Galerie Jirkov představila život v Krušných horách před 100 lety

REGION (soš) — Projekt ENZEDRA — Bílá místa rolnické historie, který je realizován v rámci programu spolupráce Česká republika — Svobodný stát Sasko 2014–2020, vstoupil do druhého roku. Ambiciózní počin, jenž má vrátit do Krušných hor původní plodiny i způsoby pěstování, je realizován jak na půdě skanzenu chomutovského zooparku, tak ve Výzkumném ústavu rostlinné výroby. V Galerii Jirkov nyní probíhá výstava dosavadních výsledků výzkumu ať už v oblasti poznávání plodin, způsobů pěstování či jejich zpracování. Návštěvníci vernisáže mohli také ochutnat jídla z původních receptur. Nejen o výstavě, ale také o tom, jaké poznatky projekt za rok přinesl, jsem si povídala s Hanou Zvalovou ze skanzenu a Galerie Jirkov.

Co se v rámci projektu podařilo za uplynulý rok?

ENZEDRA běží od ledna loňského roku. Loni jsme měli v rámci projektu třináct akcí, tři z toho na německé straně. Na úvod musím říct, že v zemědělství je všechno takříkajíc na dlouhé lokte. Loni se nám tedy povedlo založit pole ve skanzenu zooparku a teprve teď na něm můžeme začít pěstovat. Zároveň už ale fungovala pokusná zahrada s plodinami, které se skutečně pěstovaly. V rámci našich programů jsme na ní pracovali jak s dospělými, tak s dětmi.

Přinesly programy něco nového?

Ano, objevili jsme například další rozměr projektu. Původní myšlenkou bylo hlavně vrácení původních plodin do našeho regionu, ale v rámci programů s dětmi jsem zjistila, že ty často vůbec neví, jak některé plodiny vypadají, když zrovna nejsou v pytli v supermarketu. Například brambory. V jedné 39členné skupině od 5 do 12 let je nepoznal vůbec nikdo, v další jen dvě děti ze 32. Že si spletou špenát a salát nebo hrách a fazole, to chápu, je to podobné, ale považovat bramborovou nať za velké jahody? Nebo že se mléko vyrábí v továrně na mléko a maso je balíček v supermarketu? Považuji to za obrovskou chybu ve vzdělávání a výchově dětí. Umí klikat na myš u počítače, ale velice často jim chybí projekty a předměty, související s praktickým životem.

Kdo a jak se může do programů zapojit?

Každý program má konkrétní obsah a formou je přizpůsoben věku skupiny. Hodně se nám například povedl půldenní program pro dětské skupiny, kde se setkaly s průřezem celého projektu. Prohlédly si ukázky škodlivých náletů, jako bodlák nebo šťovík. Vyzkoušely si jejich likvidaci srpem, kosou nebo vytrháváním. Vyprávěli jsme si i o pesticidech — proč ano nebo ne. Dozvěděly se například i to, že husité pole nepřátel solili, což má zhoubný vliv na vše, co na něm roste. Děti byly zapálené, hodně se ptaly. V programu je rovněž tématické malování a zasadí si fazoli do květináče. Měla jsem pak od nich zpětnou vazbu, komu za jak dlouho vyrostla. Další půldenní program bude ve skanzenu na zelený čtvrtek 18. dubna v rámci příměstského tábora. To budeme například vyměřovat pole starou sáhovkou, děti si také vyzkouší, jak se seje na široko. Zkrátka uvidí, jak se dělaly jarní práce, pracovalo se s pluhem a podobně. Obdobný program chystáme i v rámci letních táborů. Je to určitě zajímavé zpestření oproti klasickým ekologickým, výtvarným nebo třeba sportovním táborům. Pořádáme i programy pro školy. Stačí napsat mail na skanzen@zoopark.cz.

Co mohou návštěvníci vidět na výstavě v Galerii Jirkov?

Jsou tu tři bloky. První je prezentace naší výtvarné soutěže; taková ukázka nejživějších prací dětských představ, jak by to všude mohlo vypadat, co by tu mohlo růst. Soutěž byla vyhlášena loni na Den dětí a uzavřela se na konci září. Děti se mohly zamyslet, co by šlo například udělat jinak, kdyby mamka a taťka nechtěli mít jen ten rovný anglický trávníček. Dnes se hodně používá pojem biodiverzita, ale on je to vlastně návrat k tomu pestrému životu na všech frontách. Letos bude probíhat soutěžní anketa na podobné téma. Tu vyhlásíme 21. dubna na jirkovském náměstí v rámci oslav Velikonoc.

