Původně chtěl být mutějovický keramik Jiří Duchek kuchař. Když našel vztah ke keramice, bylo to zrovna na přelomu dvou epoch, a tak se keramice naplno začal věnovat až po revoluci. „První dílnu jsem otevřel ve Svatém Janu pod Skalou, kde jsem dostal nabídku z vyšší pedagogické školy, že kdybych tam učil keramiku, tak mi poskytnou prostory,“ vzpomíná. „Asi čtyři roky jsem tam učil a když se věci pohnuly a okolnosti vyvinuly a byly třeba větší prostory, hledal jsem, kam se přestěhovat, a nakonec jsem v mladické bujarosti koupil tenhle chmelový statek v Mutějovicích, který tehdy nikdo nechtěl,“ říká.
„Jsme rodinná hrnčírna, přičemž já dělám vlastní práci a moje paní všechno ostatní okolo – komunikuje se zákazníky, připravuje trhy, předváděčky, výstavy,“ vypočítává Jiří Duchek. „Za dvacet let, co to dělám, jsme si vybudovali síť kamenných obchodů po celé republice, která se sice postupně proměňuje, ale objem odběru zůstává. Protože jsou ale Čechy malé, tak to nestačí a musíme jezdit na různé akce festivalového typu, kde doplňujeme pro návštěvníky program – to jsou například známé berounské trhy. Prodáváme také keramiku lidem, kteří se přijdou podívat do hrnčírny a chtějí si něco odnést. Máme tu drobnou expozici, která je spojená i se sbírkou starých prací.“ To, čím je ale mutějovická dílna zvláštní, je pálení keramiky v pecích, kde se topí dřevem: „Je to výjimečná věc a má svoje zásadní specifika – je to velký rozdíl od keramiky v elektrických pecích,“ vysvětluje Jiří Duchek. „Není hrnek jako hrnek, a vypálit jej dřevem mi dá až čtyřikrát víc práce, než v klasických elektrických pecích, které máme samozřejmě také. „U dřevěné pece musím sedět, přikládat a nesmím ani na chvíli odejít,“ dodává. Značná část dřevopalné keramiky jsou navíc replikované věci, tam se přizpůsobuji technologiím, kterými se věci dělaly dříve.“ Zdá se to jednoduché a prozaické, ale Jiří Duchek dokáže stejně jako čarovat s obyčejnou hlínou dodat i technologiím kouzlo poezie: . „Materie je obrovský magický prvek, skrývá v sobě tajemství a vypráví příběhy,“ říká. „Hlína, kterou hrnčíř používá, často zrála miliony let a má svou historii a ten příběh se odehrával už dávno předtím, než jste se narodili. Přicházejí k vám příběhy světa, lidí, krajiny. Od toho se odvíjí zájem. Kruhy se propojují, věci jsou barevnější. Pro mě je hlína na dřevopalné věci, kterou
vyrazím s batohem hledat do krajiny, velké tajemství. To samé se týká glazur na nádobách. Materiálů je hodně a já je také nacházím v přírodě a vyrábím kombinací různých přírodních materiálů.“ Při takovém přístupu je logické, že umělecké řemeslo je opravdu umělecké a není to jen „džob“ na uživení: „Když to dělá člověk dlouho a tak vás to nějakým způsobem upoutá, strávíte se svým řemeslem víc času než s rodinou nebo sám se sebou. Je to trošku jako manželství. Když většinu času dne strávíte při práci, která vás moc nebaví, tak se můžete probudit až doma a žít „dva životy“ – jeden doma a jeden v práci. Takhle si můžete ten život užít i v práci. Pak vám je řemeslo partnerem.“ Možností, jak kreativně provozovat umělecké řemslo je mnoho: „Český trh je malý a naše práce se týká i výtvarných proudů a trend a je to práce umělecká, takže zákazníka musíme nějakým způsobem zvykat a trošku i vychovávat, což se sice daří dobře, ale bude to ještě nějakou dobu trvat ,“říká Jiří Duchek. „Fajnové zákazníky získáte tak, že se „hemžíte“ – musí vás být vidět a musíte svou práci ukazovat na správných místech. Nejlepší je osobní kontakt s lidmi. Dnes například frčí living history – mladí lidé si hrají na středověk, Kelty, Vikingy, a berou to dost vážně. Chodí za mnou s fotografiemi vykopávek keramiky a chtějí, abych jim to zreplikoval. Pokud to jde, snažím se jim vyhovět, a tak dělám například repliky keltské keramiky. Vyrábím i keramiku pro čajaře. Čajová miska je archetyp všech nádob, podobně jako třeba džbán. Provází člověka po tisíciletí a v jednoduchosti těch tvarů je uložený poklad lidského myšlení a pohledu na svět.“ I přes veškerou poezii ale zůstává Jiří Duchek nohama na zemi: „Zákazníky hledáme po celém světě a i tak nás dřevopalná keramika není
schopna uživit, živí nás hlavně keramika pálená v elektrických pecích, která je vyrobena tak, aby cena nebyla příliš vysoká,“ vysvětluje. „I tahle práce má jako všechny jiné své odvrácené strany, člověk je z toho kolikrát unavený a nebaví ho to. Keramika je v současné době v Čechách na vymření. Ještě před osmi lety jsem byl schopen dát práci osmi lidem. Dnes se tak tak uživím sám, tři roky jsem nebyl na dovolené, neměl jsem víkend. Také za poslední léta hodně keramických dílen skončilo.“ Přesto se o budoucnost neobává: „Jak se dá řemeslo naučit? Je to podobné jako řízení auta. Někdy žasnete, kdo všechno má řidičák, ale přesto ten systém funguje. Každý dokáže zanechat do hlíny otisk. Proto jsou dnes trendy, aby v každé škole byla keramická dílnička. Jde ale o to nejen řemeslo dělat, ale i posouvat dál – a to asi nemůže dělat úplně každý. Já razím heslo, že do řemesla musíte být zamilovaní. To vás udrží, když se nedaří a jste na pokraji vyhynutí druhu.“ A pokud by si někdo chtěl točení na hrnčířském kruhu vyzkoušet, má v Mutějovicích příležitost: „Pořádám kurzy keramiky pro veřejnost, „ říká Jiří Duchek, „zatím jsou to především víkendové semináře, ale plánuji úplně je otevřít veřejnosti a vyčlenit na to jeden den v týdnu.“
