Doktorka Dana Cooke by lidem ráda řekla, kde mají najít své psychologické boty

Hedvika Fajkusová 2019-01-14 17:30:00

V novém roce jsme pro všechny zvídavé občany založili novou rubriku s názvem ,,Na slovíčko s psycholožkou Dr. Danou Cooke“ – rozenou Češkou, která se nyní rozhodla po dvaceti letech vrátit ze Spojených států amerických zpět do republiky. Za svůj nový domov si vybrala Žatec. Zde chce pomáhat lidem a naučit je brát život s nadhledem, trochu veseleji a bez zbytečného rozčilování. K tomu má dopomoci i nová rubrika, kterou lze brát jako zajímavost, jak jít životem trochu pohodlněji nebo impuls k napsání dotazu, a to klidně anonymního. Jak těžké byly pro Danu Cooke začátky v Americe, jaký je rozdíl mezi Čechy a Američany, s jakými nejčastějšími problémy chodí lidé za psychologem, a co ji vedlo k navrácení se do České republiky? Odpovědi na otázky jsme zjišťovali během příjemného a inspirujícího posezení v kavárně.

Životní cesta

• Dětství jste prožila v tehdejším Československu. V jakém městě jste se vlastně narodila?

Jsem Pražák. Narozená v Praze, studovaná v Praze a odchovaná Prahou. Jsem skutečně velký Pražák. Mám Prahu moc ráda.

• Ve svých dvaceti letech jste se rozhodla vydat za velkou louži. Co vás k tomu vedlo?

Bylo mi tehdy více, asi 25 let.

Vedly mě k tomu příležitosti. Jedna známá mě pozvala, abych jí do Ameriky přijela na čtrnáct dní navštívit. Z těch čtrnácti dní se pak stalo dvacet let.

• Začátky musely být těžké…

Byly. Přišla jsem odtud a neuměla jsem ani slovo anglicky. Maturovala jsem z němčiny a učili jsme se tehdy samozřejmě všichni rusky.

Než jsem nastoupila do letadla, tak jsem si koupila slovníček. Asi deset hodin jsem se během letu učila anglicky, ale když se mě pak celník na něco zeptal, tak jsem jen pokrčila rameny, protože jsem vůbec nevěděla, co říká.

Začátky byly těžké, ale jelikož jsem dostala nabídku na ,,scholarship“ (stipendium) na univerzitu, tak jsem se musela naučit angličtinu opravdu hodně rychle. Za dva semestry jsem dělala mezinárodní jazykové zkoušky, které jsou velmi těžké, a dostala se tam.

• Kde přesně jste v USA usídlila a čím jste se živila?

Začínala jsem v Pensylvánii kolem Pittsburghu, potom ve West Virginii v Morgantown, kde jsem dlouhá léta studovala univerzitu. Pak jsem dělala psychologii a psychoterapii v psychiatrické nemocnici, potom jsem tam také přednášela na vysoké škole.

Přednášela jsem jednak psychologii, ale také statistiku, což se může zdát u psychologa trochu divné, já vím, ale u nás každý člověk, který má doktorát (PhD.), musí umět statistiku, aby mohl dělat výzkum. Já přednášela právě výzkumné metody, a potom jsem dělala výzkum i já sama. A to je právě to, co mi tady bude nejvíc scházet.

• Na co bylo nejsložitější si po příjezdu do Ameriky zvyknout?

Samozřejmě je to úplně jiná kultura. Musela jsem si rychle uvědomit, že Amerika není Česká republika. Že se tam nemyslí jako v Čechách. To samé ale platí i nazpátek. Teď jsem zase v Čechách a musím si uvědomovat, že Češi nejsou Američani.

Byla to hlavně ta kultura. Když přecházíte z jedné do druhé - ,,A New Cross-Cultural“, tak musíte být kulturně velmi flexibilní, jinak to nezvládnete.

A pak také jazyk. První rok v Americe byl celý jen o jazyce. Měla jsem s sebou malou dcerku, která samozřejmě také neuměla anglicky, takže si to představte. Neumíte anglicky, dcera chodí do školy a neumí anglicky, učitelé s vámi nemohou komunikovat, takže to bylo hodně stresující. První rok byl rozhodně nejtěžší.

