,,Svatojakubská pouť pozvedla mou víru v lidi a dala mi možnost poznat sám sebe,“ říká Míra Zimmermann

Svatojakubská cesta nebo Cesta svatého Jakuba je název historické sítě dvanácti poutních cest, které vedou ke hrobu svatého Jakuba Staršího v katedrále v Santiagu de Compostela ve španělské Galicii. Zájem o tuto pouť začal prudce vzrůstat od roku 1993, kdy byla zapsána na seznam světového dědictví UNESCO, a každoročně počet poutníků, kteří se pro dalekou cestu rozhodnou, stoupá. V roce 2017 se jich do španělské Galicie vydalo přes 301 tisíc. Minulý rok se k dalším nadšencům připojil teprve 22letý Miroslav Zimmermann z Tuchořic. Co ho vedlo vydat se na téměř tři tisíce kilometrů dlouhou pouť, jaké byly první dny strávené na cestě, jak se vypořádával s puchýři, s kým se během cesty spřátelil a komu by cestu doporučil? Odpovědi na tyto a další zvídavé otázky se dozvíte v nadcházejícím rozhovoru.

První kroky

• Míro, co tě ve tvých dvaadvaceti letech vedlo vydat se na Svatojakubskou cestu?

Co mě vedlo? Na prvním místě bylo asi poznání. Chtěl jsem nějaké dobrodružství. Řekl jsem si: ,,Půjdu pěšky, nebudu mít extra moc peněz a bude to dobrodružný.“ (smích). To byl jeden z cílů.

Pak jsem měl řadu otázek, na které by mi nemohl nikdo odpovědět. Nemohl bych se je dočíst v knížkách, nemohl by mi s nimi nikdo poradit. Musel jsem si na ně přijít sám. Tohle byla jedna z dobrých možností, jak strávit čas jen sám se sebou.

Měli jsme i problémy s přítelkyní, kdy jsme nevěděli kudy kam. Poté, co jsem se vrátil, se vše udobřilo. Už jsme v pohodě (smích). Je to vlastně ještě lepší než před tím.

• Probíhali u tebe před cestou nějaké fyzické přípravy?

Ne (smích).

• Čerpal si rady z internetu od lidí, kteří již cestu absolvovali?

Z internetu ne, ale od lidí jo.

Byli jsme s přítelkyní minulý rok v srpnu dobrovolničit ve Francii a shodou okolností byli majitelé farmy oba dva na Svatojakubské pouti. Cécile šla z Paříže a Gabriel z hranic.

• To je trochu kratší trasa než v tvém případě.

To je pravda. A já jsem přitom chtěl jít strašně pohádkově. Vzít si jen moji starou bundu, která není ani moc teplá a starý kožený boty. Říkal jsem si, že půjdu hrozně stylově, bez high-tech věcí. Oni mi to naštěstí rozmluvili (smích). Řekli: ,,Hele, možná bys měl mít nějakou teplejší bundu, možná i pončo, kdyby pršelo.“.

Já si chtěl vzít i hamaku, kterou bych si pověsil mezi stromy a spal v ní. A oni na to odvětili: ,,Hele, jdeš na podzim a v zimě, možná by sis měl vzít stan, ne?“ (smích).

Trošku mi promluvili do duše a byl jsem nakonec moc rád, že jsem je poslechl, protože by to bylo mnohem těžší a ani nevím, jestli bych to zvládl. Stan mi zachránil zadek.

• Popiš první dny pouti.

První dny jsem si myslel, že nezvládnu (smích).

První den jsem šel ke kámošovi do Očihova. Říkal jsem si, že u něj přespím a druhý den zase vyrazím. Dal jsem první den dvacet kilometrů a nebyl jsem vlastně zvyklý chodit, takže to bylo hrozný! Když jsem dorazil, tak to bylo ještě dobrý, ale pak jsem seděl hodinu v jeho pokoji, a když jsme se šli najíst, tak jsem vůbec nemohl chodit. ,,Jak tam mám sakra dojít?“ honilo se mi v hlavě (smích). Bylo to hrozný (smích).

Druhý den jsem vyrážel s úplně dřevěnými nohy. Svalová bolest se ale dá přechodit.

Pár dní jsem ušel třeba jen dvanáct nebo patnáct kilometrů. Pak jsem navyšoval.

• A co puchýře a otlaky?