Druhý blok výstavy je na téma tradiční kuchyně. Tam si lidé prohlédnou vybrané recepty, ukázky starého nádobí a povídání o starém vaření. Objeví tam i zajímavé perličky. Například formičky na cukroví jsou vlastně za víc jak 100 let stále stejné. Na tento blok navazují i historické školní výukové plakáty z let 1910—1934, na kterých jsou zvířata, ryby, houby; to co se jedlo a má návaznost na vaření.

Poslední blok je o poli a rolničení jako takovém. Je zde ukázka luštěnin a obilí, které se pěstovalo, publikace i kopie listů starých publikací, jež se zabývaly rolnickou prací. Máme tady i dvě rarity. Jednou z nich je malý pluh zapůjčený ze skanzenu. Děti kdysi neměly hračky v podobě zemědělského nebo zahradního náčiní. Pomáhaly rodičům na polích a zahradách s klasickým nářadím přizpůsobeným jejich velikosti. Tento malý pluh je však hračkou. Pravděpodobně patřil dítěti z bohatší sedlácké rodiny, které pomáhat nemuselo. Mohl si tedy hrát s tím, s čím jeho vrstevníci museli pracovat a tak se dochoval ve výborném stavu. Druhou raritou je replika stávku na prýmky z lněných nití. Původní stávek z konce 19. století se dochoval na hodně staré fotce.

Součástí výstavy je i magnetická tabule, kde máme zaznamenané vzpomínky lidí. Ti do povídání o tom, co pěstovali na zahradě často vložili i nádherné příběhy. Například jedna z babiček pocházela z chudé rodiny, kde ráno dostávali v zimě teplou bramboru do kapsy. O tu si hřáli ruce a pak ji snědli na svačinu.

Na vernisáži mohli lidé ochutnat i jídla z původních receptů. Jaká?

Snažím se, aby v rámci ochutnávek byly co nejvíce původní suroviny a nemusela jsem je nahrazovat současnými produkty. Základ pečiva se v podstatě nezměnil. Na něj se používala mouka, cukr, voda nebo mléko, tuk a vajíčko. Do toho se přidávaly různé druhy koření, v bohatších rodinách pak i kakao nebo kokos. Další důležitou složkou byly veškeré obilniny a brambory. Před bramborami smekám, ty naše pra pra pra babičky je totiž dokázaly využít nejen jako přílohu, ale měly neuvěřitelné množství receptů na zpracování brambor nejen na slano, ale i na sladko. Dokázaly s nimi skvěle pracovat. Při pátrání po receptech jsem narazila na úžasné skvosty. Mám třeba zápisníček, který ukazuje, jak tu pospolu žily Česko–německé rodiny; je v něm psáno kousek česky a kousek německy. V průběhu projektu mi lidé nosili kuchařky a zápisníky ze začátku minulého století i starší. Některé jsem objevila i za pár korun na internetu. Jeden ze zajímavých, které mohli lidé na vernisáži ochutnat, se jmenuje Kouřící dívka. Narazila jsem na něj v mnoha názvech, například Rauchemäd. Jsou to uvařené a rozšťouchané brambory, které se v tenké vrstvě upečou na lněném oleji buď v pekáči, nebo na velké pánvi na plotně. Když se to zapeklo, tak se to často připálilo a pak to kouřilo, proto ten název. Podávala se s jablečným pyré. Než byly brambory, dělával se tento recept z různých obilnin a luštěnin. Ale díky Marii Terezii máme ty naše univerzální brambory.

Typické tu byly jeřabiny, se kterými se pracovalo na mnoho způsobů. Dělaly se z nich například marmelády. Dříve se také jedly straky, samozřejmě koroptve a tetřevi. Symbolickým znakem velkého bohatství pak byly labutě, ale jejich maso prý nebylo moc dobré.

A co se tady před sto lety pilo?

Nejvíce se pila samozřejmě voda. Pak hodně pivo, ale to bylo husté asi jako řidší pudink, takže se spíše jedlo. Z toho vlastně vzniklo lidové „ožrat“. Člověk se opil z vína a kořalky, ale ožral se z piva. Bylinkové sirupy se dělaly hlavně na léčení. Měst, kde byli lékaři, bylo méně, takže na vesnicích si lidé museli poradit. Ale spíše než ty sirupy, se dělaly bylinkové čaje.

Mohou lidé stále nějak přispět?

Určitě. Budeme vděčni za recepty i vyprávění, v podstatě cokoliv do doby až 150 let nazpět. Přinést to mohou do Galerie Jirkov, do skanzenu zooparku, případně poslat e–mailem.

Děkuji za rozhovor. Soňa ŠÍMOVÁ

O věděcké části projektu si můžete přečíst zde.