O pokladu ze Stebna už máme jasno. Je výjimečný na celém světě, zaznělo na přednášce Vojtěcha Peksy

Lucie Bartoš Jak se na pahorek u Stebna dostala etruská mísa s tváří mýtické Gorgony? Poklad, vykopaný zde v roce 2015, vyvolává otázky o tom, zda nám tu pravěcí Keltové ponechali důkaz o válečné kořisti z území dnešní Itálie nebo o rituální úschově ženských předmětů, v mnohém dosti mimořádných. Zpráva o celosvětově unikátním objevu ze Stebna u Petrohradu, respektive z místa u bývalého mlýna v jejím katastru, vyšla letos v odborném prestižním časopisu „Archeologické rozhledy“, a to v rámci projektu „Historie – klíč k pochopení globalizovaného světa“. Do masových médií, k veřejnosti, se dosud informace příliš nešířila, byť jde o nález, který je jedinečný a má význam nad-národní. Detaily o pokladu přijel letos o druhém listopadovém víkendu přímo do obce představit archeolog Vojtěch Peksa.

Detektor kovů mění pohled na historii

Krajina kolem Stebna je charakteristická skalními útvary a solitérně trčícími balvany. To vede archeology k myšlence, že se zdejší skalní bloky přirozeně mohly stát magnety pro rituální činnosti, bez ohledu na kontinuitu historické paměti a bez ohledu na osídlenost území. „Buď zde o lidech z té doby nevíme, nebo zde nežili,“ podotýká archeolog, že kde není nález, nelze nic s jistotou tvrdit ani vyloučit, a pokračuje:

„Zdejší žulové skalky, které činí krajinu atypickou, doslova lákaly k umisťování kultovních předmětů do přírody. Petr Holodňák, archeolog žateckého Regionálního muzea, mluví doslova o ´sakrální krajině´. Pravěký člověk byl silně věřící, šlo o náboženství, o kterých moc nevíme – uctívání skalek či velkých stromů známe i z raného středověku a v pravěku to tehdy bylo zřejmě podobné.“

Archeologické artefakty známé z tohoto cípu podbořanského regionu pocházejí na-příklad i z Ležek, Lubence, Petrohradu, Vlčí hory, Černčic. „Nebo novější z Malměřic – z doby železné, které jsme získali v souvislosti se stavbou plynovodu Gazela v roce 2012,“ dodává Peksa, podle kterého jsou ale mnohem zajímavější „úlovky“ díky detektorům kovů: „Máme zde lidi, kteří se pohybují volně po krajině a dostanou se i do míst, kam by archeologa kolikrát ani nenapadlo jít. Přinášejí nálezy, které úplně mění pohled na zdejší osídlení.“

Avšak v katastru malebné osady, na pahorkatině Nouze, by málokdo tušil objev přelomově významného pokladu z doby laténské (mladší doby železné), z doby Keltů – z přelomu 4. a 3. století před naším letopočtem. Je to doslova spektakulární nález, který v jistých ohledech nemá obdoby nejen na území naší republiky, ale celosvětově. Objevil jej náhodně Matěj Rampas z nedaleké Jesenice, a to v únoru 2015.

Tvář Gorgony – světový unikát

Nejcennějším a nejtajuplnějším předmětem je bronzová jednoduchá mísa s horizontálním zesíleným krajem. Je výjimečným dokladem středomořského importu. Podle škrábanců dalších znaků je zjevné, že byla hojně používaná. Na její ataši (ataše je „zdobená maska na nádobě“) je vyobrazená tvář Gorgony. „Jistě znáte postavy řecké mytologie například ze Souboje Titánů - tři sestry, z nichž jedna byla Medúza. Originální na tomto nálezu je, že nemá nikde žádnou analogii – je jediný na celém světě,“ uvedl Vojtěch Peksa. Zda jde o obrázek Medúzy, která jediná byla smrtelná, či její méně známé sestry Sthenó nebo Euryalé, archeologové nevědí.

Italské obdobné nálezy z tohoto období, o kterých víme a které jsou v etruském umění poměrně obvyklé, mají na ataších bronzových mís jiné motivy – palmety nebo zřídka figurální motivy, a to ovšem vždy celé bytosti (kolouch, Pegas, lev, sfinga), ve výjimečných případech se vyskytly boje zvířat nebo mytologické scény. „Stebenská teglia je tedy prvním nám známým případem použití lidské (či démonické) tváře jako výzdobného motivu ataší této skupiny kovových nádob,“ stojí v Archeologických rozhledech.

Kořist, směna nebo dar?

