Regionální spisovatel Aleš Stroukal ze Žatce vydal již dvanáct knih a nyní pracuje na další

Aleš Stroukal patří v současnosti zřejmě k nejznámějším žateckým spisovatelům. Vydal již dvanáct knížek a nyní se s chutí pouští do dalších. Příběhy knih vycházejí z autorovy bujné fantazie, ale i z života lidí v jeho okolí. Někdy se pouští i do kontroverznějších témat, ale ohlasy jsou stále povětšinou velice pozitivní. Aleše Stroukala těší rovněž rocková hudba a samozřejmě četba českých i světových velikánů. Balil na své básničky někdy holky, má při psaní knih nějaký rituál a jaký má názor na současný trend elektronických knih? To vše jsme pro vás zjišťovali při příjemném posezení v restauraci a následném navštívení spisovatelova ,,doupěte“.

Počátky

Pamatujete si, v kolika letech jste napsal svou první povídku?

Já jsem psal již od té doby, co jsem se to naučil. Založil jsem si vždy nějaký sešit, který jsem nadepsal, z druhé strany jsem si udělal jmenný seznam hlavních postav a pak jsem to samozřejmě nikdy nedopsal. A to mi mohlo být třeba sedm nebo devět let.

První ucelenou povídku jsem napsal asi někdy na střední škole kolem let 1976-1977.

Pamatujete si název nebo o čem povídka byla?

Možná si vzpomenu… Druhá povídka se jmenovala ,,Oběd u rodičů mé nastávající“. To vím přesně. Tato povídka dokonce vyšla v mé první sbírce ,,Z nebe se dá vystřihovat“.

A ,,Matčiny starosti“ se jmenovala ta první. Už jsem si vzpomněl. (smích)

Bavilo vás tedy psaní už na škole?

Od malička. Od té doby, co jsem se naučil písmenka.

Měl jste z českého jazyka jedničky? Byl jste třídní premiant?

Což o to, premiant jsem byl, ale ze slohových prací jsem měla vždy 1/4, protože jednička byla za obsah a čtyřka za gramatiku. (smích) Ta mi nikdy nešla.

A písmo?

Písmo strašný! Mám období, kdy píšu bez alkoholu, jen si chodím na kafe a mám čistou hlavu, ale někdy mě baví donést si pivko do džbánku a mám pak úplně jiné myšlenky. A to už se kolikrát nedá vůbec přečíst! Co tím chtěl říct? Co to je za písmeno? Musím vzít lupu a zkoumat, jestli je to ,,s“ nebo ,,ž“ a kolikrát do nedám dohromady vůbec.

Některé povídky nebo básničky jsem dokonce psal na tácky od piva. Musím přiznat, že to písmo je opravdu strašný. (smích)

Takže píšete vždy ručně? Nepoužíváte počítač?

Víceméně z 95% vše ručně.

Jen jednu knížku jsem napsal celou na počítači a to bylo v době, kdy mi zemřela má první saluka (perský chrt). To byla jediná knížka, kterou jsem naťukal přímo do počítače.

Která byla vaše první tištěná kniha?

,,Z nebe se dá vystřihovat“ z roku 1994. To byl soubor povídek. Podle jedné se také kniha jmenuje.

Když se mi podařilo první knihu vydat, tak jsem vybral to nejlepší, co jsem do té doby napsal. Asi šedesát povídek a několik básniček.

V tu dobu jsem si myslel, že už nikdy nic jiného nevydám. Že je to první a poslední věc.

Když ji čtete nyní po letech, je něco, co byste na ní změnil?

V podstatě asi ne. Dodnes se kniha velmi líbí.

Kolik knih jste už vlastně vydal?

Dvanáct.

Osobitý styl

Jak byste definoval svůj styl psaní? V čem je výjimečný?

Myslím si, že jsem dosáhl nějakého vlastního stylu. Když ještě existoval v Žatci rockový klub ,,Banán“, tak jsem psal do novin recenze o koncertech. Moc mě potěšilo, když mi manželka říkala, že jela ve vlaku a jeden chlápek četl noviny a říkal: ,,Tady něco čtu a to je, jak kdyby to psal Stroukal.“ Podle stylu poznali, že jsem to já.

,,Na básničky jsem holky nebalil“

Skládáte také básně. Kdy se ve vás básnické střevo probudilo? Balil jste na ně někdy holky?

(smích) Holky jsem na ně nebalil. Vždy jsem měl stálou partnerku. Ale začal jsem psát básně asi někdy na střední škole.

Dodnes jich mám napsaných hodně a občas mě to zase někdy chytne. Mám i schovaná slova, co se rýmují, a čekám, až se mi budou hodit.

