Řezbář z Přílep Libor Daenemark: Galerie se rodí ve stodole

Přílepy – Když jsem byl malý kluk, neučilo se řezbářství  na žádné škole, řezbáři byly tehdy asi nebezpeční proto, že vyřezávali  z 90% náboženské motivy,” vzpomíná řezbář Libor Daenemark, který v Přílepech u Rakovníka  již řadu let provozuje svou řezbářskou dílnu. “Ale v Hradci Králové, kde jsem tehdy bydlel, žil  jeden starý řezbář, ke kterému jsem odmalička chodil a učil se. Bavilo mě řezat do dřeva, ale  táta byl doktor, takže jsem měl odmalička nalajnovanou dráhu,” dodává. 

“Na  medicínu mě ale  naštěstí  nevzali, protože bych byl dnes otrávený chirurg. A protože jsem nesměl na žádnou vysokou, tak jsem vystudoval  nástavbu na rentgen,  tam ale byl tak bídný plat, že by to neuživilo rodinu, tak jsem dělal na hutích, a pak jsem se dostal na šachtu. Provozovat řezbaření jako živnost tehdy nešlo, a po revoluci jsem s tím jen koketoval –  byl jsem jeden z těch hlupáků, co si koupili šachtu. Až když mi došlo, že mě to nebaví, tak jsem se odhodlal a udělal si z v roce 1995 z řezbaření živnost,” dodává.  Je těžké uživit se tím?  “Prošvihl jsem dobu po revoluci, kdy to bylo snadné, v tuto chvíli je to těžké,” říká Libor Daenemeark. “Lidé šetří, k životu dřevěné sochy nepotřebujete. Asi proto si ze zákazníků nejvíc váží obyčejných lidí, kteří mají dřevo rádi, a našetří sin a nějaké řezbářské dílo. “Nejčastěji řežu to, co se mi chce, nerad mám zakázky předem dané. Problém je, když zákazník ví co chce, ale neumí to namalovat.” Nejlepší na uživení jsou podle něj dřevěné loutky. “Nejlepší zákazník je divadlo proto, že se s těmi loutkami hraje, nejsou to loutky na dekoraci. Často se také dělají betlémy. Ale moje betlémy mají figury od půl metro výš,” dodává.  Na téma, jak řezvbářské dílo vzniká, Libor Daenemark říká: “Mám to celé v hlavě, dneska si to už ani nemusím malovat. Je to sice  proti všem pravidlům, ale to dřevo je kulaté moc rozkreslit se nedá. Navíc jsou  v dřevu, kazy  takže člověk míní ale dřevo si samo řekne jak to musí být. Co se týká motivů, radši řežu lidi než zvířata a ze zvířat jenom draky,” vysvětluje  přílepský řezbář, který ačkoliv není právě nedjmladší začíná s řemeslem znovu: “Před dvěma lety jsme si rozbili pusu při autonehodě, a to tak, že jsme spadli z mostu z dálnice. Probral jsem se po měsíci ve špitále a dodnes nemohu při práci stat, takže řežu malé věci, u kterých můžu sedět,” říká. I přes to, že situace není pro řemeslníky nejrůžovější, o budoucnost řezbaření  se příliš neobává:  “Budoucnost  řemesla mají, už se to zase vrací od plastů ke dřevu. Je jenom otázka jak se to noví adepti řemesla naučí,” uvažuje. “Ve škole se to neučí a pro řezbáře je takové učení ztráta času.” Také proto již řadu let  věnuje Libor Daenemark cast své energie na to, že organzuje setkávání řezbářů, při kterém se vyměňují zkušenosti.  “Kdysi jsem dělal na Křivoklátě Křivořezání, pak na Hauenštejně, a protože za ta léta mnoho řezbářů znám, tak je sem zvu,” říká. Řezbářské symposium se konalo letos v Přílepech již posedmé. “Řezbáři dostanou jídlo a pití i material, ale nedostávají plat a věci, které vytvoří, tady zůstávají.  Zatím těmito díly  plníme stodolu a do budoucna by z toho měla vzniknout  řezbářská galerie,” říká.  “Symposia jsem takhle koncipoval právě jako snahu pomoci řemeslu. Vždycky tam bereme část začátečníků, kteří mohou tam okouknout, jak to dělají ti, kteří toho umí víc.”