Spřežení Lukáše Klímy překonalo další metu

Musher Lukáš Klíma ze Siberian Husky teamu Liběšice – Žatec zvládl úspěšně další sportovní metu, když se svým sedmičlenným psím spřežením pokořil 170 kilometrů dlouhý závod Polardistans ve Švédsku. Při svém premiérovém startu dojeli ze šestadvaceti týmů na pěkném třináctém místě. Závod se jel nonstop, pouze s dvouhodinovou přestávkou. „Celkové třinácté místo bylo pro mě velkým překvapením, protože do Švédska jsme odjížděli s tím, že vůbec nevíme, co nás čeká a úspěch bude, když závod dokončíme. Během závodu jsme nasbírali mnoho cenných zkušeností, které se budeme snažit zúročit v příštím ročníku opět na 170 kilometrů nebo v jeho delší variantě, na 300 kilometrů,“ říká spokojený Lukáš Klíma.

START NA ZAMRZLÉM JEZEŘE

Na start ve městě Särna se Lukáš Klíma se svým spřežením postavil ve středu 6. března v 11 hodin. Samotný závod byl zahájen hromadným startem na místním zamrzlém jezeře. Trasu rozdělili organizátoři do dvou 85 kilometrových etap s jednou povinnou veterinární pauzou v délce minimálně dvou ho-din. „Ze startu jsem měl obavy, ale nakonec to bylo v pohodě a super zážitek. Prostorné jezero by pojalo i více spřežení, i když je pravda, že když jsme vjeli do lesa, kde se cesta začala zužovat, tak se tam dvě první spřežení zamotala a zastavila tak provoz. Byla to zajímavá podívaná na šestadvacet psích spřežení, stojících po dvou vedle sebe v zácpě. V tu chvíli se ale ukázalo, jak mají musheři spřežení „zmáknutá“. Na malém prostoru stálo rázem okolo dvě stě psů, nervózních a lačných po běhu, přesto zde nedošlo k jediné šarvátce a po chvilce se všichni rozjeli dál,“ popisuje Klíma vstup do závodu a poutavě pokračuje: „První kilometry byly neskutečně rychlé, až jsem si říkal, že to není úplně dobře u tak dlouhého a těžkého závodu. Z mraků se vyklubalo sluníčko a razantně se oteplilo, saně přestaly hladce klouzat po sněhu, který začal být jako písek a u pejsků dostavila jakási krize, nejeli úplně podle mých představ a já si říkal, že pokud takto budeme pokračovat dál, tak se dohrabeme maximálně tak do checkpointu. Po překonání neskutečně dlouhého stoupání, jehož posledních pět kilometrů nás vyneslo o čtyři sta padesát metrů výš na švédský Fjäll, kde se nám naskytla neskutečná podívaná na rozlehlé bílé náhorní pláně, pejsci v ledovém větru nabrali druhý dech a nastolili svoje klasické tempo. Uháněli jsme dál podél tyčového značení, které je zde umístěno každých čtyřicet metrů bílou pustinou, takovým způsobem, že se nám podařilo před kontrolním stanovištěm s povinnou pauzou předjet dvě spřežení.“

VSTŘÍC ŠVÉDSKÉ DIVOČINĚ

V cíli první etapy si Lukášův tým krátce odpočinul a také zde proběhla důkladná veterinární kontrola pejsků, aby za dvě hodiny vyrazili společně vstříc dalším mimořádným zážitkům. Noční etapa byla ale ještě mnohem náročnější. Začalo sněžit a ve vyšších partiích i hodně foukalo. „Od začátku jsme mírně stoupali, postupně se stoupání stávalo strmějším až do hor, kde se před námi ze tmy vynořila jakási strmá stěna, která neměla konce. Psi táhli, já jim pomáhal, jak se jen dalo, a krůček po krůčku jsme se vydrápali opět na Fjäll. Počasí zde již nebylo tak přívětivé jako při denním přejezdu. Vítr hnal padající sníh ve vodorovném směru, vidět bylo tak na deset metrů a stopa projetá spřeženími jedoucími před námi rychle mizela. Tady jsem si uvědomil věc, které jsem při všech předešlých závodech nevěnoval tolik pozornosti. To, že si psi zapamatují trať závodu již po jednom projetí a v následujícím roce na stejné trati vědí, kudy běžet, jsem věděl. Ale tady, ve švédské divočině, ještě nikdy neběželi a přesto jsem se na ně mohl a vlastně i musel spolehnout. Když já trasu neviděl, tak oni cítili a věděli kudy běžet. To byl asi ten nejsilnější zážitek, o kterém jsem dosud četl jen v knihách a teď jsem to zažíval na vlastní kůži a moc jsem si to užíval. Nevedl jsem psy já, ale oni mě,“ svěřil nám Lukáš Klíma jeden z nejsilnějších momentů.

KRÁTCE PO ČTVRTÉ V CÍLI

Po překonání nejvyššího bodu pokračovala trať lesem, kde vládlo už přívětivější počasí, a tak se dvacet kilometrů před cílem podařilo Lukášovi dojet další týmy. „Pejsci po sto padesáti ujetých kilometrech z ničeho nic začali cválat s náznakem, že bychom měli být v cíli před nimi. Opřel jsem se do saní a celý zbytek trasy jsem se odrážel, abych běh mým sedmi bojovníkům v postrojích, co nejvíce ulehčil. Během deseti kilometrů jsme předjeli dvě spřežení. Největší boje jsme sváděli se zkušenou francouzskou musherkou, nad kterou se nám podařilo získat malý náskok. Celé stíhání pejsky stálo ale mnoho sil a tak, když už nás od cíle dělil pouhý kilometrový přejezd jezera, začala nás pozvolna opět dojíždět a nakonec nás i předjela. My jsme tak do cíle dojeli ráno ve 4 hodiny a 17 minut se vteřinovým odstupem za nimi,“ přibližuje poslední chvilky L. Klíma.