Podle toho, co píší autoři v uvedeném sborníku, vybočuje nález středomořské kovové nádoby v Čechách – a obecně v Zaalpí – tohoto období velmi výrazně také ze standardního archeologického obrazu vztahů mezi Středomořím a střední Evropou. Období 4. – 3. stol. před Kristem se ve střední Evropě vyznačuje absencí předmětů dovezených ze Středomoří. Právě u nás je prý výpadek jižních importů nejnápadnější. „Jen zcela ojedinělé kusy jižního původu se objevují v širší zóně jantarové stezky, v Porýní i dále na západ v Galii, v Čechách podobné předměty dosud zcela chyběly,“ píše se ve sborníku.

Stebenský poklad tento stav mění – dokazuje, že Čechy v té době nebyly úplně odtržené od toku mediterránních vlivů, jak se mohli historici dosud domnívat. Podle Peksy se sem mísa mohla dostat jako válečná kořist, protože Keltové pořádali vojenské výpravy do severní Itálie. Mohlo jít také o obchodní artikl, třeba i za nějakou výměnu, a vyloučena není ani možnost daru.

Importovaná mísa „teglia“ ale nebyla jedinou součástí nalezeného kompletu. Sloužila jako schránka, v níž bylo umístěno například devět bronzových kroužků. „V nádobě se nacházel náramek a na něm byly navlečeny tři kroužky. Ostatních šest kroužků bylo volně v nádobě. Okolo nádoby se nacházelo velké množství úlomků keramiky,“ popsal archeologům nálezce. Kroužky jsou pravděpodobně pozůstatkem ženského opasku, původem obecně ze střední Evropy.

Součástí objeveného korpusu jsou dále dva bronzové slitky, bronzový náramek a zlomek nákrčníku, obojí českého původu s pečetítkovými konci a záměrně poškozené, a fragmentární keramická nádoba místního významu.

Klidně si ten poklad nechejte

Je záhadou, že věci nikdo omylem nevyoral už dávno. Podle leteckých snímků totiž ještě v roce 1952 probíhala přímo na místě nálezu orba, byť dnes je místo zalesněné a je vzdálené od hranice pole zhruba šedesát metrů. „Unikly zničení, to bylo štěstí,“ potvrdil Peksa.

Artefakty očividně nejsou náhodnými pozůstatky po zdejším osídlení či tehdejších činnostech, ale cíleně uloženým depotem, který pochopitelně mimo jiné potvrzuje předpokládané osídlení této oblasti ve středolaténském období. Jednak byl celý soubor uschovaný do země na neosídleném místě. Místo je také nápadné už tím, že je zde trojice žokovitých balvanů jako „označník“, jakýsi kamenný menhir, nad plošinkou. Archeologové nenalezli v blízkosti žádné lidské ostatky, takže nešlo o součást pohřbívání. Nejspíše šlo o depot s rituálním významem.

Nenápadný kopeček na jižní straně Podvineckého potoka, u jehož severovýchodního úpatí stojí bývalý mlýn, stebenští starousedlíci znají, jak dávali s překvapením najevo během přednášky, na které Vojtěch Peksa ukázal místo nálezu na mapě i na vymodelovaném reliéfním snímku. „Tři žulové skalky – ten počet tři možná lákal. Každopádně je to výrazné místo, kde byl poklad uložen záměrně, což tvrdíme s jistotou,“ zmínil archeolog.

„Ideální je situace, kdy jsme přímo u nálezu a zjistíme všechny okolnosti, které jsou pro nás nejdůležitější. Klidně si ty předměty nechte, ale řekněte nám ty nálezové okolnosti nebo nás na místo zavolejte,“ objasňuje Vojtěch Peksa, proč samotné věci, přinesené do muzea bez znalosti kontextu, hodnotu až takovou nemají. Matěj Rampas z Jesenice muzejníkům přesně všechny okolnosti svého nálezu popsal a také akademiky na místo zavedl. Tím zvýšil informační hodnotu, kterou o depotu mezinárodního významu bylo možné do světa vyslat.

Počátky v neolitu

Počátky osídlení jižního Podbořanska nespadají přímo do samých počátků lidské historie v pravěku, tedy do starší a střední doby kamenné, ač můžeme předpokládat, že se zde různé skupiny lovců a sběračů pohybovaly. Zachycení hmotných pozůstatků po jejich přítomnosti je ale obzvláště v dlouhodobě zemědělsky obhospodařovávané krajině velmi obtížné. Nejstarší doklady osídlení je možné prokazatelně datovat do neolitu, tedy mladší doby kamenné (5600 - 4400 př. n. l.), kdy byl opuštěn lovecko-sběračský způsob života a převažujícím zdrojem potravy se stalo zemědělství.

Lucie Bartoš