Mezi lidmi jsem ve svém živlu, říká čerstvá sedmdesátnice Libuše Moravčíková

Nestává se často, kdy obec nebo město řídí žena. Libuše Moravčíková byla starostkou Vroutku dvě volební období, v letech 1998 až 2006. Zastupitelkou obce dokonce mnohem déle. A je pořád aktivní, ať už ve Svazku obcí Podbořanska, ve veřejném a kulturním životě, ve vlastní rodině. Libuše Moravčíková rozhodně má důvod být pyšná máma, babička, žena. 17. července oslavila sedmdesátiny, k nímž paní Libuši přejeme vše nejlepší. Spolu jsme si ve Vroutku povídaly o jejím životě, práci, rodině, zálibách...

Osm let jste byla starostkou Vroutku. Jak to začalo?

Této funkci předcházelo mnoho let práce v zastupitelstvu obce, tenkrát ještě jako Doubková. Zastupitelkou jsem byla nepřetržitě od roku 1976. Prošla jsem tedy různými komisemi, které dříve pracovaly samostatněji. Z té doby je třeba dosud pořádaný turnaj v minikopané. Družstva tvořili zaměstnanci podniků a složek, které byly na území naší obce. Po celou dobu mohli lidé zjistit, zda si jejich důvěru zasloužím. Velmi jsem si vážila, když tak učinili a následně mně zvolili i členové zastupitelstva.

Přemýšlela jste dlouho nad tím, zda tuto zodpovědnou funkci přijmout?

Musím se přiznat, že jsem se dlouho nerozmýšlela. Cítila jsem se velmi poctěna, vždyť jsem byla v novodobé historii první ženou v naší obci, která se stala starostkou. Nemohla jsem vůbec tušit, co mně čeká. Zpětně musím uznat, že rozsah práce byl obrovský – hodin nepočítaně, hodně mi radil kolega Bohumil Peterka z Lubence. Podařilo se nám dokončit kanalizaci obce i plynofikaci. Plynofikovat i základní a mateřskou školu, obecní domy, také rozjet Domov pro seniory a mnoho dalších projektů. Za náš okres jsem také pracovala v dopravní komisi Svazu měst a obcí ČR.

Byla to zrovna doba, kdy skončily okresní úřady, že?

Ano, ke konci roku 2002 ukončil svou činnost Okresní úřad, byl ustaven Krajský úřad. V tomto směru se nás dotklo mnoho změn. Už nás nikdo nevedl za ruku, žádné okresní shromáždění. Už byly obce samy za sebe. Také bylo možno získat program o katastru. Teprve tam jsme z hrůzou zjistili, kolik nemovitostí není zapsáno v majetku obce, a přesto nám patřily. Celkem za 2,5 milionů korun. Později jsme byli připojeni na internet a tím pádem nám bylo umožněno nahlížení do katastru, což nám velmi ulehčilo práci.

Na co jste obzvlášť pyšná, a co se vám nepodařilo?

Velmi pyšná jsem byla na příjemný vzhled obce, ať už na zeleň anebo hlavně na čistší ovzduší, na vodovod ve Vidhosticích, ale také na získání románského kostela sv. Jakuba do majetku obce. Stejně tak majetkové vyřešení družiny a převzetí dnes kuchyně a jídelny školy od církve.

Co se mi nepodařilo? Nejvíc mně mrzel nedokončený Územní plán obce, který troskotal na dřívějším nezapsání ložiska kaolinu do stávajícího ÚP. Jelikož tahanice trvaly dalších 12 let, než vznikl nový, dost důležitých dokumentů propadlo a tedy se územní plán dosti prodražil.

V kulturním dění obce jste ale působila ještě dříve, od útlého mládí.

Ano, ve svých devatenácti ihned po nástupu do zaměstnání v roce 1967 jako výpravčí na zdejší železniční stanici jsem začala pro ženy, později i pro děti připravovat různé rukodělné kurzy, jako např. drhání, batikování, pečení perníků. Jelikož se mi velmi zhoršil zrak, musela jsem od ČSD odejít.

Určitě jste ani tehdy s kulturou neskončila.

To víte že ne. Vedení obce mi nabídlo funkci vedoucí Střediskového kulturního zařízení. Byla to opět práce mezi lidmi a moc mně oslovila. Za 9 let se naše obec stala v oblasti kultury pojmem. Začala jsem několika kroužky, ale po rozkoukání jsem našim občanům zajistila akce počínaje divadly přes estrády, hudební pořady, ale i spoustu výstav. Jelikož jsem si vedla kroniku, tak jsem napočítala za tu dobu 130 velkých akcí, mimo to dvě setkání kroužků pro dětí, tábory dovedných rukou a zřízení hudebního souboru Bonus, který funguje dodnes.

A co setkání heligonkářů, která také již neodmyslitelně patří ke Vroutku?

První setkání heligonkářů se uskutečnilo 9. 11. 1985. Diváci se začali sjíždět z daleka. Stejně tak jako účinkující. Nejprve jsme navštívili akci, kde již byla zavedená a ty, kteří se nám líbili, jsme pozvali k nám. A všichni byli spokojeni. V kulturním domě jsem zažila neskutečnou dřinu. V mrazech bylo nutno nepřetržitě topit, tak jsem se v noci střídala s paní uklizečkou. Topení bylo parní, a tak bylo nutné udržovat var, to představovalo asi 70 uhláků. Přesto však člověk na dřinu zapomněl, když byl potom sál plný a lidé nadšeni.

