Když je holka klukem: Jít s tím ven je obrovská úleva!

CHOMUTOV (soš) — „Je to strašně náročné, když se něco takového v rodině stane,“ prozradila v jednom z posledních dílů pěvecké show televize Nova The Voice maminka jednoho ze soutěžících. V úvodním medailonku přitom jen stěží zadržovala slzy. V zákulisí ovšem již svému dvacetiletému synovi fandila s úsměvem. S Danny Lednem, sympatickým pozitivním mladým mužem z Chomutova, který se narodil jako dívka a právě prochází přeměnou pohlaví, jsem si povídala o smíření, „tranzici“ (procesem změny pohlaví) i těžkých nebo úsměvných chvílích života transgendera — člověka, který řízením osudu přišel na svět v „cizím těle“.

Kdy jste si poprvé uvědomil, že se necítíte být dívkou?

Ve 13 letech. Začala mi růst prsa a já prožíval takovou dysforii (znepokojení, úzkost, pozn. red,), co se děje. To jsem svůj stav ještě neuměl pojmenovat. V 15 letech jsem pak řekl rodičům, že se mi líbí slečny. A protože si mamka potřebovala promluvit s někým, kdo tomu rozumí víc, šli jsme s rodiči k psycholožce. Když se mě zeptala, zda jsem spokojen se svým tělem, došlo mi, že nejsem, ale abych rodičům nedal ještě větší „sodu“, tak jsem zkrátka řekl, že jsem. V té době jsem se tedy považoval za homosexuální holku, všichni mě brali jako lesbu. Uvnitř sebe jsem věděl, že jsem kluk, ale smiřoval jsem se s tím dlouho. Potřeboval jsem si sám v sobě srovnat, že jsem doopravdy kluk, abych za pár let nezjistil, že jsem udělal špatné rozhodnutí. To trvalo zhruba do 18 let. Ale další rok jsem sbíral odvahu, abych to oznámil rodičům.

Jak tohle přiznání proběhlo a jak to vzali?

My jsme sice v rodině otevření, ale měl jsem pocit, že tohle jim říct nezvládnu.  Chtěl jsem to tedy napsat na papír. Ale nakonec jsem jednu noc brečel tak nahlas, až se mamka přišla zeptat, co se děje; a pak to ze mě vypadlo. Její první reakce byla, že mě objala, že si to s tátou mysleli, že to je v pořádku. Ale jak si to pak skutečně naplno uvědomila, rozhodilo ji to. Bylo to šílené období. Objednal jsem se k sexuoložce Haně Fifkové a tam se mi teprve skutečně ulevilo ve chvíli, kdy mi řekla, že nejsem blázen. Ujistila mě, že je normální, když se mozek někdy vyvine jedním směrem a tělo druhým. To bylo v listopadu roku 2017; a shodou okolností zrovna pořádala i rodičovské sezení, které probíhá jednou za půl roku. Přesvědčil jsem mamku s tátou, aby tam jeli, setkali se tam s dalšími zhruba 40 rodiči, mohli si o tom popovídat a vzájemně si pomohli to pochopit. Potom mamka otočila o 180 stupňů a už to bylo dobré. 

A jak to vzali sourozenci?

Mám dva bratry, jednomu je 30 let, a ten to vzal úplně v pohodě. Druhý je mé dvojče, ten se o tom se mnou vůbec nechtěl bavit. Ale pak si našel přítelkyni, která mu promluvila do duše a pak také otočil, teď už to bere dobře a je to fajn.

Jaký jste byl jako dítě?

Teď v dospělosti si zpětně uvědomuji, že jsem si víc hrál s autíčky, chodil ven s kluky. Když jsme si s holkami hráli na rodinu, tak jsem byl vždycky tatínek. A když se kluci předváděli před holkami, tak já chtěl taky. Při hraní na počítači jsem si vybíral mužský profil a říkal si Daniel.