Puchýře jsem měl v prvním týdnu, tak to bylo nic moc. Ale dostal jsem ještě před cestou radu, že je dobrý si dát do jehly nit, puchýř prošít a nit v něm nechat. Když ho totiž jen propíchneš, tak se hnis v díře zalepí a nevyteče. Proto je dobrý tam nit nechat, aby pořád vytékal. Je to takový nechutný, ale pomáhá to (smích).

Cesta

• Je cesta nějak označená? Jak si věděl, kudy máš jít?

Já jsem si stáhl aplikaci offline turistické mapy na mobil, a to mi hodně pomohlo. Vždycky jsem si stáhl, když jsem našel wi-fi, kus oblasti. Párkrát jsem se i ztratil.

V Čechách a v Německu jsem šel víceméně po turistických trasách. Až v Regensburgu jsem se napojil na Svatojakubskou cestu. Tam jsem poprvé viděl onu žlutou mušli v modrém poli. Odtud jsem šel chvilku po svatojakubský, ale ona pak zabočovala na jih k Mnichovu a já chtěl na jihozápad, takže jsem se zase odpojil. Šel jsem asi dvě stě kilometrů mimo, a pak jsem se na ní zase v Ulmu napojil a šel dál.

V Německu byla cesta vždycky skvěle značená. U obrázku mušle byly paprsky, které se sbíhaly a ukazovaly směr, kudy do Santiaga. Nikde žádné šipky nebyly.

• Šel si po silnici nebo jinudy?

Jak kde. Třeba v Německu to bylo super. Tam jsem šel celý den jenom lesem.

Občas jsem šel po silnici, ale to jsem třeba jen přešel sto metrů. Nikde mě to po silnici nehnalo. Je to otravný pořád uhýbat autům a koukat, aby se ti něco nestalo, takže i nebezpečný.

• Jaké země si vlastně pěšky prošel?

Německo, Švýcarsko, Francii a Španělsko.

Kdybych šel standardně, tak bych prošel jen Německo, Francii a Španělsko, ale já mám kamarádku ve Švýcarsku, tak jsem ji chtěl navštívit. A jsem za to opravdu rád. Švýcarsko je nádherný.

• Jak dlouho cesta trvala?

Bylo to nějakých 115 dní. Já mám i deník, ve kterém to mám napsaný.

• Ty sis psal deník? Každý den? Co sis zaznamenával?

Víceméně. Někdy se mi třeba nechtělo.

Dělal jsem si záznamy, odkud jsem vyrážel a kde jsem spal.

• Kolik kilometrů si vlastně ušel? Kolik to vycházelo na den?

To ještě nevím. Chci to podle deníku propočítat. Ale prý nějaké tři tisíce.

Průměrně jsem ušel asi 26 nebo 28 kilometrů denně. Někdy jsem ušel třeba jen patnáct a někdy třeba i čtyřicet.

Lidé

• S jakými lidmi si měl možnost se během cesty potkat? Co jejich příběhy?

Bavil jsem se s lidmi docela dost v Německu. Tam byli moc prima. Díky tomu, že umím trochu německy, jsem se s nimi dokázal dorozumět.

Jednou ve vesnici mě zastavila babička a ptala se mě, kam jdu. Řekl jsem, že do Španělska, do Santiaga. V Německu totiž na poutníky nejsou moc zvyklí, asi stejně jako u nás. Pozvala mě k sobě domu, udělala mi k snídani housky a čaj. Pak mi na cestu ještě zabalila svačinu.

Poutníky jsem začal potkávat až ve Francii. První poutník, kterého jsem potkal, šel ze Švýcarska. Pak jsem potkal poutníka z Holandska, a ten byl ještě mladší než já. Hodně jich potom bylo ve Španělsku.

Potkal jsem ještě jednoho kluka, který se napojil ve Španělsku na Svatojakubskou cestu, ale nebyl poutník. Jel z Anglie na kole. Na něm měl přidělaný bágly. Neměl ani stan, spal pod širákem, ale měl s sebou i dynamo, ze kterého si nabíjel mobil a tak.

• Spřátelil ses během cesty s někým? Jste v kontaktu?

