječných odstínů, stejně jako smaragd – může být výrazně, jemně, pastelově zelený…

Ano, zkusme to.

„Píchni se do prstu a potvrď slib krví!“ nařídil mi čaroděj podivně změněným hlasem. Bylo to divné, nikde se o tom nepsalo a nikdo mi neřekl, že mám něco podepsat vlastní krví… Nelíbilo se mi to. Podívala jsem se na Elis, co ona tomu říká, ale stála tam zcela nehybně jako žulový sloup, měla jsem dojem, že kdybych do ní strčila, spadla by a rozbila se.

„Dělej!“, přikázal mi zlostně divný hlas mého čarodějnického otce. Jeho oči se zvětšily a žhnuly, změnily barvu a zmítaly se nedočkavostí, a mně konečně došlo, proč mi královna víl poslala svůj dar.

„Dobře, podepíšu se krví“, řekla jsem, „ale s tímhle polenem se píchat do prstu nebudu. Mám vlastní jemné brčko“. Otec se mátoživě chvěl a já předvedla, že se připravuji a přitom jsem nastavila červený puntík na kuličce na konci brka proti němu a pevně ji stiskla. Z té kuličky vystřelil proud čiré tekutiny a zasáhl otce do obličeje. Celého ho zahalil bílý oblak, něco jako mlha s ohromným množstvím malých kapiček, které otec vdechoval. Ozval se příšerný řev a bolestivé kvílení a vzápětí z něj vyletěl tmavý chuchvalec a za stálého kvílení se v cárech potácivě plazil, po kamenné podlaze, ven k východu z kaple. V té chvíli seskočil z posledního sloupu na démona můj kocourek Dino a začal si s těmi cáry plazícího se démona hrát. Chytal je, roztahoval, škubal s nimi a vrčel, jako opravdový velký tygří predátor. Ječící chuchvalec se náhle zastavil a vystřelil z něho drápatý pařát, který se po Dinovi ohnal a odhodil ho na skalní stěnu kaple. Křuplo to, ozvala se rána a můj kocourek sjel po stěně dolů a zůstal nehybně ležet. Pergamen na stole, který jsem měla podepsat, okamžitě vzplál temně rudým plamenem a zmizel.“

Jistě. Celou svou tvorbou se snažím mj. pomoci místní ohrožené krajině. Ta první knížka byla sepsána na podporu záchrany kostela sv. Jiljí v Libyni u Lubence, výtěžek z ní šel právě na rekonstrukční práce na tomto kostele. I tato knížka, která pravděpodobně uvidí světlo světa do měsíce, má ambici přispět na omítky, po kterých všichni členové našeho spolku touží.

A víte, že možná jo? Mám rozepsanou další knížku. Bylo by to pokračování tetky Dejmalky. Vymyslely jsme s dcerou takovou dlouhověkou čarodějnici, která pomáhá lidem, a vypráví. Jsou v ní pohádky právě z kraje pod Čertovkou, anebo lépe řečeno mezí řekami Ohří a Střelou.

Symboly pohádek a mýtů vás zajímají asi nejvíce? Vaše plátna jsou jich plná, a teď i knížka.

Ano, teď mě nejvíce baví psaní pohádek. U toho taky maluji. Pořád mám co dělat, pořád se na něco těším. Filozofie starců a stařenek – když chcete žít, je třeba se pořád na něco těšit, pořád něco dělat. Činorodý člověk nemá čas na problémy.

Je to úžasná kniha od Patricka Rothfusse s názvem „Strach moudrého muže“. Je druhým dílem trilogie a já se s nedočkavostí těším na třetí díl. Současně ale mám i rozečtenou knihu od doktora Zdeňka Mahlera s názvem „…Ale nebyla to nuda“.

Mám několik rozmalovaných obrazů a musím přiznat, že se v poslední době inspiruji právě příběhy, o kterých píšu. A možná, že ty obrazy použiji jako ilustrace do nové knihy.