• Co vám nejvíce z českého prostředí chybělo?

Nejvíce rodina a přátelé. Měla jsem v Praze hluboká přátelství. I slzy byly, když jsem odjížděla. Bylo to těžké, jak pro ně, tak pro mě.

Potom v určitých obdobích česká kultura. Přeci jen jsem Čech.

Třeba Vánoce… My zde máme o Štědrý den rybu, bramborový salát a nějaká ta cukrovíčka. Všechna rodina se sejde. V Americe je to jiné. Tam jsou Vánoce 25. prosince ráno. Mají Santa Clause. 24. prosince ještě musíte fofrovat do práce (smích).

České zvyky mi opravdu scházely. A také české jídlo.

Češi versus Američané

• Prozraďte, jaký je základní rozdíl mezi Čechy a Američany, co se týče lidského chování?

V pozitivním a negativním vidění života. Doufám, že neurazím spoluobčany, ale obecně jsou Američani takoví více pozitivní a na život koukají pozitivně, kdežto Češi v sobě mají strašně moc negativity. Všechno je pro ně špatně. Neumí ocenit věci, které jdou dobře. I třeba běžný den, který se vydařil, nebo když jsou zdraví a nic je nebolí. Češi to neumějí vůbec ocenit a neuvědomují si, že to tak nemusí být vždycky. Musíme se umět radovat z toho, že věci fungují, jak mají.

To je v podstatě ten největší rozdíl, že Češi jsou takoví morousové, neboť všechny prohry či konflikty nebo ztráty si v sobě nesou strašně dlouho, nebo až do smrti. To je potom děsně trápí a užírá jim to kvalitu života. Ale zase na druhou stranu mají dobrý smysl pro humor. Nic není černobílé.

Velký rozdíl je také v tom, že Češi jsou poměrně hrubí. Aniž by vás znali, tak vás sprostě titulují a urážejí. Třeba když špatně odbočíte nebo jdete pomalu přes přechod a už jste… Češi jsou ve vteřině nastartovaní. Někdy k tomu není důvod nebo je úplně malicherný. Jako psycholog si vždycky říkám, že ti Češi musí být hrozně nešťastní, když v sobě nemají tu flexibilitu si říct: ,,Ha, ha, ha, ženská jede, tak si hold chvíli počkám.“. Nebo nejsou vždy vlídní ke starým lidem. To mi také dost vadí. Opravdu mě to mrzí.

Češi jsou na rozdíl od Američanů, když prorazíte nějakou tu zeď nedůvěry, hlubokými přáteli, kteří se umí člověka zastat a jdou s ním dekádu za dekádou. Američani nikdy takhle do hloubky nejdou.

Ani jedna kultura není lepší nebo horší. Jsou prostě úplně jiné. Jako rajská a koprová omáčka (smích).

Co dělá psycholog?

• Pracovala jste v USA v psychiatrické nemocnici a v psychologickém krizovém centru. Jaký se liší psychiatr od psychologa?

Zásadní rozdíl je v tom, že psychiatr je primárně lékař. Je to člověk, který vystudoval medicínu a na konci studií se rozhodl pro disciplínu psychiatrie. Je to lékař se specializací na duševní choroby. Může tím pádem předepisovat léky. Nijak zvlášť ale nestuduje lidské myšlení, učení, emoce a vnímání.

Psycholog není lékař. Nestuduje každou chorobu v lidském těle, ale studuje mysl – co dělá a jak, jaké má poruchy a jak je léčit, proč jsou lidi tam, kde jsou,… Po celou dobu studuje pouze lidskou mysl, které rozumí a vyzná se v ní.

Možná by se mnou někteří kolegové nesouhlasili, ale například na psychoterapii si myslím, že je lepší psycholog než psychiatr.

• Jak člověk pozná, že složitou životní situaci zvládne sám, nebo že je již třeba vyhledat odborníka?

V České republice je to rozdílné než v Americe. Většina českých lidí je hrozně hrdá, neboť si myslí, že pomoc nepotřebuje, ale já bych chtěla prolomit, aby tak už nepřemýšleli. Je to tak strašně zastaralé.

