Rozhovor s Jiřím Kajínkem: „Kdo neutíká, ten nežije”

CHOMUTOV (soš) — Zvědavost, obdiv, podpora… To byly nejčastější důvody, které přivedly návštěvníky v pátek večer do chomutovské kavárny Café Jacques. Na besedu s nejznámějším českým vězněm Jiřím Kajínkem, který byl před dvaceti měsíci omilostněn, dorazilo několik desítek lidí. Své dotazy mohli předat už dva týdny před diskuzí, nebo se zeptat přímo. Druhou možnost využila jen hrstka z nich, ovšem objevil se mezi nimi i fanoušek, který již absolvoval druhou besedu. A co lidi nejčastěji zajímalo? Jak přišel k zelenému tílku a zda nedostal kontrakt od firmy, která jej prodává, řeč se stočila rovněž na vykrádání bytů, pobyt ve vězení, kandidaturu na prezidenta a samozřejmě současný život na svobodě. Před besedou s kontroverzní osobností samozřejmě vznikla i vlna negativního ohlasu. Jak Jiří Kajínek poznamenal, setkává se s ní často, ovšem samotná beseda v Chomutově, stejně jako jinde nakonec proběhla v poklidu. A proč vlastně Jiří Kajínek neutekl do zahraničí? Co by změnil v minulosti? Jak chce pomáhat dalším odsouzeným? Proč nemá nárok na důchod? A jak voní svoboda? O tom se dozvíte v rozhovoru mezi čtyřma očima.

Je ještě otázka, kterou jste nedostal a kterou byste chtěl dostat?

Já to takhle vůbec nemám nastavené. Nechávám prostor lidem, ať se mě ptají, na co chtějí, a já jim odpovídám.

Setkáváte se na besedách s negacemi nebo agresí?

Vždycky se setkávám pouze s pozitivním ohlasem. Na sociálních sítích jsou moralisté, ale nikdy nepřišel nikdo, kdo by mi to řekl do očí. Třeba na ulici lidé přijdou, osloví mě nebo naopak jdou dál. Já sám nikoho neoslovuji.

Jak se stavíte ke své popularitě?

Neřeším ji. Přišel jsem z pekla a teď jsem vlastně v ráji. Nedělal jsem nic pro to, abych byl populární, to je jen druhotný produkt. Udělal jsem maximum, abych se dostal z vězení a potkávám lidi, kteří mi vyjadřují podporu. Mě to neobtěžuje, jestli je to potěší, tak mě také. Třeba dnes se se mnou v Praze fotilo 50 lidí, někdy je to 150, někdy jen dva tři. Problém trochu mám, když mě někdo vyruší třeba v restauraci u jídla, to pak požádám, ať mě nechají alespoň najíst.

O čem jste přemýšlel, že uděláte jako první, když jste věděl, že dostanete milost?

To nejde takhle říct. Prostě jste najednou svobodný, najednou vyjdete. Milost mi sliboval už Václav Havel. Zkuste si představit, že sedíte sám v cele na samotce, máte slib prezidenta, že na Vánoce jdete domů, všichni to vědí. Bachaři za vámi chodí a říkají, že je Štědrý den, jdete domů a vy sedíte a čekáte. Máte doživotí… Čekáte… Přijde bachař a řekne „pane Kajínku vydržte, už to bude.“ A je půlnoc a nic. A druhý den a další den. To je ohromná psychická zátěž, kterou by vydržel málokdo. To je nesdělitelné. Je to něco šíleného. I Václav Klaus mi sliboval milost každý rok. Když mi před těmi dvaceti měsíci řekli, že milost dostanu, tak to sice vypadalo slibně, protože Miloš Zeman drží slovo, ale říkal jsem si, že dokud se to nestane, tak tomu prostě nevěřím. Ztratil jsem víc jak 15 let jen sliby. Protože kdyby mi to tenkrát řekli, nezůstával bych v ČR.

To byl hlavní důvod, proč jste neutekl do zahraničí?

Kdyby řekli, že milost nebude, utekl jsem někam do Afriky nebo Karibiku. Ale utíkejte, když prezident vzkazuje, že bude. Tak zkrátka čekáte, protože nechcete být psanec.

Dostal jste tedy milost, ale dle zákona jste stále vrah…

Podle zákona o mně stále můžete psát jako o vrahovi. Ale když si to prostudujete, řeknete si, že je to opravdu divné. Novináři o mně psali třeba jako o nájemném vrahovi. Předpokládám, že nejste blbí. Ale kdyby byl odsouzený člověk, za to že mě najmul, tak jsem nájemný vrah. Ale ten, kdo byl za to souzený, byl zproštěný viny. To je jeden z mnoha paradoxů.

Usilujete o očištění. V jaké je to fázi?

Chtěl bych docílit obnovení procesu. Aby soud rozhodl, že jsem to neudělal. Mám nějaká nová fakta od lidí, ale jestli se to povede, je otázka. Zatím je to ve fázi přípravy podkladů, uvidíme, jestli budou tak silné, že je soud přijme.

Z vězení jste vyšel jako milionář... Prozradíte, kolik jste získal z prodeje knih a z filmu?

Lidé se pletou. Knihami se nedá uživit. Měl jsem bestseller, přes 20 tisíc prodaných výtisků, ale za jeden mám třeba 20 korun. U filmu je to samé. Spočítejte si to. Nemám problém s penězi, ale není to o tomhle. Mám peníze ze zdrojů, když jsem pracoval a hodně vydělával. Jednoduše mám z čeho žít.

Jak se vám líbil film o vás? Byl jste spokojen třeba s obsazením?

