Libočanské válečné muzeum ve stylu ,,řopíku“ se návštěvníkům otevře v den výročí konce druhé světové války

Válečný nadšenec Martin Chrenko, společně se svým kamarádem, vybudoval zcela od píky Válečné muzeum v zatáčce v Libočanech. Návštěvníci se mohou těšit na vojenské uniformy, motocykly i zbraně z druhé světové války, které Martin Chrenko sbírá již patnáct let. Jaký je největší skvost jeho sbírky, kdo mu při budování válečného muzea pomáhal, kde bral inspiraci pro jedinečnou expozici a nastala třeba chvíle, kdy chtěl celý nápad s realizací muzea vzdát? Na to jsme se Martina Chrenka zeptali v následujícím rozhovoru.

• Jak vás napadlo založit si soukromé válečné muzeum?

Já sbírám válečné předměty (motorky, auta,…) už delší dobu. Dělali jsme kdysi s klubem vojenské historie KVH Mitte Žatec i nějaké ukázky v Žatci a Libočanech. Už mě nebaví jezdit po ukázkách, protože na to není čas, takže jsem si řekl, že si udělám svoje malé soukromé muzeum, a to se mi teď plní.

• Na co všechno se mohou budoucí návštěvníci v muzeu těšit?

Určitě tady uvidí spoustu uniforem, jak Němců, tak spojenců. Je tady několik válečných motocyklů. Uvidí také zbraně, samozřejmě znehodnocené, protože ostré zbraně se nesmějí vystavovat. Také různé doplňky a vlastně i celé prostředí.

• Z jaké války předměty pocházejí?

Muzeum je zaměřené hlavně na druhou světovou válku. Z první světové války tady nemáme, až na pár maličkostí, skoro nic.

Mě samotného zajímá hlavně druhá světová válka.

• Jak dlouho se již sbíráním válečných artefaktů zabýváte?

Asi patnáct let.

Vojenská rodina

• Jak vás to napadlo?

Nevím. To přišlo nějak samo.

Vždycky mě bavila armáda a vojenství. Děda byl vojákem ve druhé světové válce, můj taťka byl voják z povolání, strýc stíhací pilot, bratr také pracuje pro armádu a já vlastně taky. Když to vezmu kolem a kolem, jsme rodina s, dá se říci, více jak stoletou vojenskou tradicí.

• Jaký je největší skvost vaší sbírky? Na který jste nejvíce pyšný?

Já jsem pyšný úplně na všechno.

Největší práci mi ale zabraly určitě motorky. Jedna z motorek, která je zde vystavená, se dokonce našla v Libočanské stodole. Ještě teď pracuji na GAZu 67 Sovětská obdoba Jeepu Willyse, ale to se nám sem zatím nevejde. Chtěli bychom celé muzeum do budoucna rozšířit. Je to bohužel o financích a momentálně sháníme nějakého sponzora.

Předměty jsou drahé

• Nachází se v muzeu originály nebo jen repliky?

V dnešní době nelze mít všechno originální, protože to stojí strašný peníze. Ony i ty repliky jsou drahý. Snažím se tu ale mít co nejvíce originálních věcí, jak jen je to možný. Je to ale opravdu drahý. Dáváte si pak uniformu dohromady třeba pět let i více.

• Kde takové věci sháníte?

Různě koukám po aukčních portálech. Sem tam, když jsou nějaké kačky, se něco koupí. Teď kačky nejsou, protože je všechny spolykala stavba a ještě asi dlouho polykat bude.

• Pomáhali vám při rekonstrukci i místní?

Pomáhal mi kamarád Petr Darebný. Ten tu se mnou pracuje hodně. A vlastně ještě jeden náš kamarád Petr Kout nám chodil občas pomáhat, ale v drtivé většině zde pracujeme ve dvou nebo i já sám.

• Přinesl vám někdo i nějaké nové přírůstky do expozice?

Určitě, nějaká droboť se vždycky najde. Dostali jsme uniformu majora Československé lidové armády. Ne, že bychom se tím úplně zabývali, ale do budoucna klidně můžu udělat nějaký kouteček, kde by něco málo o té naší poválečné armádě bylo.

Dostali jsme také čutory na pití po sovětských vojácích a různý další drobnůstky.

Kamarád nám sem věnoval protitankovou anglickou pušku. To byl asi největší dar nebo spíše dlouhodobá zápůjčka, kterou jsme dostali do opatrování.

Vše z vlastní kapsy

• Jak jste sháněli finance na rekonstrukci a založení muzea?

Těžko. Finance nám nikdo nedal. Vše hradím z vlastní kapsy od výplaty k výplatě. Jde to proto pomalu a ještě dlouho to pomalu půjde.

Když jsme zkoušeli nějakou dotaci, tak jsme zjistili, že jsou zřejmě jen pro milionáře.

• Jak dlouho jste sháněli místo pro muzeum?

V Libočanech je celkem problém se sháněním místa. Zkoušeli jsme nějaké možnosti, ale ty nevyšly. Pak se nabídl ke koupi celý tento dům. Kvůli kousku, na kterém muzeum stojí, se holt koupil celý.

Samotná oprava budovy trvala zhruba rok a tři čtvrtě a stále prakticky trvá.

• Chtěl jste muzeum mermomocí v Libočanech?