Základním vodítkem pro člověka je, jestli je v životě šťastný. Jakmile se necítí ve své kůži – více spí, nebo málo spí, je smutný, pláče, moc popíjí atd. – tak by z návštěvy psychologa mohl benefitovat. Chtěla bych velmi zdůraznit, že návštěva psychologa není žádná porážka nebo berlička. Všechny tyto staré stereotypy – že psycholog je nějaký ,,psycho“, a že když si k němu jde člověk popovídat, tak je slabý, měl by se stydět a chodit kanály. To není vůbec pravda. Budu s tím bojovat a doufám, že lidi přijdou na to, že psycholog je člověk, který jim pomůže žít život plněji, šťastněji a vyrovnaněji. Dá mu prostředky, aby uměl zvládat nelehké životní situace lépe.

• Jak obvykle probíhá psychologické vyšetření?

V tom je strašně moc rozdílů. Každé vyšetření je obvykle nějak nebo na něco zaměřené. Například v pedagogicko-psychologické poradně vám pomocí testováni pomohou určit, na jakou školu se vice hodíte či zdali dítě nemá nějaké poruchy v učení atd. Jiní psychologové dělají posudky na řidičské průkazy, zbrojní průkazy do citlivých zaměstnání a tak dále. Potom lidé přijdou třeba jen s tím, že něco nezvládají, mají deprese a úzkosti, a to je také úplně něco jiného. Je toho poměrně dost.

Psycholog má obrovskou škálu možností. Obvykle se na něco specializuje.

• S jakými nejčastějšími problémy za vámi lidé docházeli?

S životem.

Každý člověk se někdy stane z nějakého důvodu nešťastným nebo vyčerpaným. V mládí to není tak časté, pokud se nestane nějaké trauma. Nejčastěji za mnou lidé docházeli s tím, že se rozváděli, umírali nebo jim umřel někdo blízký, byli nešťastní, chtěli být lepší, báli se, že neudělají školu, chodili se radit s tím, co mají dělat, aby vystudovali,… A v Americe také hodně s tím, že by chtěli být více disciplinovaní, aby uměli dotáhnout věci do konce.

A pak jsou také různé druhy závislostí, ale to už je na pomezí psychologa a psychiatra.

• Přijde mi, že počet lidí s psychickými problémy stoupá. Jak si to vysvětlujete, a co by se dalo dělat pro zlepšení tohoto stavu?

Je mnoho důvodů, proč počet lidí s psychickými problémy stoupá. Zmíním jen nějaké, které jsou v naší globální společnosti stejné.

V první řadě je to stres – velké nároky na člověka. Toho, co dnes musejí lidé zvládnout v jednom dni, oproti třeba našim babičkám, je neuvěřitelně hodně. Tím, že jsme zakorporovali technologie, se nám všechno zrychluje. Není moc času na odpočinek a přemýšlení. Je potřeba dělat rozhodnutí rychle. Z tohoto důvodu je na člověka a rodiny kladen mnohem větší nárok. Na uživení jedné rodiny třeba už dnes nestačí ani jedna práce.

Pak máte finančně-komplexní situace – chcete bydlet, tak si půjčíte, ono to nevyjde, ztratíte zaměstnání nebo onemocníte, dostanete se do hluboké finanční krize,… To taky tenkrát nebývalo. A taky celkový tlak materiální společnosti. Když na sobě nemáte ,,Nike“, tak nic neznamenáte, nebo když nemáte auto. Nároky jsou tak velké, že pak lidé začnou trpět velkou úzkostí, nespavostí, nesoustředěností nebo nechutenstvím.

Společnost je moc rychlá a chce toho od jedince o hodně více. Psycholog to může pomoci uklidit, rozškatulkovat, rozebrat, aby si člověk uvědomil, co je důležité, a co ne.

• A může být člověk sám sobě psychologem?

Řekla bych spíše ne, neboť se ztratí ve své vlastní subjektivitě. To samozřejmě platí o psycholozích také. Avšak jsou jedinci, kteří vyrůstali v tak harmonickém prostředí a někdo jim v rodině předal takové ty ,,tools“ (nářadí, prostředky), ale těch je málo.

Avšak když se objeví nějaký ten problémeček či trápení, opravdu je lepší psychologa navštívit. Prostě není třeba se trápit. Je to jako, když vás bolí zub. Čím rychleji problém odstraníte, tím lépe.

