Reportérské srdíčko chce všechno dát na papír, vypráví Libor Michalec Novinář, cestovatel a spisovatel z Lubence napsal knihu Sa

Narodil jsem se v Žatci, ale asi do dvou let jsme s rodiči bydleli v nedalekém Výškově u Počerad, kam jsme i poté, co jsme se přestěhovali do Žatce, jezdili na víkendy. Pobýval jsem tam u babičky podstatnou část prázdnin. Myslím, že se mi idylický vesnický život v domě se zahrádkou tak vryl do paměti, že jsem se po asi osmi letech v Ústí nad Labem s manželkou a dcerou rád přestěhoval do Lubence. Do školy jsem chodil v Žatci, dodnes vzpomínám na skvělé třídní učitelky, a když se na třídním srazu setkáme se spolužáky, jako bych omládl o desítky let.

Jsme klasičtí přistěhovalci do Sudet, i když já jsem už třetí generace. Tátovi rodiče pocházeli z Dolní Rovně u Pardubic ve Východních Čechách, děda byl majitel statku, který mu po roce 1948 znárodnili, on se pak s rodinou přestěhoval do Žatce.  Mámy rodiče se přistěhovali do Výškova z Debře u Mladé Boleslavi. Děda se narodil ve Vídni, ale to by byla dlouhá historie.

Jsou to vlastně dopisy mého pradědy z tátovy strany, který je psal z 1. světové války. Přišlo mi neuvěřitelné, že je psal skoro každý den a nabízel mi tak úplně jiný obraz války, než jsem do té doby znal. Psal třeba prababičce, jak mají dobrého kuchaře a žádal jí o různé recepty, ona se zase strachovala, aby nenastydnul.  Dokonce za ním jednou jela do války, což jsem netušil, že vůbec bylo možné. Praděda byl velitel vozatajské kolony, zásoboval frontové oddíly, a i když o žádných dramatických událostech nepsal, asi je zažil. Dostal od císařepána medaili Signum Laudis. A ještě ke všemu vozil s sebou fotoaparát – fotilo se na skleněné destičky – a po návratu uspořádal fotoalba z bojišť. Prošel válkou v Polsku, Rumunsku a Itálii a alba vybavil i mapou s podrobnou trasou, tak jsem se po necelých sto letech vydal po jeho stopách a hledal podle starých záběrů, jak ta místa vypadají dnes.

Vystudoval jsem stavební průmyslovku v Kadani, před tehdy ještě povinnou vojenskou službou pracoval jako mistr, ale pak jsem na vojně začal psát a zároveň přišel rok 1989, takže jsem z vojny odjel do Ústí nad Labem, kde mě přijali v redakci Severočeského deníku jako eléva. Pak už jsem studoval jenom „školu života“, když nepočítám novinářský kurz rádia Svobodná Evropa.

Jednoho z nejzajímavějších lidí, jaké jsem potkal, Oldřicha „Kili“ Kiliána. Procestoval hodně přes sto zemí, pohyboval se před „listopadem“ v disentu, poté cestoval s minimálním rozpočtem po celém světě, ale pak si zařídil velkoobchod s etnickými věcmi, které mu vyráběli „na míru“ domorodí indiáni. Prožil spoustu neuvěřitelných dobrodružství a před několika lety si koupil zámek Horní Libchava.

Je to opravdu jiný svět, a asi proto mě to také lákalo. Když jsem jezdil na víkendy k babičce do Výškova, obdivoval jsem řemeslníky a jejich manuální zručnost. Při cestách po světě jsem rád vyhledával místní řemeslníky a vážil si ruční práce. A protože cínařství provozoval můj tchán, stal jsem se, poté, co jsme se přestěhovali do Lubence, rád tovaryšem tohohle řemesla.

Přesné číslo nevím, tuším, že jich bylo kolem čtyřiceti. Nejdál to asi bylo v čínské Šanghaji a na Kubě.

Vymyslel jsem si Tramtárii jako takovou „cimrmanovskou“ ztracenou zemi, kde vládne tramtarijský buddhismus, laskavost a tolerance a zdejší lámové dokáží dělat zázraky. Měl jsem o ní rozhovor v silvestrovském vysílání Českého rozhlasu a přednášku na „apríla“ a asi to bylo uvěřitelné, protože se mě občas lidé ptali, jak se do té země dostat.

Cestuji teď hlavně s rodinou o prázdninách. Loni jsme byli u italského jezera Lago di Garda a bylo to pěkné.

