Od narození se postupně přesouvám z východu na západ. Skvělý hobojista Kirill Burdalev učí na ZUŠ, hraje v symfonickém orchestru

Narodil jsem se v červnu přelomového roku 1991 v Kazachstánu – tenkrát to byla ještě Kazašská SSR – ve městě Celinograd, což byl sovětský název podle celin, jejichž obdělávání tehdy bylo v té oblasti hlavní činností. Město se tak jmenovalo od roku 1961 do roku mého narození – 1991. Teprve v prosinci 1991 byla země přejmenována na Republiku Kazachstán a krátce nato vyhlásila nezávislost. Po vyhlášení nezávislosti byl Celinograd přejmenován na Akmolu a ještě později dostal jméno Astana, což znamená kazašsky „hlavní město“.

Ano i ne, je to trochu složitější (smích). Za nové hlavní město Kazachstánu byla Akmola vyhlášena v roce 1994, do té doby hlavním městem Kazašské sovětské socialistické republiky bylo město Almaty (v ČR bylo známější pod názvem Alma-Ata). V roce 1995 Astanu jako nové hlavní město republiky potvrdil prezident Nazarbajev svým dekretem. K slavnostnímu předání funkce došlo v prosinci 1997 a dalším prezidentským dekretem z května 1998 byla Akmola přejmenována na Astanu. V asijské části bývalého Sovětského svazu změny přicházely později než jinde, do roku 1992 spousta lidí v Kazachstánu ani nechápala, že je konec společného SSSR.

Mimochodem, paradoxně Celinograd mám už nesmazatelně zapsaný do svého života. Jako místo narození ho všichni, i čeští úředníci přepisují z mého rodného listu do všech dokladů, které mám – pobytová kartička, řidičský průkaz, všude stojí Celinograd. Myslím, že lidé v ČR včetně úředníků ani nevědí, co ten název znamená a že už dávno zanikl.

Když se vrátím ke svému dětství, ve městě, kde jsem se narodil, jsem žil asi do svých tří let, pak nějakou dobu, rok až dva jsem s rodiči bydlel ve Volgogradě, dřívějším Stalingradě, a od svých pěti let pak v hlavním městě Ukrajiny Kyjevě.

Můj táta, národností Rus, statním občanstvím Ukrajinec, se narodil v Kemerově, vystudoval v Novosibirsku státní univerzitu, obor matematika – ekonomie a věnoval se kybernetice. Maminka je národností Korejka, narodila se v Kazachstánu, studovala v Kemerově vysokou školu potravinářského průmyslu, je inženýrka – technoložka se zaměřením na výrobu chleba. S tátou se potkali v Novosibirsku, pak následoval Celinograd, kam se přestěhovali, protože maminka a její rodiče pocházeli odtud. Když přišly změny v 90. letech, otec se rozhodoval, kde budeme žít – v Moskvě, nebo v Kyjevě… Býval tam dříve, Kyjev se mu líbil, klima vyhovovalo, tak se tam v roce 1996 přestěhovali.

Tam zase žije polovina naši rodiny – teta, strýc, dvě sestřenice.

Přesně. To si říkám celý život, že se postupně posouvám z Východu na Západ. Po Kyjevu přišlo Brno v České republice, pak Podbořany, Mariánské Lázně, jimž se říká srdce Evropy.

Ne, zatím o tom neuvažuji. Tady se mi líbí, k tomu mám na starosti čtyřiadvacet žáků v podbořanské ZUŠ, které učím hrát na zobcovou, příčnou flétnu, klarinet, saxofon a hoboj. Také místní šachisté do mě vkládají velké naděje, nechci je zklamat. V Brně jsem hrál šachy za Lokomotivu Brno, kde jsem získal několik důležitých vítězství v soutěžích jednotlivců i družstev, jednu sezónu jsem vedl i kroužek mladých talentů Lokomotivy. Teď v létě jsem uhrál normu IM na mezinárodního mistra.

