,,S talentem se rodí každý z nás,“ tvrdí malířka – autodidaktka Kateřina Ekrtová

Do Městského divadla v Žatci přijede vystavit svá díla malířka – autodidaktka Kateřina Ekrtová z Loun. Ta vyměnila povolání zdravotní sestry za cestování a dnes se živí jako stevardka. Ve svém volném čase se od roku 2012 věnuje intenzivně malbě, k níž jí po několika letech opět dovedl kurz automatické kresby. Jakými obrazy ozdobí stěny žateckého divadla, co nejčastěji ve svých dílech zobrazuje, a jak Kateřina definuje kýč, to se dozvíte v krátkém rozhovoru.

Začátkem listopadu bude uvedena výstava vašich obrazů v Městském divadle v Žatci. Na co se mohou návštěvníci těšit?

Mohou se těšit na téměř celou moji tvorbu za posledních pět let. Převážně to budou abstraktní krajiny a abstrakce jako takové.

Jak jste se k výtvarné tvorbě dostala? Máte za sebou nějaké umělecké vzdělání?

Maluji už od malička. Žádné akademické vzdělání nemám. Prošla jsem pouze kurzem automatické kresby.

Jsem absolutní samouk. Maluji intuitivně a spontánně.

Malujete tedy kontinuálně od malička doteď?

Kolem dvacátého roku jsem měla od malování na čas pauzu. Osud mě zavál zcela jiným směrem. Opět jsem se k tvorbě navrátila kolem roku 2013 – 2014.

Vše přišlo s kurzem automatické kresby, která se využívá také jako forma arteterapie. Podporuje nejrůznější zdravotní záležitosti, napomáhá při zvládání těžkých životních situací a podobně.  Před tím jsem tvořila své obrazy vždy v určitém duchu – tématu, které jsem si dopředu zadala. Odjakživa mě přitahovala krajina. Po absolvování kurzu automatické kresby jsem přišla na to, že obrazy nemusí vždy nutně zobrazovat skutečnou realitu. 

Jaký je váš názor na neškolené/neprofesionální umění autodidaktů? Je akademické vzdělání při tvorbě důležité nebo jste toho názoru, že umělcem může být každý? 

Myslím si, že umělcem může být každý, poněvadž všichni lidé se rodí s určitým talentem, jen je potřeba nechat ho projevit.

Akademické vzdělání může naopak mnohdy samotné tvůrce splést. Mnozí etablovaní umělci za sebou mají výtvarné vzdělání, které je kultivovalo, ale určitě se museli později řady věcí těžko zbavovat. Například striktně zavedených pravidel kompozice a volby barev a nevím, čeho dalšího. Mnohokrát může být pravda jinde. Často nad touto otázkou sama přemýšlím. 

Pamatujete si, jak vznikl váš první obraz?

Myslím si, že to bylo zpodobnění jakési baletky. Dříve jsem totiž malovala jen baletky. (smích) Už ani nevím, kde obraz skončil.

Celkově jsem dříve ztvárňovala jen figury. Od toho jsem se již zcela distancovala a vůbec mě neláká se k tomu vrátit. (smích)

Jaké motivy a témata tedy nejčastěji zobrazujete? Je to krajina, ale co konkrétně?

Jsou to určité části krajiny – různé pohledy, zákoutí – které vidím a řeknu si ,,vau“. Něco, co mě zcela ohromí. Může to být třeba jen květina nebo hora.

Pracuji jako stevardka, takže se pohybuji po celém světě. Nejvíce mě však přitahuje zdejší krajina.

Třeba naše České středohoří?

Určitě, ale nemám nějaké vyhrazené území. Na každého člověka však nejvíce působí jeho rodiště. Také je to tím, že se doma tak často nepohybuji.

I vesnice na Lounsku působí tak nějak magičtěji než jiné…

Malujete například krajiny ,,in situ“ (na místě) nebo podle paměti či fotografických předloh?

Většinou nemám čas na daném místě sedět. (smích) Buď si udělám lehký nákres tužkou, do kterého si zapíši jednotlivé barvy nebo si udělám fotku.

Mám také v paměti zaryté pohledy do krajiny, které mě kdysi uchvátily a ty pak přenáším na plátno. Předlohu tedy nemusím mít vždy nutně u sebe.

Jak dlouho ve vašem případě jeden obraz vzniká?

Některé obrazy vzniknou velice rychle a na některých pracuji třeba půl roku. Jsou i takové, ke kterým se vrátím až s odstupem dvou let.

Pro mě je obraz finální, až když se na něm odehraje to, co na něm podle mě má být. Až, když si řeknu, že teď je to teprve ono. Do té doby ho nepustím. (smích) To ho radši přemaluji nebo vyhodím. (smích) Musím být prostě s obrazem natolik spokojená, že bych si ho pověsila i sama doma.

A visí vám doma na zdech nějaké vaše obrazy?

Momentálně mám na stěně dva. (smích)

Jaký je vás nejoblíbenější malíř minulosti a současnosti?

Už od mládí jsem milovala Clauda Moneta. Líbí se mi obrazy všech impresionistů, ale díla Clauda Moneta úplně nejvíc.

V poslední době mě nejvíce inspiruje asi Joan Mitchell. Z našich současných malířů pak Tomáš Bambušek. Ten je můj nejoblíbenější. Zobrazuje krajinu přesně podle mých představ – jen tak ve šmouhách, ne podle reality. Nedávno měl dokonce výstavu v Lounech.

Jak podle vás lze odlišit kýč od umění?

Záleží na záměru toho, kdo tvoří, a s čím do toho jde. Zda mu jde jen o to "aby se to líbilo" nebo zda mu jde o význam. Kýč je napodobenina. Skutečnému umělci jde o pravdu. Například dítě – každé dítě je umělec, to v podstatě nic jiného než pravdu nezná. Myslím, že to už řekl Pablo Picasso: ,,Každé dítě je umělcem, problém je zůstat jím i v dospělosti.“

Jeden z mých dalších oblíbených umělců, Australan Russ Potak, například říká, že vždy, když se snaží tvůrce obraz vylepšit, tak ho zabije. (smích)

Jaký je váš názor na obchod s uměním? Své obrazy prodáváte…

Nemám s tím vůbec žádný problém. Je to zcela běžná záležitost. Tak jako si chci já sama koupit obraz, tak své prodávám.

Myslím si, že to k tomu patří. Nepřekvapuje mě třeba, že některý obraz stojí dvě stě tisíc nebo milion. Také místo hraje svou roli. Jinak se prodává umění v Dubaji a jinak v Praze.

Kolik výstav vašich obrazů se již uskutečnilo? Které si vážíte nejvíce?

Moje první výstava byla už asi před dvaceti lety v Praze na Malé Straně. Poté následovala dlouhá odmlka a další výstavu jsem měla na lodi Cargo Gallery na pražské Náplavce. Má třetí výstava momentálně ještě probíhá v Želči v obrazárně Špejchar. Zde vystavuji společně s Lenkou Kurovskou a Petrou Skluzáčkovou.

Vážím si samozřejmě všech výstav. Každá byla jedinečná.

Máte nějaký sen, kterého byste chtěla ve výtvarném světě dosáhnout?

Ráda bych vystavovala v New Yorku nebo v Paříži. Jsou to stále centra umění a byla by to pro mě obrovská čest.

 V Paříži jsem měla, díky své profesi, možnost se pohybovat již několikrát a opravdu to tam dýchá uměním na každém rohu.