Krajina “podbořanského středohoří”. Unikát v rámci republiky

Geobotanik Jan Albert Šturma se věnuje krajinné ekologii a ekologii rostlinných společenstev v geografickém a historickém kontextu. Na Podbořansku působí v rámci projektu Místa zblízka a hlavními jeho tématy je udržitelná péče o krajinu, její průchodnost a přívětivost pro člověka, ale i pro zvířata a rostliny samotné.

Říkáte, že krajina Podbořanska je botanicky velmi pestrá. Kde všude jste byl a co jste na těch místech z vašeho pohledu zajímavého objevil?

Tak na Podbořansku jsem byl už leckde. Je to zajímavá oblast styku suchého a teplomilného stepní elementu typický pro Středohoří a Poohří s lesním, který je zase částečně charakteristický pro Doupovské hory. A Podbořansko je přesně na hraně s tím, že zde na poměry České republiky málo prší, takže v nejsušších částech podbořanské krajiny občas rostou místo lesa řídké dubové savany. Při určitém typu péče o tuto krajinu, třeba při pastvě, vznikají stepi a polostepi, které připomínají ty Středohořské. Zároveň už ale mají trochu jiné druhové složení, jsou tu různé specialitky, něčeho je tu méně než ve Středohoří a naopak jsou tu některé druhy typické právě pro oblast Doupovských hor. Druhá věc je podloží: mozaika pískovce, žuly a čediče, je typická pro okrajové úseky vyhaslého stratovulkánu Doupovských hor.

Co to znamená pro zdejší krajinu?

Krajina Podbořanska je plná poměrně ostrých rozhraní: údolí obsahující jak žulové podloží, tak vulkanické nadloží, pískovec, navíc okraj velmi suché, kontinentální oblasti … tím je Podbořansko hraničním úze-mím velkého množství rostlinných druhů i typů vegetace a krajiny. U žul je pak i zajímavé to, že v době, kdy díky kontinentálnímu driftu bylo toto území výrazněji na jihu, vznikl tropickým a subtropickým zvětráváním žuly právě kaolín, který pak zůstal zakonzervovaný v kapsách na povrchu žulového podloží. Kaolín je tedy živý pozůstatek toho, jaké klima panovalo na tomto území před pár desítkami milionů let.

Je toto území srovnatelné s nějakým dalším v České republice nebo je to rarita?

U nás to s ničím dalším srovnatelné není, možná snad s okrajovou části zmíněného Českého Středohoří. Doupovské hory byly aktivní vulkán značných rozměrů. A to, že to tu dnes nevypadá jako Vesuv, je jen proto, že se jednalo o značně aktivní sopku s častou sérií agresivních výbuchů, při kterých byl veškerý sopečný popel a láva rozmetány do širokého okolí. Pro vyšší úseky bývalého Doupovského vulkánu je typická spíše studenější, podhorská krajina, níže navazující na suchou a teplou agrární step Pětipeské pánve. “Stepní efekt” navíc zesiluje silný srážkový stín Krušných hor. Z těchto důvodů jde o unikátní situaci, která se u nás v žádné jiné části republiky neopakuje.

Co je za vás opravdu botanický skvost Podbořanska?

Je jich tu více, zároveň tu není nic, co by jinde vůbec nebylo. Stepní flora je tu velmi zajímavá, třeba včetně koniklece, hvězdice zlatovlásku; na stepi často navazuje agrární krajina s bohatými společenstvy polních plevelů, které jsou u nás velmi vzácné - např. černucha rolní je u nás prakticky vyhynulý druh. Tento unikát ale dostává na frak intenzivním zemědělským hospodařením a zbývá celorepublikově několik velmi malých populací.

Jaké problémy ve vztahu k místní krajině je potřeba na Podbořansku řešit?

Problém je vlastně jen jeden: nevhodné využívání krajiny, které je buď příliš intenzivní, nebo naopak úplně chybí. Třeba stepní biotopy trpí zarůstáním, absencí pastvy, sečení, nebo i citlivého zimního vypalování. A na druhé straně příliš intenzivní zemědělství, kde se používá hodně chemikálií a techniky, vede k zániku plevelových společenstev i degradaci zemědělské krajiny jako takové. Vlastně jednoduše řečeno, problematická je kombinace intenzivního s žádným využíváním krajiny. Ideální by byl nějaký zlatý střed – pestrá a prostorově heterogenní rozmanitá zemědělská krajina. A pak je tu hrozba rostlinných invazí, která s výše zmíněným souvisí.