Líbil se mi moc. Původně měl film točit Filip Renč a já měl hrát sám sebe, což by byl světový unikát. V té době to opět vypadalo, že mě propustí, ale nestalo se. Režisér Jákl a lidé kolem něj pak chtěli zaplatit ochranku, aby mě pustili na natáčení, ale to také neprošlo.

Inu jste známý útěkář…

Kdo neutíká, ten nežije. (úsměv)

Každopádně útěk vás proslavil...

Proto jsem utíkal. Vezměte si, že mě zavřeli na doživotí a já jsem napsal zhruba na sto míst doporučené dopisy. Zákonná lhůta odpovědi je do třiceti dní a nikdy mi nikdo neodpověděl. Neměl jsem jinou možnost. Neutíkal jsem proto, že jsem chtěl utéct, ale proto, abych poukázal na to, že jsem nevinný. Kdybych chtěl utéct, nezůstal bych v Praze, ale utekl bych na Saharu, lehl si na písek a všichni by mi mohli vlézt na záda.

Na kolik vás vyšel pobyt ve vězení?

To je složitější. Platíte 1 500 korun měsíčně, když nepracujete z vlastní viny. To je zásadní. Já jsem za těch 23 a půl roku, co jsem byl ve vězení, nikdy nepracoval. Vězeňská služba mě totiž odmítala i přes opakované žádosti zaměstnat. Problém je, že stát za vás odvádí zdravotní nikoliv sociální. Takže ze mě vyrobili člověka, který až bude mít roky, nedostane důchod. Nikoho nezajímá, že za to může stát tím, že mě odmítli ve vězení zaměstnat. Takže jsem na tom hůře, než víte kdo…

Uvažoval jste o tom, že byste skrze své známé jméno nějak pomáhal odsouzeným?

Mám několik nabídek a momentálně na něčem takovém pracuji. Chtěl bych pomáhat lidem, kteří jsou propuštěni a potřebují se začlenit do společnosti. Jeden z velkých problémů je, že ve vězení jsou nezaměstnaní lidé. Zvedá se minimální mzda, ale zaměstnavatelé věznic nemají peníze, začnou tedy odcházet a vězni nebudou mít práci. Potom budou úplně nezařaditelní. Je to Potěmkinova vesnice. A pak si vezměte, že z vězení přijde strašně moc lidí, kteří mají dluhy, problém sehnat práci, případně když ji seženou, tak jim podnikatel nezaplatí. Chtěl bych takovým lidem pomoci, aby měli bydlení, práci a zkusili to takto dál. Ačkoliv s tím by měl pomáhat hlavně stát.

Je něco, co vás po propuštění překvapilo?

Toho je hodně. V den, co mě propustili, tak jsem přijel do Prahy, sedl si do taxíku, otevřel jsem okno. Bylo 23. května. Taxikář na mě kouká a ptá se „Jste ten, kdo si myslím?“ Byl jsem na svobodě dvě hodiny… Pak se ptal, jak to vnímám a já odpověděl, že mám otevřené okno v autě a Praha voní. Před 23,5 roky smrděla, to jsou takové věci, které si normálně člověk neuvědomí. A pak třeba jsem přišel na Karlův most a najednou mě všichni znali, hokejista Hertl si mě vyfotil na Instagram, novináři mě naháněli. Byl jsem připravený na to, co se bude dít. Ale když vidíte, jak se za čtvrt století zhoršily mezilidské vztahy, peníze jsou absolutno, lidé jsou na sebe hnusní a každý vidí jen sebe, je to nepříjemné. Já se snažím vždy v lidech vidět to lepší. Proč bych měl apriori dopředu přemýšlet, jak mě podvedou?

Je vnímání času na svobodě jiné než ve vězení?

Když jsem byl kluk, můj tatínek vždycky říkal, „já ti nic nezávidím, všechno ti přeju, závidím ti jen ty roky“. A já se ptal proč. A on na to „uvidíš, až ti bude padesát, jak každý následující rok uteče rychleji než ten předcházející.“ Dnes mám pocit, že než se otočím, je další rok pryč.

O nejlepší roky jste přišel, vrátil byste něco? Litujete minulosti?

To se takhle nedá vnímat, to bych se musel zbláznit. Ty roky jsou prostě pryč, nedají se dohnat. Nemůžete sníst čtyři prasata najednou, mít deset ženských najednou, musíte žít v současnosti. Přítomností. Takové to „já si to užiju potom“ nebo „hrabání se v minulosti“, to je blbost. Ti, kteří znají skutečné problémy, musí uvažovat jinak. Samozřejmě, že lituji, ale nemůžu s tím nic udělat. Všichni bychom udělali něco jinak. V sedmnácti jsem mohl emigrovat do Ameriky. Tatínek říkal „já ti to přeju, jeď, ale maminka to těžko přežije“. Kdybych tu nezůstal, tak bych nebyl odsouzený na doživotí. Nebo ano. To nevíte.

Budete nějak slavit další rok od propuštění?

Nejsem slavící typ. Užívám si každý den, že jsem vlastně svobodný člověk. Jdu se psem na procházku, koukám se na oblohu a uvědomuji si, jak je to nádherné. Mluvím s lidmi, a když si začnou stěžovat, že v únoru začal padat sníh, nechápu. I ten si užívám… A vůně, chutě… Představte si, že jsem roky neviděl slunce. Byl jsem sice denně hodinu na vzduchu, ale mezi vysokými zdmi, kam slunce nesvítilo. Roky se mě nedotkly sluneční paprsky.

Vrátil byste se na besedu do Chomutova?

Kdybych byl znovu pozván, možná bych přijel.

Děkuji za rozhovor. Soňa Šímová