Oboje přišlo asi zhruba stejně. Od sedmi let, když jsem začal chodit do školy, abych se „nepoflakoval po sídlišti“, mě táta přihlásil na školní šachový kroužek, chodil jsem tam asi rok, pak z kroužku jsem přešel na sportovní šachovou školu na šachové oddělení, kde se to bralo mnohem vážněji – docházel jsem tam třikrát týdně, měli jsme hrací den, domácí úkoly z šachu… Měl jsem skvělého vedoucího, který mi nabídl, abych z kroužku přešel na šachové oddělení sportovní školy, pak asi od 14 let jsem měl dalšího učitele, jednoho z nejlepších v Ukrajině, v šachové škole Avangard v Kyjevě, v níž jsem byl veden až do roku 2013. V deseti letech jsem už hrál mistrovství Kyjeva – a v dětské kategorii vyhrával, také na republikovém šampionátu každý rok hrál – a obsazoval 7. až 10. místo – nic moc. Největší můj úspěch bylo 3. místo na Mistrovství Ukrajiny hráčů do 20 let v rapid šachu.

K šachům mě přivedl táta – on také hraje šachy, trénuje šachisty. A maminka chtěla, abych se věnoval hudbě. Zamlada studovala hru na housle. V Kyjevě, kde jsme bydleli, asi 4 minuty od základní školy byla základní umělecká škola – tam jsem začal chodit na zobcovou flétnu, pak jsem přešel na příčnou flétnu, hoboj a u toho jsem zůstal.

Ano, po 9. třídě základní školy v roce 2006 jsem udělal zkoušky na střední – kyjevskou konzervatoř R. Gliera – hru na příčnou flétnu nebo hoboj, nabídli mi studovat hoboj, čtyřleté studium, a tak jsem do roku 2010 studoval na konzervatoři. Po konzervatoři jsem měl v plánu vysokou školu, dělal jsem zkoušky na Národní hudební akademii P. I. Čajkovského v Kyjevě obor hoboj, ale nebyl jsem přijat. Cítil jsem nespokojenost, domníval jsem se, že za tím je protekce někoho jiného. Byl jsem připraven a vydal jsem ze sebe vše, co jsem uměl.

Když jsem se hlásil na akademii, hrál jsem Lysenka – romanci, a koncert Händela pro hoboj G moll. Bohužel, nedostal jsem se. Pak jsem dělal náhodné výdělky, krátkodobé pracovní příležitosti, začal jsem hledat možnost získat vysokoškolské hudební vzdělání v zahraničí. Projížděl jsem nejrůznější webové stránky a výběr padl na Českou republiku.

Tady je velká výhoda – vysoká škola pro cizince zdarma. Mimo jiné jsem našel přes internet obchod v Praze, který se specializuje na hoboj. V Kyjevě například byl obrovský problém sehnat cokoliv profesionálně k hoboji. V roce 2012 jsem jel na šachový turnaj do Prahy a tam jsem našel chvilku a zašel do toho obchodu s názvem Oboissimo, vedl ho doc. Jurij Likin – původem Bělorus, který učí na JAMU, sólo hobojista v Praze, člen symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK, domluvil jsem si s ním tedy konzultaci. Nasměroval mě na Janáčkovu akademii múzických umění v Brně. Začal jsem se připravovat na JAMU a současně na zkoušky z češtiny, které jsem jako cizinec musel složit.

Rok jsem se připravoval doma v Kyjevě, češtinu mě soukromě učila Viktorija Lysak, která předtím žila nějakou dobu v Čechách, a když se vrátila, učila soukromě základy češtiny. V únoru 2013 jsem skládal přijímačky na hudební fakultu JAMU – obor hra na hoboj, nejdříve jsem musel složit zkoušku z češtiny. 70 procent tvořila gramatika, 30 procent všeobecné vědomostní testy. A to je zajímavé, překvapilo mě, že se mě ptali například, v jakém architektonickém stylu je budova ministerstva zahraničních věcí… Zkouškou jsem prošel, za 3–4 dny čekala zkouška z hlavního oboru, hlásilo se nás asi šest, přijati byli tři. Byl jsem přijat. Byl to skvělý pocit, měl jsem velkou radost!

Ano, rodiče i můj mladší bratr Maxim, kterému tehdy bylo deset, narodil se v Kyjevě v červnu 2003. Mimochodem brácha je mnohem známější než já. Když zadáte ve vyhledávači Maxim Burdalev, vyskočí vám spousta odkazů – klavírista, který získal mnoho republikových a mezinárodních cen.

