Procházka od černobílé fotografie až k dnešní digitální technice. Provede jí lounský kronikář Ladislav Bába

Peruc (mpb) Galerie U Plazíka v Peruci přivítá letošní jaro výstavou archiváře, kronikáře města Loun a novináře Ladislava Báby z Loun. Vernisáž výstavy Ladislav Bába – ohlédnutí je v sobotu 3. března v 15 hodin a bude přístupná o víkendy a svátky od 10 do 17 hodin až do neděle 29. dubna. Jak probíhala Ládikova cesta fotografování se můžete dočíst níže.

Pravidelné návštěvy u Mirka „Plazíka“ Blažka v Galerie U Plazíka v Peruci mě časem tak trochu „přesvědčily“, abych se ke svým šedesátinám poohlédl drobet zpět. Svůj první fotoaparát jsem dostal někdy v deseti letech a byla to bakelitová Corina, tehdy snad za tři stovky, což bylo dost peněz. Až dnes teprve lituji, že z té doby nemám v archivu nějaké fotky či negativy. Fotit jsem začal před 36 lety a v podstatě z donucení. Začínal jsem psát články do novin a potřeboval jsem k tomu fotografie. V té době jsem pracoval v tehdejším lounském domě kultury a začal navštěvovat i fotografický kroužek Reflex. To ale nebylo jen focení, zpočátku jsem musel často obtěžovat kamaráda Pavla Straku se žádostmi o vyvolání filmu a zpracování fotek. Za tuto pomoc a „školu“ mu patří velký dík. To byla polovina roku 1982 a já jsem začal ve fotokomoře trávit více a více času. Nakonec se z toho stal můj velký koníček, který jsem využil i v zaměstnání a dalším životě. Začal jsem pravidelně dopisovat do různých novin a již dvacet let vedu kroniku města Loun, ke které rok co rok přikládám i fotogalerie. Zpočátku jsem, snad jako každý fotograf, zkoušel fotit vše, od krajiny, aktu přes portréty a dokumentární fotografii. Nakonec vyhrála dokumentární fotografie. Tady byl zásadní rok 1987, kdy jsem se v podstatě ještě jako začátečník zúčastnil zájezdu pěveckého sboru Kvítek do Belgie. Škoda, že jsem neměl dnešní fotografickou techniku a zkušenosti… Co se týče fotoaparátů, začínal jsem s ruským přístrojem Sokol, pak jsem si koupil svůj první fotoaparát, což byl japonský Chinon, následovala Praktika, na větší formát německý Pentacon – formát filmu 6 x 6 cm, k dispozici jsem měl i vynikající japonský přístroj Mamiya 645 – formát filmu 6 x 4,5 cm. Po otci jsem hodně používal vynikající český fotoaparát Flexareta 6 x 6 cm, ale měl jsem ho i s příslušenstvím na kinofilm. Dlouho jsem odolával digitálnímu fotoaparátu, ovšem rychlý rozvoj této techniky mě donutil k pořízení několika přístrojů Olympus a pak Nikon. Na stovky a stovky hodin ve fotokomoře ovšem dodnes vzpomínám a přiznám, že mně i chybí. Současná výstava je ohlédnutím a dárkem k loňským šedesátým narozeninám. Je to jakési připomenutí mého šestatřicetiletého kamarádství s fotoaparátem. Výstava nemá rozhodně nějaké umělecké ambice, je to prostá procházka od černobílé fotografie až k dnešní digitální technice. Fotografie jen málo upravuji v počítači a některé vznikly náhodně, tak jak to u dokumentární fotografie bývá.