,,Jako žena bubenice jsem si svou pozici musela vždycky vybojovat,“ říká muzikantka Pája Táboříková.

Hedvika Fajkusová 2019-02-03 16:00:00

Louny mají být skutečně na co hrdé. Zrodila se zde totiž hvězda, a to doslova. Řeč je o Páje Táboříkové – všestranné hudebnici, které nejsou cizí ani bubny, ani zpěv či klavír, dokonce i čas od času zabruslí, byť jen na amatérské rovině, do výtvarného umění. Během své muzikantské dráhy měla možnost spolupracovat s hudebníky význačných jmen, jako například s kapelami,,The Plastic People of the Universe“ či ,,Krausberry“ a se zpěváky Vladimírem Mišíkem, Vlastou Redlem, Davidem Kollerem nebo Lubošem Pospíšilem. Jaké byly její hudební začátky, kolik ročně obrazí koncertů, a co její autorská kapela PayaNoia? To a mnohem více se dozvíte v rozhovoru se vždy usměvavou Pájou Táboříkovou.

Začátky

  • Pájo, kdy poprvé jste začala do něčeho bušit a mlátit paličkami, a jaké vůbec byly vaše začátky?

Oficiální bubnování, kdy jsem měla bicí soupravu, začalo až v mých patnácti. Přišla jsem tehdy domů s nápadem, že si chci založit kapelu. Táta tenkrát přes kamarády sehnal vybavenou zkušebnu a já si k sobě začala shánět další holky do kapely, které by se mnou hrály.

Od malička jsem hrála na piáno, takže jsem si myslela, že budu za klávesami. Celá kapela už byla pohromadě, ale já nesehnala nikoho na bicí, takže jsem si za ně sedla já, abychom vůbec mohly začít zkoušet. A takhle to vzniklo. Nebylo to vůbec plánované.

  • Máte hudební vzdělání?

Od pěti let mě učil děda na flétničku. S tím jsme hodně muzicírovali. Mám dojem, že mi snad pořídil i nějaký bubínek a vyrobil hadrové paličky.

Pak jsem šla ve druhé třídě do ZUŠky na klavír. Muzika mě bavila.

Na vysoké škole jsem studovala pět let jednooborovou hudební výchovu pro základní, střední a základní umělecké školy. Současně jsem při vysoké, abych ušetřila za drahé soukromé hodiny, začala studovat bicí nástroje na konzervatoři v Teplicích a tam jsem byla necelé čtyři roky. Pak jsem přerušila a byla chvilku i na konzervatoři v Praze, ale to nějak nedopadlo (smích).

S bicími jsem pak taky absolvovala ZUŠku, soukromé hodiny, konzultace a další zastávky.

  • Co na vaši hudební aktivitu říkali sousedé?

Se sousedy mám bohaté zkušenosti (smích).

S bicími jsem hrála pak už opravdu jen po zkušebnách, které byly v místech, kde hraní nikoho v zásadě nerušilo, ale doma stačil už i ten klavír. Měli jsme, a vlastně dodnes moji rodiče mají, ,,skvělý“ sousedy, kteří hraní na klavír nesli těžce.

Mám pro to pochopení. Skutečně to může být někdy nepříjemné. A já byla navíc vždy taková poctivá. Byla jsem schopná cvičit třeba čtyři nebo pět hodin.

  • Kdy jste začala veřejně vystupovat?

Pokud bych nepočítala školní vystupování, tak to začalo v patnácti s kapelou.

Byly jsme celkem rychlé. Měly jsme za měsíc nazkoušené asi čtyři písničky a kluci, u kterých jsme ve zkušebně v klubu Opera zkoušely, nám nabídli, jestli bychom jim nedělaly na koncertě předskokanky. Říkaly jsme si, že je to super, ale měly jsme hroznou trému. Po Lounech se strašně rychle rozkřiklo, že bude hrát dívčí kapela a my měly na prvním koncertě narváno. Měly jsme úspěch, a jelikož jsme měly nazkoušené jen ty čtyři písničky a víc jsme neuměly, musely jsme je hrát dvakrát dokola (smích).

  • Vy jste ale mnohem všestrannější umělkyně. Čemu dalšímu se věnujete?