• Jaký máte názor na psychoterapii u dětí?

V dnešní době jde o to, kolik času mají rodiče na výchovu dětí a také, co vědí o vychovávání dětí. Děti je totiž potřeba vychovávat od prvního dne. Dětství je nejdůležitější a do šesti let se jedná o úplně nejkritičtější období.

Když jsou rodiče vystresovaní, nestíhají, v depresi či mají nějaké manželské krize, tak nemůžou být důslední. A když nejsou, tak jim výchova skřípe. Dítě samotné pak začíná nabírat potíže (které se postupně zvětšují) s chováním, které nese do školy a pak i do práce.

Terapie u dětí samozřejmě možná je, ale je potřeba ji dělat v úzké spolupráci s rodiči a pedagogy, jinak je neúspěšná. Chce to odhodlání a odvahu pustit se do změn ve výchově.

Výzkum rakoviny a autismu

• Ve Spojených státech jste vedla několik výzkumů. Na co se zaměřovaly?

Měla jsem dva hlavní typy výzkumů. Jeden z nich – behaviorální – psychologie v oblasti behaviorismu – byl zaměřen na autismus a jeho včasnou diagnostiku. Vyvinula jsem originální statistický model, aby se mohl autismu lépe diagnostikovat.

Autisté jsou lidé/děti, kteří se pohybují v hodně funkčním nebo hodně nefunkčním spektru, které není nikde na světě rozděleno.

Pak jsem přestoupila na rakovinu. Vymyslela jsem podobný statistický model na včasné diagnostikování rakoviny. Konkrétně na ,,pancreatic“ – slinivku břišní.

• U obojího je zřejmě včasná diagnóza tím nejdůležitější. Jaké jsou vlastně prvotní příznaky?

Ano, u autismu je včasná diagnóza šíleně důležitá. Čím dříve začnete s dítětem docházet na nějaké intervenční – behaviorální programy, tím lépe. Je potřeba s autismem pracovat už od dvou let dítěte.

Symptomů u autismu je strašně moc. Jsou velmi variabilní, takže je někdy těžké včas nebo správně autismus diagnostikovat. Například autismus na dítěti poznáte tím, že jeho chování není stejné jako u dětí, které se typicky vyvíjejí. Nerozumí emocím, dělají podivné věci, třískají s předměty, nejsou schopni se kontrolovat, dělají něco pořád a opakovaně, vyhýbají se očnímu kontaktu, mají problémy s chováním, mohou mít problémy s řečí nebo je jejich řeč monotónní, s druhými dětmi si neumí hrát, nejsou příliš empatičtí a někdy se úplně izolují, mají zpoždění ve výuce,… Je to opravdu velmi různorodé. Komplikované je to protože každé dítě s autismem má jinou skladbu symptomů a také jinou intenzitu příznaků.

Rakovina slinivky je potvora. Když poznáte symptomy, které jsou dost silné, a jdete k lékaři, tak už v podstatě umíráte. Ale jsou rakoviny, které se dnes úspěšně léčí. Rakovina slinivky roste v těle deset až dvanact let. Kdyby se na ni v tomto období přišlo, lidé by tak fatálně neumírali, protože by se nasadilo léčení. Já jsem se společně s kolegy z univerzit ve Phoenixu, Arizoně, Virginii snažila vyzkoumat, co se v těchto deseti letech děje v lidském těle, jaké změny lidé evidují, abychom konečně přišli na to, čeho si mají lidé všímat a zašli k lékaři daleko dříve a jejich život by byl zachráněn nebo značně prodloužen. To však není dnešní realita, co se týče rakoviny slinivky.

Nová rubrika

• Co vás vedlo se letos navrátit do České republiky?

Na to se mě ptá každý (smích). Je to složité, jako v podstatě vždycky.

Jedním z více důvodů byl i Donald Trump, kterého vy zde samozřejmě tak nevnímáte. Celá země prochází hroznou krizí. Obyvatelé tíhnou k nacistickým, rasistickým a sexistickým tendencím. Nedávno například v Pittsburghu vystřílel někdo půlku synagogy. Opravdu děsivé. Vlastně si nemůžete být jistí, jestli domu přijdete na večeři.