Jo, jo, jsem. Právě s tím klukem z Holandska – Dirkem – a ještě jsem v kontaktu se dvěma lidmi z Anglie – Julesem a Sarah. Strávil jsem s nimi třeba dva až tři dny na cestě. Bylo to prima. Vždycky jsme spali někde venku nebo v ruinách. To byla sranda (smích). Například jsme spali v ruině kláštera, do něhož jsme lezli malým okýnkem.

• Na pouť se vydávají lidé, aby se jaksi očistili. Je tomu skutečně tak?

Jak kdo. Potkáš plno lidí, kteří jdou Svatojakubskou cestu a berou ji jen jako sportovní aktivitu. Odněkud vystartují a jdou, aby tam co nejrychleji byli. To mi přijde trochu zvláštní. Mohou si přeci zaběhnout nějaký maraton nebo něco. Přeci jen je to Svatojakubská pouť a měla by se brát trochu jinak. Ale nechci nikoho soudit, to je jejich věc.

Pak jsou lidé, kteří berou cestu čistě z turistického hlediska. Teď je to dost trendy. Chodí čím dál tím víc lidí. Počet každým rokem stoupá. Po té španělské stezce je to občas dost komerční. Obchody, kde je všechno s mušlemi – náhrdelníky, přívěšky a tak.

Pak chodí lidé kvůli náboženství. Jsou věřícími křesťany. Je to pro ně, podle mě, něco jako pro věřící muslimy pouť do Mekky.

Nebo ze spirituálního hlediska, a to nemusí být ani lidé, kteří nejsou oddaní nějaké konkrétní víře. Věří na něco obecného a chtějí si zlepšit své vnitřní já.

Praktická stránka

• Na kolik peněz cesta vyjde?

Mě to vyšlo i s cestou zpátky a pojištěním cirka na dvacet tisíc. S tím, že jsem spal ve stanu a vařil si sám.

• Ani jednou ses nevyspal v posteli?

Spal jsem v pěti ubytovnách, ale to až ve Španělsku. Jednou jsem spal v Německu u známých a ve Španělsku u té kamarádky.

Ve Francii mě ještě pozvala jedna paní domů. To bylo taky příjemný.

Když jsem to počítal, tak jsem za ty čtyři měsíce spal v posteli asi desetkrát.

• Pro poutníky ale existují nějaké speciální ubytovny, ne?

Jo. Ve Španělsku se jim říká ,,albergue“ a ve Francii ,,auberge“. Jde o ubytovny přímo pro poutníky. V některých je přímo potřeba kredenciál (poutnický pas), abys dokázala, že jsi poutník. Jinak by tě tam nepustili. I když teď možná jo, horší je to v létě. To mají přednost poutníci. Turisté se mohou ubytovat až potom. Jsou až na druhém místě.

• A co sis vařil?

Vařil jsem si polívky z prášku nebo jsem si hodně dělal kuskus. Ve Švýcarsku a Německu se dá koupit rajčatový protlak, který je balen jako zubní pasta. To jsem si dával k tomu. Bylo to skladný a docela i dobrý.

Někdy jsem si koupil jídlo ve městě nebo třeba jen chleba.

Když jsem si zapomněl nakoupit, jedl jsem jen to, co jsem našel. Třeba ořechy a jablka. Na těch jsem žil docela dlouho. V Čechách a v Německu byly úplně všude. To byla paráda! Každý den jsem měl čerstvý ovoce.

Nástrahy

• A co počasí?

Počasí bylo fakt super. Byly sice dny, kdy to bylo nanic, ale celkově to byla paráda.

Měl jsem déšť jednou v Česku, pak nějaké dny v Německu a ve Švýcarsku snad nepršelo ani jednou. Buď bylo pod mrakem, mlha nebo sluníčko s oblohou bez mráčků. Bylo třeba 22 °C a já se ve Švýcarsku koupal i v jezerech. To bylo nádherný!

Ve Francii to začala být sranda. Asi po týdnu, co jsem přišel, tam začalo fakt pršet. Pršelo asi tři dny, pak jeden den přestalo a začalo znovu. To už jsem byl fakt v nouzi. Byl jsem mokrej, měl jsem mokrej stan. Měl jsem sice super pončo, ale to bylo jen do pasu, protože mi zakrývalo hodně bágl. Boty byly fajn, ale nebyly nepromokavý, takže to bylo dost nepříjemný.

• Měl si někdy nutkání pouť vzdát a vrátit se domů?