U mě se to různě mění. Vždycky dostane v určitém období přednost jiný nástroj. Bylo období, kdy jsem na prvním místě měla klavír, pak zase nějaký čas vítězily bubny. A teď má v posledních letech převahu zpěv, skládání, psaní písní a textů.

  • Ale vy jste i výtvarně činná…

Ano, ale to je opravdu dost amatérské (smích). Já vždy říkám, že je to důkaz naší existence. Nemám v tomto oboru žádné vzdělání a pokaždé to byl jen koníček. Nikdy jsem nepřemýšlela o tom, že bych byla výtvarnice. Malovala jsem ale vším možným a vytvářela nejrůznější koláže už od dětství.

Před více než deseti lety, kdy jsem měla v Praze takovou autorskou kapelu ,,Nahoře Pes“, jsem ilustrovala obal desky. To byl takový oficiální počin na mé výtvarnické dráze. Teď naposledy jsem ilustrovala sbírku básní, kterou jsme před dvěma lety vydávali.

Pro má díla by se pravděpodobně nejvíce hodilo označení naivní umění (smích).

  • Za tu dobu jste spolupracovala v hudebním světě se známými jmény. Prozraďte některé.

Je takový seznam, který se všude omílá (smích). Ale pro mě bylo na začátku úplně nejdůležitější, když z Loun zazněla možnost zaskočit několik koncertů s ,,The Plastic People of the Universe“. To mi bylo devatenáct let a skutečně se jednalo o nabídku, která se neodmítá. Tím se o mně dozvěděli další muzikanti z pražské scény, kteří mě začali zvát k hudební spolupráci. Hrála jsem v Praze s méně známými kapelami, ale díky tomu se o mně dozvěděl, a to je další důležité jméno, Luboš Pospíšil, se kterým hraji v kapele ,,5P“ už jedenáct let.

Dalšími jsou Vláďa Mišík, Radim Hladík, Michal Prokop, Vlasta Redl, David Koller – to jsou lidé, které jsem poznala díky Lubošovi na koncertu, křtu a tak podobně. Hráli jsme na těchto slavnostnějších akcích společně jejich hitovky. V některých případech pak došlo i k další hudební spolupráci. Třeba s Vláďou Mišíkem jsme si padli do noty. Hrála jsem s mou kapelou na jeho narozeninách. S Davidem Kollerem se potkáváme, co by kolegové, v kapele ,,Jasná páka“, kam jsem asi před čtyřmi lety přišla. Před dvěma lety jsem se pak pěvecky podílela na sólové desce Michala Ambrože, kterou produkoval právě David.

Jsou to takové hezké doteky, než nějaké dlouhodobé spolupráce. To fakt jen v případě ,,Jasné páky“, Luboše Pospíšila nebo Martina Krause. S Krausberry hraju každé léto už pátou sezónu, společně i tvoříme.

Kapela PayaNoia

  • Máte autorskou kapelu PayaNoia. Kolik je jí už let?

PayaNoia byla počata v roce 2012 a 2013 vyšla debutová deska.

  • Jak vůbec vznikl název pro kapelu?

Mě říkají ,,Pája“ a jde v postatě o slovní hříčku slova paranoia, ale na začátku je ta ,,Pája“ (smích).

Nedávno jsem se potkala s mým kolegou bubeníkem Štěpánem Smetáčkem, který mi v začátcích dost pomohl a vše vlastně inicioval. On se mnou celou PayaNoiu zrodil, a to včetně názvu. Když jsme se potkali, tak já žila v domnění, že název pro kapelu vymyslel on, ale řekl mi, že jsem ho vymyslela já a nakonec jsme se teda shodli na verzi, že název vyplynul ze vzájemného povídání, psychologické analýzy toho, kdo jsem já, jak vnímám svět, hudbu... V tom byla nějaká paranoia (smích).

  • Jste frontmanem kapely?

Jsem, ale je to takové zvláštní. Nejsem totiž ,,front“, ale ,,back“ – jsem za bubny (smích).

  • V kapele i zpíváte?

No, právě. Sedím u těch bubnů a zpívám, a to je dost neobvyklý. Je to neobvyklý proto, že to není skoro zvládnutelný (smích).

Samotný bubnování je fyzicky dost náročný a zkombinovat ho s dechem a hlasovým projevem… Říkám tomu vrcholový sport. Není to pro každého, ale mě to hrozně baví a tak nějak to potřebuji.