Mě jako cizince už se to taky začalo dotýkat. Když mi třikrát za sebou propíchali gumy u auta, tak jsem si řekla, že mi to za to nestojí.

Amerika prochází opravdu těžkým obdobím. Všechny tyto nízké lidské pudy se najednou dostávají do široké společnosti.

• Proč jste usídlila zrovna v Žatci?

To byla taková náhoda. Je to komplikované, takže na to odpovím až někdy příště.

Žatec jsem ale před tím neznala. Je pro mě zcela novým městečkem, ale děsně se mi líbí. Je maličký, hezoučký, kompaktní a čistý. Náměstí je úžasný!

V Americe jsem se naučila upřednostňovat menší města, protože ušetříte strašně moc času. Když už nejste zrovna nejmladší, tak nepotřebujete mít sociální život tak aktivní, nepotřebujete pět kin v jedné ulici. Už máte jen své vlastní zájmy, a abyste mohli dělat jen, co chcete, snažíte si svůj čas chránit. Když bydlíte ve velkém městě, jako třeba v Praze, strávíte spoustu času v dopravních prostředcích. To jsou hodiny a za určitou dobu i dny!

Čas je život. Včerejšek už nikdy neprožijete. Proto si čas chráním a malé město mi to dovoluje.

• Jaké zde máte plány?

Teď se zatím rozkoukávám. Samozřejmě budu tady u vás ,,psychologovat“ a snažit se pomáhat lidem, aby život měli trochu veselejší, brali ho s nadhledem a bez rozčilování.

Možná si někteří řeknou: ,,No jo, co může Američanka vědět o našich starostech.“. Ale já si myslím, že vím. Také procházím životem, který nebyl vždy úplně jednoduchý. Je to otázka vnitřního postoje, jestli chci žít život pozitivně nebo si celou dobu na něco stěžovat a do nekonečna si připomínat staré záležitosti. Život je jen jeden. Je to dar, kterého si nesmírně vážím.

• V našich novinách společně s vámi zakládáme rubriku ,,Na slovíčko s psycholožkou“. Jak tento nápad vznikl, a co si od rubriky slibujete?

To je dobrá otázka. Napadlo mě to ihned potom, co jsem viděla, jak tady u vás lidé trpí. Před tím by mě vůbec nenapadlo něco takového dělat, ale jak vidím každodenní stres, pláč, křik, vulgaritu, tak si říkám, že lidé jsou zde velmi nešťastní a harmonie se jim vyhýbá. Budu se jim snažit pomoci. Samozřejmě jen, když budou chtít.

Přála, bych si, aby lidé rubriku četli a našli v ní alespoň maličko, co jim život ulehčí. Samozřejmě bych byla i moc ráda, kdyby se ptali, a já se jim budu snažit odpovídat. Klidně i anonymně. Rubrika je určena pro lidi a jejich potřeby.

Jsem již ve věku, kdy se snažím dávat a na sebe už tolik nemyslím. Není to už ten pupek světa. Uspokojuje mě, když mohu lidem pomoci. Mojí komunitou jsou teď obyvatelé Žatce a já jim teď budu pomáhat.

V Americe jsem například pomáhala přes Červený kříž (American Red Cross), který je velmi aktivní, neboť hurikány, záplavy, tornáda či strašní požáry, kde lidé ztrácejí, jak životy, tak majetky, jsou na denním pořádku. Tam, kam jdu, se snažím být trochu nápomocná.

• Je nějaké moudro, kterým se ve svém životě řídíte?

To, co bylo včera, patří včerejšku, takže se starostmi netrápím. Nevím, co bude zítra, a tak se tím nezabývám, takže úzkostmi netrpím. A žiji dnes - teď a tady, nic neodkládám, neboť to je ten jediný časový prostor, kde se život opravdu děje.

• Chtěla byste vzkázat čtenářům ještě něco na závěr?

Chtěla bych vzkázat, že se mi moc líbí v jejich městečku, a ať píší dotazy. Ať berou rubriku jako zajímavost, jak tím životem jít trochu pohodlněji. Hodně žateckých obyvatel, a nejen oni, chodí bez psychologických bot a já bych jim ráda řekla, kde je mají najít, aby se jim v tom našem komplikovaném světě chodilo trochu snadněji.