Já bydlím v Libočanech už šest let. Chtěl jsem mít muzeum v pochůzkové vzdálenosti maximálně do dvou minut a nakonec ho mám patnáct vteřin.

Dříve tu byl koloniál

• Co bylo v místě muzea dříve?

Tady byl dřív bordel. Ale úplně dřív, když se vrátíme do historie, tady byl koloniál. Údajně tady byla jednu chvíli i benzínka, ale dříve se tankovalo do kanystrů, takže nic velkého. To se ale pohybujeme v předválečném období.

Viděl jsem dům na starých pohlednicích, kde na něm byl zvenčí nápis koloniál. Když jsme vyklízeli zasypaný sklep, tak jsme v zazděném okně našli dvě smaltové cedule. Jedna byla tuším od Maggi a druhá od Ceresolu. To nám potvrdilo, že tu koloniál kdysi byl.

• Budovu muzea jste proměnili v jakýsi vojenský bunkr…

Já bych muzeum nenazýval bunkrem. Udělali jsme armádní proužek, aby zaujal lidi, kteří jedou okolo. A aby to zaujalo ještě víc, tak jsme na fasádě vybudovali ještě kulometnou střílnu.

Ještě jsme udělali zajímavý vchod. Do vrat jsme postavili ,,repliku“ bunkru ,,řopíku“, který byl stavěn v předválečném období kvůli německým vojskům. Na Žatecku jsou jich mraky.

Tady je to ale úplně o něčem jiném. Každá stěna je někomu určená. Jedna patří Čechoslovákům, tak tam máme ,,řopík“. A myslím si, že je i zajímavé, že člověk se musí sehnout a skrz malinká dvířka do muzea projít.

• Byl jste se před tím podívat i v jiných vojenských muzeích?

Určitě, ale takové věci moc vidět nejsou. V muzeích jsou většinou ošklivý, fádní regály a zasklený vitríny, v nichž je pár věcí, u kterých jsou naházený papírky, kde se dočtete, co to je. To se mi vůbec nelíbí.

Já jsem muzeum pojal tak, že si na věci může návštěvník skoro sáhnout. Není tu vitrína, ve které by byla znehodnocená pistole nebo nášivka. Tady vidí lidé naživo, jak vojáci uniformy nosili a jak se věci používaly. De facto na ně vše z blízkosti dýchá.

Do budoucna rozšíření

• A kde jste tedy bral inspiraci pro tuto expozici?

Inspiraci? Nápady přicházejí postupně samy. Uděláte něco a pak si řeknete: ,,Hele, tamto by taky nebylo úplně špatný…“.

Takhle to vlastně přišlo i s tím ,,řopíkem“. Dívali jsme se zevnitř na ošklivá nová vrata a já jsem říkal: ,,Hele, chtělo by to něčím zakrýt. Ono se to sem úplně nehodí.“. Vymysleli jsme tedy, že uděláme ,,řopík“. Druhý den jsme začali stavět a třetí den jsme ho měli hotový.

Muzeum je sice obsahově velké, ale prostorově už moc ne. Nebylo tedy lehké předměty poskládat. Věci se zde stěhovaly třeba třikrát nebo čtyřikrát z místa na místo, než jsme to vymysleli, aby zde byl normální plac, kde by se dalo chodit. Do budoucna si určitě pomůžeme rozšířením muzea, ale to je opravdu hudba budoucnosti, ve které hrají prim peníze. Rozšíření muzea budou moci návštěvníci podpořit symbolickým vstupným a zakoupením reklamních suvenýrů. Celá část z výdělků půjde na muzeum.

• Realizace muzea jistě vyžaduje kuráž a trpělivost. Nastal během tohoto období nějaký okamžik, kdy jste to chtěl vzdát?

Jako vyhoření? Těch bylo několik... Ale vždycky šlo jen o takové chvilkové okamžiky. Stejně to nikdy nevzdáte. Já nerad věci vzdávám. Většinou vše dotahuji do konce.

• Kdy se muzeum otevře veřejnosti?

Datum otevření jsem stanovil na 4. a 5. května na výročí konce druhé světové války.

• Už víte, jaká bude jeho otevírací doba?

Otevírací doba bude v květnu jen toho 4. a 5. Budu muzeum otevírat jednou, maximálně dvakrát do měsíce. Vždy s předstihem na facebookové stránky vystavím, kdy otevřu.

• Plánujete i nějaké doprovodné akce?

Určitě. Vždycky, když otevřu, tak se budu snažit, aby přijeli kamarádi s dobovou technikou. Venku budou stát auta nebo motorky. Nepůjde to asi pokaždé, ale určitě to plánuji na první den otevření. Bohužel opět na nějaké pompézní otevření nejsou finance, takže to bude takové překvapení pro mne i návštěvníky.

Podzemí

• A komentované prohlídky?

Samozřejmě, ale muzeum není tak velký. Asi 50 metrů čtverečních přízemí a asi 20 metrů čtverečních v podzemí, takže sem budu moci pouštět skupinky po pár lidech, kterým budu něco vyprávět, i když si to budu muset ještě nacvičit.

• I pro školy?

Školy určitě taky když bude zájem, ale zase jen po menších skupinkách. A obzvlášť menší děti. Ty jsou divoký.

Děkuji za rozhovor.