Šárka Koriťáková: Děti a senioři nejvíc ocení váš čas, který s nimi trávíte

Už delší dobu potkávám v ulicích Podbořan, na různých akcích krásnou paní Šárku Koriťákovou spolu s dalšími několika dobrovolníky, jak doprovázejí babičky a dědečky na procházkách, návštěvách cukrárny, na výletech…

Jak jsem se dozvěděla, již přes rok tato skupinka kolem Šárky pravidelně chodí do Domova pro seniory v Podbořanech jako dobrovolníci. Co ji k tomu vedlo a proč to dělá, o tom a o mnohá dalších věcech jsem si povídala se šikovnou švadlenou, úžasnou ženou a mámou tří dětí, dobrovolnicí Šárkou Koriťákovou. Sešly jsme se u ní doma v útulném předělaném podle vlastního gusta bytě v Podbořanech u lahodného čaje a laskonek, které hostitelka miluje.

Šárko, pomáháte v Domově pro seniory jako dobrovolnice. Kdy a jak jste se k tomu dostala? Co vás k tomu vedlo?

V létě to byl rok, co jsme se poprvé setkali s paní ředitelkou Domova pro seniory Marií Henlínovou a domluvili naši dobrovolnickou činnost. Chtěli jsme být prostě užiteční. Přemýšleli jsme s přáteli z naši Apoštolské církve, co bychom mohli dělat dobrého pro město, a tohle jsme šli vlastně jen vyzkoušet.

V čem vaše pomoc spočívá a jak je časově náročná?

Chodíme téměř pravidelně ve středu odpoledne do domova a po domluvě s personálem vyvážíme staré lidi na vozíčku ven, do přírody, na kafe, zmrzlinu, horké maliny, na kulturní akce… Jenom tak se projet.

Když nemůžeme ve středu, jdeme jiný den. Ráda bych zmínila paní Zdenku Skalovou, která se k nám od začátku přidala a do této služby se naprosto zamilovala. Protože pracuje na směny, jde do domova, jak má volnou chvilku.

Jsou senioři rádi, že za nimi chodíte? Chtějí si povídat a vůbec… o co nejvíc stojí?

Senioři jsou rádi za každou návštěvu. Stojí o to, aby si s nimi člověk vypil kafíčko, popovídal, vyprávěl co se děje ,,venku“.

Loni jsme dělali i výtvarný večírek, letos pak promítání filmu... Myslím, že seniorům tolik nezáleží, co budeme spolu dělat, jde především o kontakt, rozhovor, naslouchání, domácí koláč.

Musela jste mít k této práci nějaké konkrétní vzdělání, školení?

Dobrovolníkem v této činnosti, myslím, může být každý, ani vzdělání ani extra školení není nutné. Chodí s námi i děti, bereme často pejsky, je to pak taková veselá výprava.

Dobrovolná práce, neplacená, často nárazová… Co vám osobně dává a co naopak bere?

Když jsem se poprvé vrátila z Domova (tenkrát mě hrozně bolela záda), šla jsem domů svižně, zvesela, šťastná, že jsem ještě „mladá“, zdravá a můžu jít dělat večeři. Došlo mi, že oni by si to ti klienti s vámi z fleku vyměnili… Člověk se v jejich společnosti nějak „srovná“, pochopí, co je opravdu důležité.

Loni jste vzala k sobě domů na Vánoce jednu paní z Domova pro seniory, je to pravda? Proč?

Ano, měli jsme loni na Vánoce z domova devadesátiletou babičku. Samozřejmě jsme se na tom domluvili celá rodina, a bylo to krásné... Lidé často prostírají o jeden talíř navíc, ale kdyby někdo přeci jen zaklepal o Štědrý večer na dveře, kdo z nás by opravdu hosta ke stolu pozval...?

Tato babička si nás adoptovala, jak ona říká, a protože nemohla ke svým příbuzným, byla od rána u nás. I letos na Štědrý den bude u nás. Kdybyste viděla, jak se ona těší!...

Podařilo se vám někoho z přátel zapojit také do činnosti se seniory?

Myslím, že se nám povedlo ovlivnit i některé svoje přátele i lidi z církve, a tak, když potřebujeme větší počet dobrovolníků, vyjet třeba na nějakou akci, rádi nám pomůžou.

Taky se k nám přidali mládežníci z internátu Gymnázia a SOŠ, s kterými nás zkontaktoval jejich vychovatel Petr Navrátil. Jsou úžasní! Vychovatel i jeho mládež.

Pořád se bavíme o seniorech, vím ale, že máte i jiné zájmy. Co baví Šárku Koriťákovou, když zrovna nedobrovolničí pro DpS?

Ve volném čase odpočívám. Čtu, maluju, popíjím víno s kámoškou nebo něco vyrábím.

Když se vás zeptají - Jste věřící? - co na to odpovíte?

Ano, jsem věřící. Je to náš životní styl. Žiju s Bohem a moc mě to baví.

Jako švadlena jste hotová kouzelnice, kde jste se naučila šít, vytvářet ty krásné věci?

Šít jsem se učila ve škole, ale už od útlého dětství jsem chtěla být švadlena nebo baletka :-). Takže maminka mě pořád zásobovala ústřižky látek, starými ponožkami, jehlami… neboť jsem to neustále ztrácela. A šití mě dnes i živí. Maluji pro radost sobě i ostatním, relaxuji u toho. A stále se učím.

Máte dvě dcery a syna, prozradíte recept, rady, jak na ně? Na děti všeobecně.

Ano, máme s manželem tři děti. Myslím si, že to nejdůležitější, co můžeme dětem dát, je náš čas. Řekla bych, že abychom mohli své děti ovlivňovat, vychovávat, musíme s nimi být. Když na ně nemáme čas, nebudou je zajímat ani naše rady a můžou být sebelepší.

Je dnes asi těžší v době všech těch telefonů, počítačů a tabletů dětem nabídnout „něco zajímavějšího“, ale nenechme se zmást. Nic z toho jim nenahradí opravdový vztah – spolu se smát, koukat na filmy nebo jen něco dobrého jíst...

Co vy a Podbořansko? Nepocházíte odtud, pokud vím…

Pocházím z Jižní Moravy, ale jsem už „čecháček“, jak mi říkají moraváci. Narodila jsem se v Jižních Čechách, vyrostla na Moravě spolu se svými čtyřmi sourozenci a kotvím teď tady. V Podbořanech žiji od svých 12 let.

Mám to tu ráda. Je tu jiná mentalita a mě vyhovuje. Čech vás jen tak nepozve k sobě domů. Moravák to udělá automaticky. Jen se ho jdete zeptat na cestu a už přiběhne s demižonem vína a klobáskama na talíři. Čech ne. Ten to udělá, až když si ho získáte. Je to víc ryzí.

Děkuji vám za rozhovor a přeji hodně štěstí a vše dobré do nového roku 2019.

Alla Želinská