Chtěl bych, jestli to ještě za život stihnu, vydat básnickou sbírku třeba jen v drobném nákladu pro mé nejbližší. Protože mám básní napsaných dost a nikdy jsem je, kromě mé první knihy ,,Z nebe se dá vystřihovat“, nevydal.

Spíše než v milostných básních využívám básnické střevo v přáních k narozeninám nebo ve svatebních blahopřáních. To mě baví dodnes, když někam jedeme na svatbu, tak udělám blahopřání a mám pak rád, když se čtou nahlas.

S pivem nebo bez piva

Máte při psaní nějaký rituál?

Asi ne. Střídám jen verze s pivem nebo bez piva.

Třetí knihu v pořadí ,,Je to křeč“ jsem psal poctivě, že jsem chodil každý den k sobě na půdu do pracovny a tam jsem seděl s limitem tři až čtyři stránky za večer. A to jsem vždy dodržel.

Jinak píšu podle toho, jak je čas. Občas si zajdu do hospody, ale těžko najdu nějakou, kde mě nikdo nezná. Hrozně dobře se mi například psalo v Benešově, kde mám ,,tchýňovou“. Vždycky jsme tam jezdili s manželkou a dětmi. Ty jsem nechal u tchýně, oni si podrbali a já jsem vždycky šel do hospody, kde mě nikdo neznal. Dal jsem si pivečko, kterému tam říkají ,,bahno“ a napsal jsem někdy třeba i deset stránek.

Jeden čas jsem jezdíval také na chatu. Zalezl jsem si nahoru a tam jsem makal. To jsou, dá se říct, nějaké rituály.

Reakce čtenářů na kontroverzní témata

Jaké jsou reakce čtenářů? Dostáváte jich hodně?

Ale jo, dostávám jich docela dost a jsou víceméně kladný.

Zajímavé reakce byly například na knihu ,,Stolicování“.

To bych tak trochu očekávala…

Dobře. Já bych třeba očekával, že ženám to nebude sednout. Ale znám chlapa, který mluví vždy jak dlaždič a ten mi řekl, že to nebyl schopný přečíst, že se mu z toho dělalo špatně. To mě opravdu zarazilo.

Někdo třeba knihu ani nedočetl.

Mně je sympatické, že máte odvahu pouštět se do takových tabuizovaných témat, o kterých se většina lidí nechce bavit a přitom je to naprosto přirozené…

Byl to nápad, jehož dokončení trvalo docela dlouho. Jeden kamarád, když se dozvěděl, o čem píšu, tak mi řekl, že to nemůže ilustrovat nikdo jiný než Petr Urban. Ale, jak se k němu dostat?!

Sháněl jsem ho asi pět let přes všechny známé, co mám. Poté trvalo ještě dva roky, než jsme se s Petrem potkali a plácli jsme si.

Nová kniha

Pracujete nyní na nějaké nové knize?

Já mám několik svých rozdělaných knih. Jedna je v podstatě napsaná, takže už je potřeba jen korektura té mé češtiny, i když už jsem se oproti mým slohovým pracím hodně zlepšil. (smích)

Teď hlavně děláme společně s dalšími sedmi lidmi takovou spisovatelskou akci. Jedná se o knihu povídek ,,Žatecká sedma“. Kolem mne se motají lidé, co umějí psát a dokonce už něco vydali, ale nikdy nic oficiálně, co by šlo na pulty obchodů či do knihoven. Rozhodl jsem se je proto oslovit a vzít je, když to povím namyšleně, pod svá křídla jakožto zdejší spisovatelský guru. Našel jsem tři ženy a tři muže, se kterými jsme udělali společné setkání.

Nakonec byla situace trochu komplikovanější a bude nás dohromady osm. (smích)

A název zůstane stejný?

Ten zůstane. Tři mušketýři byli nakonec taky čtyři. (smích)

O čem kniha bude?

Chtěl jsem, aby všichni měli ve svých povídkách zmíněný Žatec nebo některé konkrétní věci odtud. Žatec je totiž posedlý číslem sedm, proto se kniha jmenuje ,,Žatecká sedma“. Každý ze spisovatelů má sedm povídek maximálně na 49 stran, což je 7 x 7. To jsme dodrželi.

Já jsem úmyslně povídky nečetl, chci se nechat překvapit, až bude kniha celá.

Kdo další tedy do knihy přispěl svými povídkami?

František Blahout, Dominik Stroukal, Libor Želinský, Veronika Salášková, Bára Jermanová, Bára Belanová a Katka Tesařová.

Kdy kniha vyjde?

Doufám, že ještě letos. Když ne letos, tak maximálně v lednu.

A kdo bude knihu ilustrovat?

Jiří Vaníček. S tím jsem již na jedné knize spolupracoval.