Narodila jsem se v Lomu u Mostu, vystudovala jsem průmyslovku a na umístěnku šla pracovat do chemičky do Litvínova, tam jsme se s manželem seznámili. Hrál hokej za Litvínov, a tenkrát vyhráli druhou ligu a stali se prvoligovým týmem. Jako novomanželům nám dali byt v Mostě, kam jsme se přestěhovali, tam se narodily obě naše dcery. Chtěly jsme do čistšího prostředí ze smogem utrápeného města, a tak jsme si vybrali Vejprty. Jenže právě tam během těch pár let, co jsme tam žili, se z nádherných smrků s větvemi až k zemi staly holé suché pahýly. Hledali jsme dál a našla se práce v Lubenci – TOS Lubenec – lisy, to se psal rok 1975. Od té doby jsme tady.

Maluji od mládí, malování a psaní mě bavilo od mala a drží mě po celý život. Od poloviny 80. let jsem začala pořádat nejrůznější happeningy a setkání pro malíře – Lubenecká výtvarná léta a Večery výtvarného myšlení. K tvoření šperků a drobných vitráží jsem přišla v 90. letech. S manželem jsme tehdy jezdili na nejrůznější středověké trhy, po českých hradech a městských slavnostech a dokonce jsme s chomutovskou agenturou Modua sjezdili téměř celé Německo. Stejně jako malbě se šperkům věnuji dodnes. A moje výstavy? Bylo jich hodně. Teď nedávno v prosinci a lednu probíhala v Kutné Hoře výstava Skleněné Vánoce – vitráží Jitky a Richarda Kantových, kterou doplňoval cyklus mých dvanácti obrazů zvěrokruhu. Nejbližší výstava bude ve Žluticích, a to v březnu a dubnu, a hned na to navazuje velká výstava asi padesáti obrazů v Praze v galerii PRE od 3. května do 30. června.

Maluji na překližkové výřezy, které pak lisuji a lepím na překližkový podklad, stejně jako se skládají jednotlivé prvky vitráží. Uplatňovala jsem tuhle techniku na základě zážitků z šamanských cest. Myslela jsem si ale, že jsem v téhle oblasti nápady vyčerpala, a začala jsem opět malovat na plátno, ale kdoví, třeba se k tomu časem vrátím.

Je to ikona Matky Boží Ustavičné pomoci. Nejprve jsem si musela nastudovat, jak se maluje ikona. Jsou to přísná technicky předepsaná pravidla, nesmíte uhnout čárou… Vysvěcení ikony v kostele bylo úžasné, přijela velká skupina z Polska a otec Alexander Siudzik, farář z Podbořan, to pojal jako velkou církevní slavnost… Je to úžasný kněz a skvělý člověk.

Ano, řadu let vykládám všem známým a přátelům taroty. Snažím se vždy najít něco pozitivního, co toho dotyčného člověka, který si nechá vyložit karty, může kladně motivovat a pomoci mu. Chci, aby věděl, že ho čeká něco příjemného. Každá karta je koncentrovaný a archetypální příběh lidského chování, má mnohé významy a mne na nich fascinuje filozofie symbolů, které nás provází od Egypta až do dnešních dnů.

Jsem, ale snažím se to zvládat.

Jak se narodil první vnuk, před 27 lety. Je tam všechno, rodinné události, výstřižky z novin, fotografie, obrázky. I vás si tam dám. Stůjte chvilku, teď si vyfotím já vás. A je to! (směje se).

Je tam i zábavná historka například, jak se náš zeť Richard jednu dobu věnoval tvorbě rodokmenu a vypátral i moji linii, že jsem vlastně šlechtična. „A teď mi všichni budete říkat „Vaše milosti!“ já na to. Chvíli je to bavilo, ale pak už ne, takže Ríša zas pak „dopátral“, že to už vlastně není pravda s tou šlechtičnou, že to je jen nějaká boční linie. (smích)

To je složité… Někdo kdysi tvrdil, asi vím i kdo, že práce polidštila opici, tak pracujte a ať vás práce baví, protože se neví, jestli ten proces nemá i opačný efekt, pokud zahálíte.