Právě v těchto deštivých dnech byl jeden moment, kdy jsem myslel na to, že pojedu domů. Asi jen minutu, ale fakt jsem přemýšlel. Nebylo mi nějak dobře, pořád pršelo a byla hrozná zima. Stál jsem pod stropem a koukal jsem, jak prší a říkal si: ,,Já asi pojedu domů.“.

• Poslední kilometry prý někteří lidé absolvují bosi nebo po čtyřech. Jak si na tom byl ty?

I po kolenou. Ale já si nechtěl oddělat kolena, takže jsem to nezkoušel. Šel jsem ale bosky.

Slyšel jsem, že máš jít poslední kilometr před Santiagem bosky, ale to jsem fakt nedal, protože ty moje nohy byly už hodně špatný. Šel jsem bosky tedy poslední kilometr ke katedrále ve městě po betonu. I když je to jeden ze zvyků, tak na mě dost lidí koukalo jako na blázna.

Zpátky doma

• Teď po pouti zhodnoť, co si podcenil?

Podcenil jsem rozhodně boty. Každému bych doporučil si koupit opravdu nějaké lepší. Moje byly prima. Už je mám asi pět let, ale nenosil jsem je tak často, takže byly akorát prošláplý. Ale nebyly nepromokavý, a to je opravdu velký mínus, protože když začne pršet a máš mokrý boty, tak je to hrozně nepříjemný. Nekupoval jsem si ale jiný boty. Říkal jsem si, že jednou přeci musí přestat pršet (smích). To bylo jediný, co mě vždycky povzbudilo (smích).

Dobrý by byly i nějaký lepší kalhoty. Buď nějaké, co rychle schnou nebo jsou nepromokavý.

A ponožek jsem si vzal málo! Ty jsem si pak musel kupovat. Některé se mi prodřely a jednou, když jsem si je sušil u ohně, tak jsem si je propálil (smích).

Měl jsem ale fakt super spacák! Třeba bylo v noci i mínus čtyři a mě bylo vždycky akorát.

• Jaký zážitek byl pro tebe nejkrásnější?

Bylo fakt krásný, když jsem dorazil ke katedrále. Když tam člověk čtyři měsíce jde a je to jen takový vzdálený ,,dream“, tak když dorazíš, nemůžeš tomu uvěřit. Seděl jsem tam asi půl hodiny, smál se a brečel dohromady. To byla sranda.

Bylo taky super, když mě někdo pozval k sobě domů nebo se mě zeptal, jestli mi může něco koupit. V Německu jsem jednou šel ve vesnici a předjížděli mě starší lidé na kolech. Pozdravil jsem je, pak jsem čuměl do země, přemýšlel a pak najednou koukám, že se jedna babička válela na zemi. Utíkal jsem za ní, abych jí pomohl, tak poděkovala a já šel dál. V další vesnici jsem šel kolem nějaké kavárny a někdo na mě začal hulákat. Otočil jsem se a zjistil, že na mě volá ta babička, co jsem jí pomáhal. Říkala mi: ,,Pojď, pojď, já ti chci něco koupím.“. Koupila mi pletenec a pití. Bylo to příjemné gesto.

Pozvedlo mi to víru v lidi. Opravdu nejsme tak špatní, jak se všude tvrdí. Máme naopak neskutečný potenciál dělat neskutečný věci.

• Někteří lidé si cestu několikrát za život zopakují. Co ty?

Takovou cestu z Tuchořic už asi nepůjdu (smích). I když život je dlouhej, tak se to třeba změní.

Ale potkal jsem během cesty chlápka, který mi říkal, že před katedrálou je taková velká mušle a na tu, když si stoupneš bosou nohou, tak se ještě vrátíš. Stoupl jsem si na ni, ale necítím to jako povinnost, že když jsem si na ni stoupl, tak se musím vrátit. Pokud budu chtít, tak ano, když ne, tak taky v pohodě.

• Komu bys cestu doporučil? Jaká jsou její největší pozitiva?

Pokavaď má někdo chuť, ať jde. Doporučil bych cestu tomu, kdo chce. Kdo má zájem, tak ať si to zkusí. A určitě netvrdím, že člověk musí do Santiaga dojít. Je fajn ke katedrále dojít, ale je to jen střípek z velkého zrcadla. Je to jen malá část. Nejvíce ti dá cesta.

Největším pozitivem je, že člověk pozná sám sebe.

Děkujeme za rozhovor.