Možná se dočkáme románu, ale bez ilustrací to nepůjde

Vaše knihy jsou většinou kratšího rázu. Neměl jste někdy touhu napsat román?

Měl. Vím dokonce i název. (smích) I jsem začal chvílemi psát. Něco je připraveného, ale to je dost velké sousto. Já se nemohu na tak dlouho zavřít, mám ještě spoustu jiných činností. Už kniha ,,Švindlování života“ byla fuška.

Častokrát hraje ve vašich knihách důležitou roli ilustrace. Berete ji pouze jako doprovod k textu nebo nepostradatelnou součást knihy?

Beru ji jako součást. Každá z mých knih je ilustrovaná. Pouze v knize ,,Je to křeč“ jsou fotky. Nedokážu si představit, že bych udělal knihu bez ilustrací.

V knize ,, Žatecká sedma“ bude například Jiří Vaníček kreslit jednoduché obrázky, které by měly charakterizovat každou jednotlivou povídku. Dohromady jich bude 56.

Jaký máte vztah ke zvířatům? Hodně se ve vašich knihách objevují.

Řeknu to trochu sarkasticky. Já mám velice dobrý vztah ke zvířátkům takový i takový. Mám je samozřejmě rád. Mám doma třetí saluku, pak mám ještě jednoho pejska – přerostlou čivavu, dvacetiletou kočku a když jsem byl malý, měli jsme andulky. Chtěl jsem dělat v cirkuse, pak jsem chtěl dělat veterináře, takže jsem přes zvířata ujetej.

Na druhou stranu jsem snad skoro každé zvíře ochutnal. To je ten druhý protipól. (smích)

Kde berete inspiraci pro svá díla? Čerpáte z fantazie nebo z reality?

Z obojího. Za prvé mám neskutečně bujnou fantazii. Já vymyslím cokoli. A za druhé moc rád poslouchám. Sice tak nevypadám, ale jindy toho moc nenapovídám. Jsme například na nějaké akci, kde jeden mele přes druhého a já jen sedím, zapisuji si to a velmi mě to baví. (smích)

,,Písmenka k životu potřebuju“

Čtete ve svém volném čase hodně?

Ano. Čtu prakticky pořád. Bez přečtení alespoň jedné stránky před spaním neusnu. Písmenka k životu potřebuju.

Mám i čtenářský deník. Když čtu například povídky, tak si naskenuju seznam a poté je boduju ve škále od 1 do 5, kdy pět je nejvíc. Pak udělám průměr. Mám i sešit, teď už druhý, kam si zapisuji datum, kdy jsem knihu dočetl, jméno autora, název a krátké zhodnocení.

Jací jsou vaši oblíbení spisovatelé?

To je mé oblíbené téma. Na autě mám například napsaná křestní jména českých a zahraničních spisovatelů s počátečním písmenem jejich příjmení. Je to taková hádanka, kdy se ptám lidí, jestli dané spisovatele poznají.

Z českých autorů mám nejradši Petra Šabacha, pak také Patrika Ouředníka, ten píše nádherný věci. Když jsem od třinácti let začal číst nějakou dospěláckou knížku, tak mám komplet přečteného Vladimíra Párala. Četl jsem také kluky, se kterými jsem se později znal, jako jsou Otta Hejnic, Jiří Švejda, Ladislav Muška – lidi ze severu.

Ze světových autorů je pro mne absolutní jednička Boris Vian. Ten je o oktávu výš než všichni ostatní. Pak mám rád Remarqua, kterého jsem četl jeden čas hodně, také Kurta Vonneguta, od toho jsem přečetl asi taky úplně všechno. Taky detektivkáře Jamese Hadleyho Chase. Ten napsal 99 knížek o drsných detektivech a já mám doma 73 jeho knih a 71 už jsem jich přečetl. Četl jsem také indiánky od Karla Maye a Edgara R. Burroughse, který napsal romány o Tarzanovi a ,,Princeznu z Marsu“.

Dnešní čtení

Jaký máte názor na dnešní trend elektronických knih?

Všichni okolo mě čtou na těch čtečkách, hlavně naši mladý, ale já z nich nikdy nečetl, ani čtečku nemám. Já si potřebuji přivonět. Mě když přijde časopis, tak jsem jak feťák. (smích)

Také vám připadá, že dnes lidé čtou mnohem méně?

Určitě připadá. Samozřejmě jsou lidé, kteří četli a budou číst dál. I se najdou mladý, co čtou, ale obecně se čte určitě méně. Nejdříve knihy nahradila televize, teď vévodí internet.

Děkuji za rozhovor. Bylo to milé setkání. Držím palce s knihou ,,Žatecká sedma“, ať se líbí a jsou jen samé kladné ohlasy.  

Hedvika Fajkusová