Myslím, že každý způsob cestování má něco do sebe – letadlo, auto, i pěší chůze. Rád bych se na delší cestu vypravil na kole, ale to bych si musel zlepšit fyzičku.

Za nejkrásnější cestu stopem považuju, když jsme se v roce 1991 s mou ženou Janou vypravili přes Paříž do Saint Tropez a stopem jsme dorazili i zpátky. Spali jsme tenkrát třeba v parčíku přímo pod Eiffelovkou, což už dávno není možné.

Zpočátku s kamarádem, což je asi nejpraktičtější, potom párkrát sám, což je zase asi „nejvýživnější“ na zážitky, a v poslední době nejvíc s rodinou.

Nejradši jsem měl, když se mi podařilo prosadit místa v našem okolí – třeba zámek Chyše anebo naučnou stezku okolím Lubence – zdejší krajina je nádherná a nejsem asi jediný, který se sem hlavně kvůli ní přistěhoval. Byla by velká škoda, kdyby tu mělo být úložiště jaderných odpadů.

Ano, mladší dcera Markétka už dvakrát po sobě vyhrála literární soutěž na motiv Doktora Who. A starší Anička druhým rokem studuje bohemistiku na UK v Praze a v šuplíku má rukopis fantasy románu. Manželka napsala několik sbírek poezie, ale pak zjistila, že když básně zhudební, získá daleko širší publikum. Tak vlastně vznikla kapela Modrá kost.

Rozebrali jsme si tehdy s manželkou skutečné „případy“ z tisku a napsali je každý ty své. Ideální spolupráce.

Asi na Ludvíka Vaculíka. Měl svůj originální jazyk, kterým nepsal jenom knížky, ale i spontánně odpovídal na otázky. A měl i svůj originální svět. A pak samozřejmě Arnošt Lustig.

Třeba v himálajských zemích často ani nevědí, kde leží Česká republika, tak je těžké jim vysvětlovat Lubenec. Ale jinak jsem dřív říkal, že je tam nejlepší motorest mezi Prahou a Karlovými Vary. Teď je podle mě nejlepším poznávacím znamením firma SkloArt, která vyrábí krásné vitráže.

Rád bych literárně zpracoval Tramtárii, ale nejsem si jistý, jestli by v dnešní době plné teroristů a uprchlíků ještě někoho zajímala.

V roce 2019 mi bude padesát. Je to sice jenom číslo, ale opravdu kulaté. Člověk už, mám pocit, začíná tušit, co všechno v životě nestihne.

Těžko se mi to shrnuje do několika vět, ale pokusím se: možná, že cestování je něco jako droga a já jsem po exotických zážitcích chtěl ještě víc dobrodružství a emocí, a když nepřicházely, mozek si je začal „vyrábět“ sám nezávisle na „normálním světě“. Začalo to tím, že jsem si myslel, že se nějací hackeři nabourali do mého počítače a moje literární pokusy se staly hitem internetu. Pak jsem měl pocit, že se mnou komunikují noviny svými titulky a potom i moderátoři v televizi. Byl to takový stále se zrychlující kolotoč, kdy se okamžiky extáze střídaly s depresemi. Prý to postihne zhruba 1% populace a já měl tu smůlu, že jsem spadl do téhle množiny.

První ataku jsem měl v roce 2001, a možná to souviselo i s přelomem tisíciletí, protože podruhé se mi to vrátilo v roce 2012, kdy měl být podle mayského kalendáře konec světa. Když jsem byl v „tranzu“, cítil jsem se skvěle, ale ten propad, když si vyléčený člověk s touhle diagnózou uvědomí, co se vlastně stalo, je těžký. Psychiatři mluví o oploštělých emocích, ochabnutí vůle. Naštěstí dnes již existují léky, které dovedou vrátit pacienta zpátky na zem. Beru je dodnes a pravidelně jednou za měsíc chodím na kontrolu.

Ano. Když se vám něco takového přihodí, cítíte, že vztah lidí k vám se změní. Nevědí ale, co se vlastně stalo, kam si vás zařadit. A do toho máte reportérské srdíčko, které si nepřeje nic jiného, než všechno to neuvěřitelné, co jste „prožil“, dát na papír. Otevřít tu třináctou komnatu s tím, že se vám uleví od toho tajemství. Také jsem věřil, že to může pomoci dalším pacientům, ale třeba i doktorům. Snad se to podaří.