Přiznám se, že přemýšlím o nějakém přesouvání se dopředu, ale to je zatím hudba budoucnosti, takže uvidíme.

  • Jaký styl hudby s kapelou hrajete?

Tohle vždycky nemám ráda (smích). Já vím, že nějaké hudební dělení existuje, ale mně je pořád nejbližší oficiální dělení na populární hudbu a vážnou hudbu. My vážnou hudbu nehrajeme, takže hrajeme tu populární.

Je to opravdu hrozně těžký. Já sama si myslím, že se snažím mísit všechny různý styly, který mě baví a zajímají, dohromady a věřím, že já a lidé, se kterými hraji, tomu dáváme jednolitou formu a takovému stylu bych třeba já osobně říkala ,,payanoia“ (smích). Nechtěla bych ho ale označit za pop, underground nebo třeba hip-hop.

  • A jaké hudebníky posloucháte ráda vy sama?

Já to mám právě taky hrozně rozmanitý. Ráda si poslechnu vážnou hudbu, někdy třeba i jazzovou. Na gymnáziu jsme měli jazzovou kapelu, ve které jsem zpívala. Z Loun jsem pak ohromně políbená muzikou 60. a 70. let. Mám ráda i populární hudbu - Whitney Houston nebo Michaela Jacksona. Baví mě i umělecké věci jako Peter Gabriel nebo Sting.

Nejvíc jsem fascinována tím, co mají všechny tyto věci společné, to ,,populárno“. Tato hudba je každému přístupná. Interpreti ji dokážou podat tak, že jí každý člověk rozumí. Já proto vždy říkám, že Mozart je vlastně Michael Jackson a naopak. Je to muzika pro lidi.

Koncerty

  • Během roku koncertujete a obrážíte i festivaly. Kolik jich tak cirka je?

Za těch patnáct let si držím plus mínus stovku koncertů za rok. A je to tak akorát (smích).

  • Na který se každoročně těšíte nejvíc?

Vždycky jsme strašně rádi jezdili na Trutnov. Tam byla výjimečná atmosféra a byly tam i hezký pařby v zákulisí. Sešla se a spojila se tam vždy ta muzikantská rodina. Dnes už má každý plno koncertů, takže když přijede, tak hned zase odjede a nikde se moc nezdržuje. Trutnov mi v tomhle přišel příjemný, protože jsem měla pocit, že nikdo nikam nespěchá.

Nerada bych zapomněla na nějaké místo, kam rádi jezdíme, je jich vícero. Nejde třeba jen o tak zvučný místa, ale o jednotlivé koncerty, kde jsme si už s pořadateli vytvořily bližší vztahy.

  • A co doma?

Doma už hraju strašně ráda. Nebylo to tak ale vždycky. Dřív, když jsem se vracela hrát domů, tak jsem měla ohromnou trému nebo spíše obavu ze zodpovědnosti. Bála jsem se, abych lidi nezklamala.

Naštěstí se mi to v hlavě už přetočilo. Vím, že lidi nepřijdou na koncert, aby vyčkávali, kdy to zkazím (smích). Přicházejí proto, že mě mají rádi, chtějí si moji hudbu užít a podpořit mě.

Teď se domů vracím nejradši. Je to obrovská euforie. Energie z lidí je opravdu cítit a navíc tu máme na koncertech vždycky plno.

Teď 16. února budeme hrát v lounském hudebním klubu Za zdí, kde jsme pravidelnými hosty. Loni jsme zde křtili desku a letos tu budeme mít poprvé samostatný celovečerní koncert, u kterého bude mít premiéru klip písničky ,,Louny Times“ z naší poslední desky. Máme taky pro Louňáky speciální překvápko, ale to ještě nesmím prozradit.

V srpnu budeme hrát ještě na Letním lounském vábení. Vracíme se již po třetí. A to se taky moc těšíme! Klub je klub, ale náměstí má taky své kouzlo.

  • Koncertujete i v zahraničí?

Nejvíce s kapelou jezdíme Moravu, Čechy a Slovensko.

