Letuška královské rodiny vystavuje v Jirkově

JIRKOV (soš) — Na vernisáž své výstavy dorazila Věra Vernerová s kufrem. Přiletěla na ni z Dubaje, kde tráví několik dní v roce. Jejím domovem je nyní ale vždy polovinu roku Nigérie. Několik let byla také letuškou královské rodiny v Saudské Arábii. Před lety přidala k výčtu svých aktivit ještě fotografování. Její úžasná díla tak mohou obdivovat čtenáři na celém světě například v periodikách National Geographic nebo Elle a až do 16. února také návštěvníci Galerie Jirkov. O čem je její výstava? A jak se neobyčejná slečna ze Žatce dostala od létání k focení?

Představíte nám vaši výstavu?

Výstava zahrnuje mé cestovatelské fotografie. Procestovala jsem přes 85 zemí, protože už 14 let pracuji jako letuška. Pracovala jsem na středním východě v Saudské Arábii, pak pro královskou rodinu a teď v Nigérii. Při té příležitosti jsem začala fotit a zobrazuji hlavně tváře světa. Je tu hodně fotek třeba z Etiopie, tam jsem strávila 14 dní v Indii taky… Zkrátka na každé fotografii najdete lidi a jejich krásné tváře. Miminka, děti, vrásky…

Jak se přihodilo, že jste se z letušky stala fotografkou?

Asi před šesti lety jsem v Los Angeles asistovala fotografovi a ten mi řekl, že si zkrátka musím pořídit foťák. Když jsem pak cestovala po světě, zjistila jsem, že mě focení baví, že strašně ráda zachycuji lidské emoce, tváře ať už děti nebo starší lidi. To jsou mé oblíbené subjekty. Strašně ráda zachycuji krásu lidí a prostředí, ve kterém žijí. Většina mých fotografií vzniká právě v přirozeném prostředí a bez použití blesku. Až poslední tři díla, z nichž jedno je na plakátu k výstavě, vznikala ve studiu a jsou na nich modelky. To je moje nejnovější tvorba. Jsou to nigerijské ženy s tradičně namalovanými tvářemi tak, jak je mají třeba na svatbu.

Máte mezi vystavenými fotografiemi nějakou srdeční záležitost?

Ano, jedna z nich je žena z kmene Mursi s velkou labretou ve rtu. Ženy se vkládáním těchto talířků do rtu znetvořovaly, aby nebyly brány do otroctví. A pak fotografie, kterou jsem nazvala „Kadeřnictví ve slumu Kibera”. Je to nádherná rodinná fotografie. Když jsem ji poprvé viděla v laptopu, říkala jsem si „budu fotografka, tohle je nádhera a já to asi umím“. Po čtyřech letech jsem se na toto místo vrátila a předala jim vytištěné fotografie. Holčičku z fotky jsem vyfotila, takže mám vlastně svou časosběrnou sérii.

Vzpomenete si na nějaký příběh, který vás na cestách zaujal?

Samostatný ne, ale kolikrát člověk vidí chudé děti a říká si „kéž bych mohla každému koupit boty“. Tak koupí jednomu, druhému… Tohle samozřejmě nejde udělat globálně. Proto ráda pracuji s různými organizacemi. Třeba s Veronikou Kašákovou jsem fotila nadační kalendář, kterým jsme pomáhaly dětem z dětského domova. Podporuji také projekty v Indii a Thajsku. Nemám tedy jen tváře na fotografiích, ale snažím se pomáhat a vrátit jim to tímto způsobem spolupráce.

Kde všude už jste vystavovala?

Například v Saudské Arábii na francouzské ambasádě v Rijádu. Tam byla moje výstava v uvozovkách zakázaná, protože ženy podle místních náboženských zvyků nemají právo vystavovat. Ale všechno proběhlo, jak mělo. Pak jsem vystavovala v Abú Zabí, v Amsterodamu… V Čechách jsem vystavovala v Žatci, který je mým rodným městem, v Teplicích, Brně a Mostě. Ale musím říct, že tato výstava je zatím moje největší. Mám tu 35 fotek.

Když jste zmínila Žatec. Jak se dostane dívka z malého města do velkého světa?

Jednou jsem v novinách viděla inzerát na letušku. A já vždycky chtěla být letuškou, procestovat svět a vidět mnoho zemí. Tak jsem se zkrátka přihlásila a tu práci před 14 lety získala. Vystřídala jsem více společností, nyní pracuji v Nigérii, měsíc jsem tam a měsíc doma. Takže vlastně pracuji jen šest měsíců v roce. Mezitím trávím i pár dní v Dubaji.

Kde se vám líbí nejvíce a jaké to je pohybovat se mezi odlišnými kulturami?

Miluji Indii a Afriku, nemůžu se rozhodnout, kterou z těch zemí víc. Také Bangladéš, Nepál… Tu povahu lidí, různorodost, to je prostě nádherné… V Nigérii jsou propastné rozdíly mezi bohatou a chudou vrstvou, není tam žádná střední třída. Mám štěstí, že tam mám úžasnou práci. No a třeba Dubaj je moderní nově vybudované město. Jsou to rozdíly, ale už jsem toho hodně procestovala, hodně viděla a vážím si každé země, ať je moderní nebo chudá. I chudá země je kolikrát určitým způsobem bohatší než ta naše. Jsem ráda, že mohu poznávat a porovnávat různé země a kultury.

 Děkuji za rozhovor. Soňa ŠÍMOVÁ

 Foto: Soňa ŠÍMOVÁ