Odmala jsem se chtěl oblékat jako kluk, ale mamka do mých zhruba osmi let chtěla, abych nosil sukně, růžovou a tak. Pak jsem měl období, kdy jsem nosil černé věci a stranil jsem se. Tak vlastně mamka pochopila, že to nemá cenu. Když jsme pak šli spolu nakupovat, tak jsem automaticky šel do pánského, ona do dámského. Někdy ve 14 letech jsem si nechal ostříhat dlouhé vlasy, což obrečela.

Jak na vaši změnu reagovalo okolí?

Původně jsme se s rodiči domluvili, že přeměnu začnu až po maturitě, ale jak se ty emoce ve mně stupňovaly, potřeboval jsem udělat další krok. Loni v lednu jsem si tedy stoupl před třídu na zdrávce a požádal jsem spolužáky, aby mě oslovovali v mužském rodě, že se jmenuju Danny. Samozřejmě to pro ně byl šok, ale o přestávce za mnou všichni přišli, objímali mě a vyjadřovali podporu. Nebylo to až takové překvapení, na střední jsem nastoupil už s krátkými vlasy a už tehdy mi říkali, že vypadám, jako hezký kluk.  Posledních 7 let jsem byl prostě kluk. Potom jsem to ještě oznámil na facebooku a i tam mi všichni vyjádřili podporu. Neměl jsem tu smůlu, že by mě někdo mně blízký vyloženě odsoudil nebo mi nadával. 

Poslední rok procházíte konečnou fází vaší tranzice. Co všechno to obnáší?

Na začátku jsem musel podstoupit tři vyšetření — endokrinologické, interní a psychiatrické. Potom mi sexuoložka předepsala hormony, které budu brát celý život. Po roce jsem musel před lékařskou komisi, která schválila operace. Každý den nosím binder na stahování prsou.

V polovině března mi je v Brně konečně upraví, na to se těším. Ještě před nástupem na vysokou školu bych chtěl stihnout hysterektomii. Operace u nás hradí pojišťovna. V přechodném období musím také používat neutrální jméno, většina transgender volí právě různé podoby Deny nebo Alex. Mně se Danny fakt líbí.

Váš táta nazval vaši účast v The Voice jako završení vašeho coming outu. Maminka v medailonku skoro plakala. Jak jste to vnímal a jaké byly reakce po vysílání?

Mamka je velmi citlivá, když to má říkat, takhle veřejně. Já jsem vždycky hrál na kytaru zpívat jsem začal později. Ale jsem hrozný trémista, nikdy jsem nezpíval ani před kamarády. Tréma se bohužel projevila i v tom prvním účinkování.  Když jsme se na to s rodinou koukali, tak mi to rvalo uši, myslel jsem, že budu muset chodit kanálama (smích). Myslím, že umím zpívat o hodně lépe, než jak jsem zpíval v Blind Audition. Doufám, že to v druhém kole předvedu. Lidé mi říkají, že při zpěvu mám ještě hlas jako holka, takový jemný. Při přeměně se samozřejmě hlas mění a jednou bude hlubší. To hlavní v účasti pro mě bylo poslání. Šel jsem ukázat svůj hlas a zároveň bych byl rád, kdyby to pomohlo lidem jako já, kteří se za to stydí. Také bych byl rád, kdyby veřejnost byla tolerantní, aby pochopila, že to není nic nenormálního, že jsme tady a měli by to pochopit. Po vysílání jsem měl na Instagramu minimálně dvě stě zpráv, žádnou negativní. Převážně mi psali, že mi fandí v soutěži, i v osobním životě. Kamarádi mi píšou, že se někde objevují i negativní komentáře, nečtu je. S rodinou si z toho nic neděláme. Tohle píšou většinou lidé, kteří mají komplexy sami se sebou a potřebují to nutně sesypat na někoho jiného. 

Chtěl byste se zpěvem živit? Jak si představujete budoucnost?