V zahraničí jsem koncertovala asi před pěti lety, kdy jsem byla měsíc ve Spojených státech. Byl to spíš takový výlet. Do Ameriky mě pozvali Češi, kteří chtěli, abych tam s nimi odjela nějaké koncerty. Neměla jsem ale zkušenost hrát s cizinci, hrála jsem s Čechy český repertoár. Ale nadechla jsem se trochu té ciziny.

Také jsem odjela měsíční turné po Španělsku, jako tympánistka z orchestrem z katedrály sv. Víta, pod vedením dirigenta Josefa Kšici.

Naopak jsem takové příležitosti měla spíše v Čechách. Zde jsem měla pár jednorázových zkušeností hrát na koncertech s hudebníky ze zahraničí, a ti byli vždycky strašně příjemní.

  • Táhne vás to do světa?

Vždycky mě to do světa táhlo. Hodně zde v muzikantství řeším, že se na mě jako na ženskou bubenici dívají skrz prsty. S lidmi ze zahraničí jsem tenhle pocit nikdy neměla. Naopak jsem cítila větší otevřenost a nadšení z toho, že jako žena hraju na bicí. Hltali to! Kdežto tady v republice jsem si musela svou pozici vždycky, když jsem vstupovala do nové kapely, vybojovat. To je podle mě úplně zbytečný tlak – zbytečný žrout energie.

Nejhorší kombinace, bubeník a ženská (smích). Já se nepovažuji za hudebního řemeslníka. Jsem umělkyně, performer (autorka písní a textů, zpívající bubenice, klavíristka – řemeslo je samozřejmostí).

Žena bubenice

  • Jste bubenicí profesionálkou, takže se dá dneska bubnováním uživit?

Ne (smích). Nebo spíš dá i nedá. Já mám asi štěstí. Většina kolegů muzikantů to má tak, že když se hudbou živí, hrají s každým. Jsou to nájemní hráči a kdokoli jim zavolá, tak s nimi jdou za pár šlupek hrát. Většinou pak ti lidé hrají každý den.

Když se povede, že se dá dohromady zvučnější kapela a hraje dlouhou dobu spolu, jako se nám to stalo s Lubošem Pospíšilem, tak se to daří.

Většinou ale ani muzikanty neuživí velké kapely. Hlavně se uživí frontman a další lidé v kapele jsou nájemnými hráči.

Mě z velké části Luboš uživí, ale pak třeba přes léto zaskakuji s ,,Krausberry“ a občas hraji s ,,Jasnou pákou“. Všechno jsou to pro mě srdeční záležitosti a naštěstí jsem nikdy nemusela hrát nic, co by mě nezajímalo.

  • Učíte i hru na hudební nástroj?

Ano, teď aktuálně mám tři žáčky. Individuální lekce mě moc baví. Neučím jen bubny, ale přemýšlím trochu jinak. Jde mi hlavně o to muzicírování, jako tomu bylo za starých časů, kdy lidé měli doma klavír, docházel k nim učitel a oni si pak všichni společně zahráli a zazpívali. Většina hodin probíhá tak, že hrajeme písničky na bubny, na klavír, zpíváme u toho a tancujeme. Je to spíše o rozvíjení muzikálnosti a je vidět, že to děti baví. Není to jen o tom drilu.

  • Kolik hodin denně cvičíte na bicí? Máte se ještě pořád co učit?

To mám furt (smích).

A jak jsem zmiňovala, že v každém období tíhnu k jinému hudebnímu nástroji, tak na gymnáziu jsem hodně intenzivně hrála na piáno, do toho jsem začala hodně intenzivně cvičit na bubny, třeba pět až šest hodin denně a do toho jsem si ještě usmyslela, že budu hrát na saxofon.

Když jsem v patnácti začínala s bubnováním, tak hra na klavír ustupovala. Byla jsem schopná trénovat třeba osm hodin denně a teď v posledních letech takhle driluju zpívání. Zpívám třeba hodinu nebo dvě denně.

Cvičení na bubny a klavír je takové průběžné. Mám dost koncertů a pak taky s žáky něco trénuji. A taky cvičím, když se učím a skládám nové písničky.

  • Utrpěla jste někdy během bubnování nějaké zranění? Když vidím, co někteří bubeníci předvádějí, nedivila bych se…

Když opomenu psychické újmy (smích), tak se mi často stávalo, že jsem měla obouchané klouby, když jsem se moc rozvášnila a práskla rukou o kovový ráfek nebo o činel. To jsou dost nepříjemné zranění, blbě se hojí.