Po revoluci mi bylo sděleno, že již moje aktivity nebudou potřeba, o vše se budou prý starat Skauti. Tak začala moje další životní etapa, kde jsem zúročila všechny své zkušenosti.

Povězte mi, kde jste pokračovala?

Nabídku jsem dostala od ředitele Výchovného ústavu ve Pšově, znal moji práci, jelikož s námi jezdil na výtvarné tábory. Bylo mi 45 let, tedy vhodná vychovatelka pro pubertální mládež. Vystudovala jsem pedagogiku a později přešla do VÚM Buškovice, protože byly upraveny jízdní řády autobusů, a já neměla jak se do Pšova dostávat. Odtud jsem v roce 1998 odešla na post starostky.

Popište svoje dětství, rodinu, sourozence.

Narodila jsem se dvěma válečným ovdovělcům, jak říkám, v Měcholupech, doma. Do zvláštní, velké rodiny. Otec ve svých 53 letech měl dva dospělé syny a 13letou dceru. Já byla dokonce hned po narození už dvojnásobná teta. Mamince bylo 38 let a měla také 13letého syna. Otec v mých pěti letech zemřel a my se později odstěhovali k ovdovělému dědovi do Vroutku. Tam jsem dochodila ZŠ a šla studovat do Plzně, obor Provoz a ekonomika železniční dopravy. Byla jsem tedy výpravčí.

Čím jste opravdu chtěla být?

Vždycky jsem si přála být učitelkou, což se mi vlastně po delší době splnilo.

Co v životě vás nejvíce zasáhlo? Co naopak udělalo největší radost?

Velmi krušná byla doba při udržovaném těhotenství, s druhou dcerou, a později rozvod. Největší radost mi dělají obě dcery a hlavně všechna vnoučata. Jelikož jsem opět mnoho let šťastně vdaná, tak máme s manželem šest vnoučat. Nejstarší má 26 let a nejmladší 15 let.

Jaká jste máma a babička, i když je to otázka pro ty druhé?

V rámci možností, s ohledem na turnus a různé veřejné aktivity, si myslím, že jsem jako máma obstála (směje se). Když bylo potřeba, nahradila mne moje maminka. A protože ona pro vnoučata byla vždy po ruce, tak jsem se i já snažila být s mými vnoučaty co nejvíce. I když dvoje bydlí v Chomutově, jedni v Písku a další v Praze. Teď, když vyrostli, jsem ráda, že jsem si je užila. Zažili jsme spolu mnoho zajímavého. Občas je využívám, když nemohu zvládnout nějakou novou technologii. Myslím, že se máme moc rádi.

Ve vašem aktivním životě jste nikdy nepřestala pracovat pro obec, ale i region. Tedy v posledních letech hlavně pro Svazek obcí Podbořansko.

Víte, asi se s tím člověk narodí. Já vyrůstala sama na samotě, v lese. Jak jsem se dostala mezi lidi, tak jsem byla ve svém živlu. A to mi zatím vydrželo. Předsedkyní Svazku obcí Podbořansko jsem se stala v roce 2004. Svazek obcí sice vznikl již dříve podle obchodního zákoníku, ale právě zánik okresu a potřeba ustavení SOP podle zákona O obcích nás více stmelila. Když jsem pak v roce 2006 odcházela do důchodu, bylo mi nabídnuto tajemničení. Samozřejmě jsem měla k této problematice blízko, takže jsem přijala funkci tajemnice. Dělám vše, od pozvánek a plánů práce, programu schůzí, objednávek různých vzdělávacích přednášek, přípravu turnajů mezi obcemi, zápisy a přípravu rozpočtu, s účetní SOP. Zkrátka děvče pro všechno. (smích)

Vaše koníčky?..

Těch je mnoho. V první řadě četba dobrých knih, potom také ráda píšu, nejen do tisku. Samozřejmě o dění v obci a regionu. Nyní mám také úkol od nejstarší vnučky vypracovat jakousi kroniku rodu a našeho života. Na tom pracuji od ledna, je to obsáhlá bichle Babičko vyprávěj. Doufám, že se děti dozvědí dost o svých předcích. O tom, jak těžký měli život, ale nevzdali to.

Miluji květiny, také vše živé. Vždycky jsem nějaké zvířátko chovala. Nejraději jsem však vždy měla pejska. Nyní máme kočku, králíky, kachny, běžce indické, a morčata. Ráda a troufám si říct, že i dobře, vařím a peču. Děti i vnoučata moc rádi moje výtvory konzumují. Jinak si říkám, když se dobře naučíš vařit, tak ti to doktoři zakazují jíst. To je holt život.

Slavila jste sedmdesátku, mohu se zeptat, kdo byl tento den s vámi?

Slavila jsem nadvakrát, nejprve se sousedy a přáteli a druhý den se svou širokou rodinou. Doma, na zahradě, pod krásným ořechem, co mi zasadil dědeček. V duchu jsem byla s ním, i s rodiči, kteří se této oslavy nedožili.

Co plánujete dělat na ,,stará kolena“?

Určitě se pořád učit něco nového, to potřebuji k životu, udržovat se ve formě. Pořád být tím domovem, přístavem jistoty pro celou mou rodinu a snažit se být jakž takž zdravá.

Děkuji za rozhovor, ať se vám vše daří a hodně zdraví.

Alla Želinská