Zpěv mám jako koníček, rád bych si třeba občas zazpíval s nějakou kapelou v baru. Každopádně nevím, jestli mi to s mužským hlasem půjde. Momentálně bych rád pokračoval ve studiu, chtěl bych být záchranář. Zachraňovat životy pomáhat lidem mě naplňuje. Líbila by se mi i profese sexuologa, protože bych rád svými zkušenostmi pomohl lidem, jako jsem já. Ale to bych musel na medicínu a na to jsem moc velký prokrastinátor na učení. Ale chtěl bych třeba chodit na přednášky a pomáhat lidem v začátcích, když ještě nevědí co a jak. Také bych si rád našel tolerantní přítelkyni. Dnes mají vztahy krátkou životnost, to mi nevyhovuje, rád bych si našel ženu, která mě bude podporovat a budeme spolu napořád.  Mám vzor ve svých rodičích, protože mají mezi sebou krásný vztah. 

Jste pozitivní člověk, setkal jste se při přeměně s nějakými problémy?

Problémy bych to nenazval. Pro trans lidi je třeba zvláštní, když konečně mohou chodit na toalety pro pohlaví, jakým se cítí být. Na jednu stranu jsem byl hrozně rád, ale bál jsem se reakcí ostatních.

Když jsem šel v Praze poprvé na veřejnosti na pány, tak jsem se tvářil drsně, aby mě prostě brali. A samozřejmě na mě všichni koukali jak na blbce. Nebo když jsem vycházel, tak pán venku koukal, jestli si nespletl záchody. Setkal jsem se také s neochotou na úřadě v Chomutově, kde mi chtěli dát i neutrální příjmení jako Danny Lednů. Je to hodně o lidech, úřednice byla nepříjemná. Paní doktorka mi pak poradila, jaký papír vyplnit a nakonec jsem vše vyřídil na úřadě v Mostě, kde byla milá úřednice. Pak jsou další situace. Chodím do posilovny, ale radši půjdu domů zpocený, než bych šel s chlapy do sprchy, to by asi nebylo úplně dobré (smích). Pět let jsem nebyl na koupališti. Až budu po operaci vršku, tak vyrazím. A třeba kluci, co mě znali jako Terezu, se se mnou dnes nebaví. Naproti tomu ti, co mě poznali po přeměně, s tím problém nemají. Ale více si rozumím s holkami, jsou empatičtější. Nejtěžší jsou zkrátka ty začátky; zvlášť, když ještě nemáte mužský hlas. První čtyři měsíce jsem bral kapsle, po kterých jsem měl výkyvy nálad, návaly horka a do toho pocit, že na mě pořád všichni koukají.

Byl jsem nervní, ale nedával jsem to na sobě znát. Po injekcích, kdy mi třeba opticky narostla záda a klesnul hlas, se to dalo do pořádku. Nepříjemné bývalo, když se mě někdo ptal v ženském rodě a já ho opravil a on mi začal vnucovat, že přeci nejsem kluk. Po roce nebo dvou už nikdo nepozná, že jste byl holka. Chce to zkrátka čas a trpělivost.

Přemýšlel jste o tom, jak se stane to, že se narodíte v jiném těle?

Ano, do těch 15 let jsem vlastně nevěděl, co to ta transsexualita je. A najednou jsem v těch 13 chtěl být kluk. Sexuoložka mi pak vysvětlila, že se to utváří už v těhotenství někdy ve třetím nebo čtvrtém měsíci, příčina je neznámá. Člověk už se tak narodí, nemůže za to. Hodně lidí říká, že to je trend, ale když ani netušíte, co to s vámi je, tak jak by to mohl být trend?

Máte mezi transsexuály nějaký vzor?

Ano, hodně v zahraničí. Třeba v Americe jsou trans, na kterých to nikdo nepozná. A pak se mi líbí proměna prvního německého trans modela Benjamina Melzera. Ten už je na hormonech asi 8 let, má za sebou všechny operace a opravdu svalnaté mužské tělo. Vypadá úžasně. Toho bych chtěl také dosáhnout.

Co byste poradil lidem, kteří jsou ve stejné situaci, jako vy?

Aby se nebáli s někým mluvit, když to budou dusit v sobě, tak s tím nic neudělají. Hlavně na to nebýt sám, svěřit se rodině, přátelům nebo třeba psychologovi.  Je těžké se s tím smířit, ale pak je to obrovská úleva. 

Děkuji za rozhovor. Soňa ŠÍMOVÁ