Ano. V Brně v roce 2014 byla Mozartova soutěž, kde Maxim vyhrál 3. cenu, byl jsem ho tam poslouchat, v Kyjevě nedávno debutoval a zvítězil v prestižní soutěži pianistů.

Šachy bratr umí, ale jen na základní úrovni, moc ho to nebaví. Ale společná hudba, to ano. Asi před rokem maminka s bratrem jeli na klavírní soutěž do Bruselu a zajeli ke mně do Podbořan. A tak jsme si s Maxem zahráli spolu pro legraci několik hitů. (směje se)

Je jich více, ale kdybych měl jmenovat jednoho, pak Francis Poulenc – Sonáta pro hoboj a klavír.

Můj oblíbený je rapid šach, kde partie trvá asi 30 minut, to je akorát (smích).

V České republice šachová úroveň je o dost nižší. Když jsem působil v Kyjevě, jen velmi těžko jsem se probojovával v soutěžích výše, většina protihráčů byli vrcholoví šachisté, velmistři. To je dáno už z dřívějška, sovětskou šachovou školou, která je stále světovým pojmem – Karpov, Kasparov atd. V Kyjevě jsem měl skvělé učitele šachisty – byli to třeba Jurij Dobrynin, Leonid Nikolajev.

Přiznám se, že ano. Během studia v Brně byly šachové turnaje vlastně můj hlavní příjem – výhra znamenala tisícovku, dvě, každý víkend jsem hrál, a když jsem vyhrál, měl jsem výdělek. Rodiče mi finančně pomáhali jen první rok, pak už jsem se snažil uživit sám. V roce 2015 jsem uhrál 1. cenu na turnaji Braunau open – vyhrál jsem krásných 600 Eur. Je to dobré propojení – na různé hry, turnaje hodně cestuji, a cestování je můj koníček od dětství, kdy mě táta hodně vozil po Sibiři. Pravda, bylo to vždy v létě, takže se mě neptejte, jestli vím, co je to sibiřská zima (směje se). Nevím, při mých výletech tam bylo pořád teplo a krásně.

Už jako dítě jsem obdivoval mistry světa – Kasparova, Karpova, ale řekl jsem si, že dosáhnout tohoto titulu je pro mě nereálné. Tak jsem si dal za cíl do 25 let se stát mezinárodním mistrem. Nakonec jsem si „lhůtu“ prodloužil do 26 let. V Evropě v České republice do tohoto věku jste ještě „student“, platí pro vás všechny slevy, ISIC karty a podobně, takže to pro mě bylo takové ospravedlnění, že jsem se tím mezinárodním mistrem nestal v pětadvaceti, protože jsem byl ještě „moc mladý“. Ale v červnu mi bylo 26 a krátce předtím jsem v Praze uhrál svou první normu IM. Doufám, že brzy uhraji i tu další a cíl splním.

Ze začátku to šlo těžko. Ale hraní v orchestru mě naplňuje, takhle jsem to chtěl. Po ukončení bakalářského studia, když jsem se přemístil za prací do Podbořan, zrovna v Mariánských Lázních probíhal konkurz na hráče na hoboj v orchestru. Přihlásil jsem se tedy a nakonec jsem měl dvě zaměstnání. Nejdříve jsem jezdil z Podbořan do Mariánek vlakem, asi půl roku, ale ty přesuny byly složité, a tak jsem udělal autoškolu, pořídil jsem si auto a teď už jezdím autem. V létě jsme hráli od pondělka do čtvrtka kolonádové koncerty, pátky vážné koncerty. Teď v pátek náš čeká ve společenském domě večerní koncert – Johann Strauss Gala, další pátek Koncert porozumění.

Práce je stále dost. Jsem rád, že moji žáci se teď mohli představit při vystoupení na Dni evropského dědictví v žatecké synagoze. Připravujeme se na další koncerty. Dál také hraji šachy za Tatran Podbořany.

Byl jsem v Moskvě, Petrohradě, Novosibirsku, Kemerovu, v Minsku, Bratislavě, Barceloně, ve Varšavě, v Německu, Rakousku… V Praze, Brně, Olomouci, Ostravě, v Českých Budějovicích. Ale nebyl jsem třeba v Liberci, takže zrovna ten bych rád viděl.