Děkuji za rozhovor a přeji vaší nové rubrice mnoho spokojených čtenářů.

Hedvika Fajkusová


Hedvika Fajkusová

další články autora

Komentáře

Nabídky práce

UČITEL/UČITELKA V MŠ

ZŠ a MŠ Jesenice, okres Rakovník přijme kvalifikovaného pracovníka na pozici UČITEL/UČITELKA mateřské školy. Nabídky včetně strukturovaného profesního životopisu zasílejte spolu s kontaktem do 30. dubna na adresu Školní 323, 270 33 Jesenice.
Tel.: 724 926 290
E-mail: konir@zsjesenice.cz

ŘIDIČ NA ROZVOZ PEČIVA

Přijmeme řidiče na HPP. Rozvoz pečiva v Žatci. ŘP skupiny B, možno i brigádou.
Tel.: 604 409 637

ŘIDIČ/KA NA ROZVOZ JÍDEL

Přijmeme řidiče/ku na rozvoz jídel. Pracovní doba cca od 6:15 až 12:30, vhodné i pro důchodce nebo ženy na MD.
Tel.: 603 591 676

KUCHAŘKA

Přijmeme kuchaře/ku do výrobny chlazených jídel. Velice dobré platové ohodnocení.
Tel.: 603 591 676

ZAMĚSTNANCI AUTOSERVISU

www.auto-na-miru.cz přijme pro svou novou divizi AUTOSERVIS zaměstnance na pozice VEDOUCÍ AUTOSERVISU (20-35 tisíc Kč), 3x AUTOMECHANIK (25-35 tisíc/měsíc). Dále ŘIDIČ/NÁKUPČÍ (ŘP sk. B, 20-40 tisíc Kč/měsíc), ŘIDIČ (12-25 tisíc Kč), PRODEJCE VOZŮ (20-50 tisíc Kč), ZAMĚSTNANEC NA ČIŠTĚNÍ VOZŮ (12-20 tisíc Kč). Lze na hlavní pracovní poměr nebo brigádně. Vhodné i pro důchodce, studenty. Nástup dle dohody. Životopisy zasílejte na prace@autonamiru.cz. Více info na telefonu 777 300 062.
Tel.: 777 300 062
E-mail: prace@autonamiru.cz

Poslední videa

Vítání občánků v Blšanech

V sobotu 13. dubna přivítali čtyři nové občánky, zarecitovaly a zazpívaly jim děti z mateřské školy.

Přehrát video
Louny: Recitační přehlídka Puškinův památník

(2. video)

Přehrát video

Odběr novinek

Aktuality do vaší emailové schránky!

Pro odběr novinek zadejte vaší emailovou adresu:

Textová inzerce

PRONÁJEM

Pracující žena hledá pronájem bytu 1+KK, 1+1, 2+1, v Žatci, popř. okolí - Staňkovice apod. Platba nájmu předem samozřejmostí. Prosím nabídněte formou sms na tel. 731 586 889, zavolám zpět (3 směnný provoz).

PRONÁJEM

Pronajmu dílnu v autoservisu + kancelář a pozemek. Chomutov. - Tel. 601 318 008.

Vzpomínky

Zdena Horáková

Co osud vezme, nevrací, i když nám srdce krvácí. Ta rána v srdci stále bolí a zapomenout nedovolí. Utichlo srdce, zůstal jen žal, kdo Tě měl rád, vzpomíná dál. Dne 17. 4. to bude smutných 14 let, co nás opustila naše drahá maminka, babička, paní Zdena HORÁKOVÁ z Velichova. Stále vzpomínáme. Kdo jste ji znali, vzpomeňte s námi. Děti s rodinami.

Alfred PFÜTZNER

Kdo žije v srdcích těch, které opustil, ten nezemřel… Dne 21. dubna uplynou již dva roky, co nás navždy opustil pan Alfred PFÜTZNER. S láskou stále vzpomíná manželka Jana, dcera Jana a syn Vilém s rodinami.

Antonie Dondová

Dne 16. 4. uplynulo dlouhých 10 let, od úmrtí paní Antonie DONDOVÉ z Lubence. Kdo jste ji znali, vzpomeňte s námi. Vzpomínají syn Oldřich s rodinou, syn Jiří s rodinou a dcera Jitka s rodinou.