Co tedy zdejší krajina potřebuje nejvíce?

Menší intenzitu zemědělského využívání, snížení intenzitu využívání herbicidů, obnovení krajinné rozmanitosti v místech, kde jsou dnes rozsáhlé scelené lány. To znamená návrat prostorové a stanovištní diverzity do krajiny ve formě remízků, solitérních stromů a polňaček. Dále by bylo vhodné pečovat o cenné zbytky biotopů, které špatné zacházení přežily, ale jsou v tristním stavu. To jsou třeba místa s mělkým půdním profilem, dříve sloužící hlavně jako pastviny. Extenzivní zemědělská krajina byla často stovky let nějakým způsobem obhospodařovaná a najednou toho lidi nechali. Chybí zde kontinuita užívání, na kterou si krajina “zvykla”.

Máte nějaký návod, jak to udělat?

Ideálem je vhodné citlivé, extenzivní, maloplošné hospodaření. Dále postupná obnova mezí, remízků, polních cest. Nemusí se to dělat nějakým megalomanským způsobem, ale tak že se o tom přemýšlí, dělá se to citlivě a pomalu. V první fázi je vhodné udržet a chránit ty nejcennější biotopy a společenstva, a ve fázi druhé jim pomoci aktivně se krajinou šířit, například tvorbou krajiny nové.

Proč je diverzita krajiny tak důležitá?

Je dokázáno z bezpočtu studií, že krajina s vyšší diverzitou je stabilnějším prostředím. To znamená, že je schopná lépe reagovat na výkyvy různého charakteru včetně klimatických. Méně eroduje, méně v ní dochází ke katastrofám typu povodně, extrémní sucho. Zároveň když se to převede na ekonomiku, tak je taková krajina schopná poskytovat mnohem kvalitnější „ekosystémové služby“. Typický příklad jsou včelaři, kteří v té superintenzivní agrární krajině mají v podstatě smůlu. Naopak v diverzifikované, heterogenní krajině takovéto mikro-zemědělské aktivity fungují mnohem lépe. Taková krajina je také pestrá, je v ní kam jít a na co se koukat.

Na Podbořansku pořádáte v rámci projektu Místa zblízka komentované vycházky. Jak taková vycházka s vámi vypadá?

Procházíme krajinou a z pohledu svého oboru popisuji, jak krajina funguje nebo ne-funguje, jak by mohla fungovat, a pokouším se ten současný stav dát do nějakého historického kontextu. To znamená, že člověk, který takovou procházku absolvuje, i když to území dobře zná, může ho najednou vidět úplně jinýma očima. Je to, jako když člověk najednou začne rozumět cizí řeči, otevřou se mu nové možnosti. Věřím, že porozumění krajině může pomoci k její obnově.

Na co byste nás v nejbližší době pozval?

Určitě všechny zvu již tuto sobotu 14. dubna na procházku “Podbořanským středohořím”. V názvu jsem schválně použil uvozovky, v nadsázce jsem chtěl upozornit na podobnost s jinou, podobnou, známější a větší oblastí. Další dvě exkurze budou v okolí Nepomyšle. Od září zveme na komentované procházky do Petrohradu, kde je jeden z nejzajímavějších krajinářských parků u nás. Ukázka toho, jak může člověk existovat v krajině, kreativně s ní interagovat, aniž by jí škodil. Tady pokud by člověk nezasahoval, tak tam bude nejspíš jen monotónní doubrava. Díky působení člověka tu vznikla pestrá mozaika extenzivní zemědělské a lesní krajiny. Sečené louky střídají dubové remízky a rybníky, takže je tu krajina výrazně pestřejší, než by vznikla “sama o sobě”. To je ta hezká část pohádky, ta smutnější je, že se na to pak člověk vykašlal a z velké části tyto krajinné artefakty mizí. To území, tedy původní krajinářský plán, je dělaný s obrovským porozuměním celému místu a je vidět, že člověk, který to vymýšlel, měl to mís-to hrozně rád. Chápal ho v širším kontextu ne jako dnes, kdy se každý uzavře do svého suburbánního šuplíku a nevidí na druhý konec obce. Jedna exkurze povede z Kryr do Vroutku a bude to nejen botanicky ale i geologicky velmi zajímavé povídání. Ukážeme si například typické stopy posledního glaciálu – kameny zvané hrance.

Podrobné informace ke všem exkurzím můžete najít na našem webu mistazblizka.cz nebo na facebooku www.facebook.com/MistaZblizka.

Text a foto: Pavla Burgos Tejrovská