Kniha byla pokřtěna půdou z Volyně, Podplukovník Josef Holec by se v těchto dnech dožil sta let

V obřadní síni radnice proběhl slavnostní křest knihy ,,Člověk se srdcem na dlani“, ale také vzpomínkové setkání příbuzných, přátel a známých válečného hrdiny – podplukovníka ve výslužbě Josefa ,,Pepíčka“ Holce, který by tuto středu oslavil sté narozeniny. Křest knihy proběhl v netradičním duchu, kdy byla obálka symbolicky posypána půdou dovezenou z Volyně, odkud Josef Holec pocházel. Půdou, se kterou byli Volyňští Češi nejvíce spjatí. Její nedostatek zapříčinil to, že museli odcházet do zahraničí a hledat si půdu novou.

,,Snažili jsme se na dnešek připravit důstojnou a současně milou vzpomínkovou chvíli na podplukovníka ve výslužbě pana Josefa Holce, ale pro všechny, kteří jste ho znali, je na místě říci Pepíčka Holce, který by za pár dnů oslavil sté narozeniny. I když byla léta, kdy mu přízeň osudu nepřála, on si v sobě zachoval krásné lidství. Říkával, že sto přátel je víc, než sto rublů. To bylo heslo, kterým se řídil. Zde je při takto hojné účasti vidět, že toto motto naplňoval po celý svůj život. Musím jako zástupce královského města Žatce říci, že jsme velmi rádi, že jsme mohli dopomoci zorganizovat toto vzpomínkové setkání,“ uvedla ve svých slovech senátorka a starostka Žatce Zdeňka Hamousová.

Syn Josefa Holce Pavel Holec taktéž zavzpomínal na přátelskou osobu svého tatínka: ,,Vždycky myslel na ostatní. Když jsem s ním šel jako malý kluk do města a táta se pořád s někým zastavoval, tak mi to bylo takový divný, že stále s někým mluví, ale pak mi došlo, že to bylo proto, že těch přátel bylo po cestě hodně. Mám tady jeden předmět (mobilní telefon), ze kterého svým přátelům volal ve dne v noci, aby je slyšel a sdělil jim, že je má rád.“

Autorem knihy ,,Člověk se srdcem na dlani“ je Roman Štér, který pracuje v Národním archivu, kde je originál válečného deníku Josefa Holce z konce druhé světové války a poválečných měsíců deponován. ,,Josef Holec patřil mezi vojáky, kteří si již během války vedli deníky, ve kterých se snažili zaznamenat prožité události, a to přesto, že psaní deníků bylo na frontě vysloveně zakázáno. Specifikem Josefova deníku je to, že se téměř vůbec, vyjma několika málo případů, nesoustředil na popis bojové činnosti své jednotky, ale naopak se snažil zachytit běžné události všedního dne. Zaznamenával například návštěvy přátel, informace o knihách, které přečetl či popis míst, která za poslední dobu viděl a navštívil. Přínosem je také přesah deníku do poválečného období, protože zde autor zachycuje složitou poválečnou situaci. Sledoval zejména chování obyvatel ve vztahu k příslušníkům poraženého německého národa. Na stránkách deníku nacházíme jeho obavy z osudu rodičů, kteří v té době pobývali ještě na Volyni a také strach z toho, že k reemigraci Čechů z Volyně do Československa nakonec vůbec nedojde,“ dovolil si pár slov o knize její autor.

Na akci promluvila také Olga Nepivodová ze Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel, syn Josefa Holce Pavel Holec, bývalý ředitel Památníku Lidice Milouš Červencl, autor knihy Roman Štér a vzdálený příbuzný Josefa Holce generál Miloslav Masopust, který přečetl některé úryvky z válečného deníku. ,,Narodili jsme se oba ve Straklově, naše babičky byly sestřičky. S Pepou jsme se ale náhodou sešli až tady v Žatci,“ prozradil Miloslav Masopust. Zavzpomínat na Pepíčka přišli také další rodinní příslušníci, ale také členové Sboru Bratrské jednoty baptistů v Žatci. Rodiče a sám Josef Holc byli totiž baptisté. ,,Baptisté mají úctu jeden k druhému, ctí se a naslouchají si, a to je bohužel to, co většině z nás v dnešní době chybí,“ podotkl během svého projevu Milouš Červencl.

Knihu ,,Člověk se srdcem na dlani“ si pak mohli všichni přítomní na akci zakoupit a zájem byl skutečně veliký! Nechyběla ani autogramiáda, které se mile rád Roman Štér ujal. Vydaný deník Josefa Holce má téměř dvě stě stran. Zájemci ho mohou zakoupit v žateckém sídle Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel a Českého svazu bojovníků za svobodu v ulici Lva Tolstého.

Josef Holec se narodil 28. listopadu 1918 v obci Český Straklov na Volyni. Poté se jeho rodina přestěhovala do Českého Žerotína a nakonec zakotvila v Českých Novinách, kde Josef Holec pracoval v rodinné firmě jako účetní. Na jaře 1939 byl odveden do polské armády, ale nebyl 1. září mobilizován. Po dělení Polska byl v roce 1940 odveden do sovětské armády, kde bojoval proti wehrmachtu jako dělostřelec, než se dostal do německého zajetí. Přestože se stal válečným zajatcem, bylo mu „dovoleno", aby ve wehrmachtu sloužil v polní kuchyni a vařil. Nucená služba nakonec skončila uvězněním v Kyjevě, kde se mu dostalo zvláštního propuštění ze zajetí – jako Čech se tam setkal s českým „Volksdeutsche“, Čechem odvedeným do německé armády, který mu navzdory velkému riziku obstaral propustku domů. Josef Holec se tak vrátil do obce České Noviny ke své rodině. V letech 1941-1944 byl místním vedoucím ilegální protinacistické organizace Volyňských Čechů, která byla nazývána ,,Blaník“.

Následně se dobrovolně přihlásil do nově se tvořícího 1. československého armádního sboru a stal se ženistou. V československé armádě přežil boje u Krosna i masakr u Machnówky. Zranění utrpěl při Karpatsko-Dukelské operaci, kdy v jeho těsné blízkosti vybuchla mina a zasáhla ho do hlavy. Těžké zranění přežil a po vyléčení v únoru 1945 byl jmenován náčelníkem 3. ženijního praporu. V této funkci setrval až do konce války. Po válce se usadil v Tvršicích na Žatecku, kde vedl obchod. Krátce na to se zapojil do Judexovy odbojové protikomunistické organizace, jejíž členové byli dne 18. listopadu 1948 pozatýkáni. Josef Holec byl následně odsouzen k dvanácti měsícům nucených prací na Jáchymovsku, kde těžil uran. Po propuštění dne 21. května 1950 se vrátil do Žatce, kde pracoval jako závozník, mzdový referent a účetní na ekonomické škole. Žil zde až do roku 2005. Poslední roky života o něj pečovala rodina jeho syna v Petrově nad Desnou.