Při cvičení se mi i několikrát stalo, že jsem se paličkou zasáhla těsně vedle oka. Naštěstí mám rychlé reflexy.

A šlachy si bohužel prošel asi každý. Doufám, že už seto změnilo a bubnuje se „zdravě“(smích).

  • Kam byste to chtěla ještě ve své kariéře dotáhnout? Jaké máte cíle?

Mým cílem je, aby mě muzika nepřestala nikdy bavit, abych měla pořád touhu zkoušet a tvořit něco nového. A opravdu bych moc ráda poznala zahraniční hudebníky a spolupracovala s nimi, z důvodu jejich otevřenosti a přístupu ke mně jako ženě bubenici.

Normálně, chci být slavná, úspěšná a bohatá (smích).


Hedvika Fajkusová

další články autora

Komentáře

Nabídky práce

OPERÁTORKA TEXTILNÍHO STROJE

LOGIT Hlubany - Podbořany přijímá! Hledáme nové kolegyně na pracovní pozici OPERÁTORKA TEXTILNÍHO STROJE. Mzda od 21 tisíc, nepřetržitý provoz, náborový příspěvek 5 tisíc, zapracování pod dohledem školitele, příplatky na pojištění 700 Kč za měsíc, příplatky na dopravu 2 Kč/km, stravné zdarma v hodnotě 180 Kč na směnu.
Kontakt: Ing. Simona Šilarová
Tel.: 727 838 954
E-mail: simona.silarova@radicigroup.com

AUTOMECHANIK, AUTOKLEMPÍŘ, AUTOLAKÝRNÍK

Hledáme šikovného a spolehlivého automechanika, autoklempíře, autolakýrníka. Slušné jednání, dobré platové podmínky. Dále hledáme ženu nebo muže na ruční mytí vozidel. Hořešovičky, okres Kladno.
Tel.: 773 023 380

ELEKTRIKÁŘ

Přijmeme elektrikáře i bez vyhlášky, na jakýkoliv úvazek i brigádně.
Tel.: 777 167 336

ZEDNÍK A FASÁDNÍK

Přijmeme ZEDNÍKY a FASÁDNÍKY na zateplovací systémy. Dobrý kolektiv, dobré platové ohodnocení!
Tel.: 605 367 541

ŘIDIČ A DĚLNÍK SVOZU

Firma Marius Pedersen, a.s., přijme pro provozovnu v Lounech ŘIDIČE A DĚLNÍKY SVOZU. Požadavek u řidičů - ŘP sk. C,E, prof. průkaz, karta řidiče. V případě chybějící části oprávnění, proplatíme a zajistíme doplnění. Více info na uvedených kontaktech.
Kontakt: Ing. Josef Fryč
Tel.: 739 682 517

Poslední videa

Chomutov: Masopust 2019 (2. video)

....

Přehrát video
Chomutov: Masopust 2019 (1. video)

....

Přehrát video

Odběr novinek

Aktuality do vaší emailové schránky!

Pro odběr novinek zadejte vaší emailovou adresu:

Textová inzerce

PRONÁJEM

Pronajmu garáž, ul. Legionářská, Chomutov. - Tel. 603 759 155.

NEMOVITOSTI - KOUPĚ

Koupím byt 1+2 s balkonem v Jirkově. - Tel. 792 318 269.

Vzpomínky

Václav Jíra

Vydal ses na cestu, kam chodí každý sám, jen dveře vzpomínek nechal jsi dokořán. Dne 16. 2. 2019 uplyne 28 let, co nás navždy opustil pan Václav Jíra ze Žatce. Stále vzpomínají maminka Zdena, otčím Josef, bratři Pavel a Jiří s rodinami a rodina Chupáňova.

Marie Řeháková

Dne 15. 2. je to 28 let od úmrtí mojí babičky Marie Řehákové z Domoušic. Vzpomíná vnučka Maruš.

Zdeněk Hejzl

Dne 13. února 2019 uplyne 25 let od úmrtí pana Zdeňka HEJZLA z Počedělic. S láskou na svého otce vzpomínají dcera Zdeňka a Lidka s rodinami.