Tragédie v Českém Malíně. O své předky bychom se měli zajímat více

Každoročně si v červenci u pomníku před žateckým městským hřbitovem připomínáme datum 13. července 1943 – poslední den Českého Malína na Ukrajině. Tuto obec, kde sídlili čeští obyvatelé, vyvraždili a zapálili nacisté. Na obdobný osud jako českých Lidic i letos vzpomenuli pamětníci, ale také hejtman Ústeckého kraje Oldřich Bubeníček, velitel Krajského vojenského velitelství Ústí plukovník Petr Gajdoš, zástupci obcí, předsedkyně celostátního výboru Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel Dagmar Martínková a několik dalších.

Letos je to již 76 let, kdy německá armáda vypálila a vyvraždila vesnici Český Malín na Volyni, kterou v roce 1871 v carském Rusku založili čeští přistěhovalci především z Žatecka, Lounska a Rakovnicka.

Úvodního projevu se při pietní akci zhostil předseda Českého svazu bojovníků za svobodu Jaroslav Vodička a připomenul oběti tragické události: ,,Včera jsme byli v Novém Malíně u Šumperka, kde jsem řekl, že vzpomínáme na dvou místech v Česku, a to v Novém Malíně a v Žatci, předsedkyně Dagmar mě doplnila ještě v tom, že se vzpomíná také na Ukrajině, kde je delegace šedesáti lidí. Mezi těmi, co byli zabiti, bylo 105 dětí do čtrnácti let, 104 žen. To byla nacistická myšlenka vymýtit Slovany ze země, zlikvidovat český národ, ale když vznikla v Sovětském svazu samostatná brigáda pod vedením Ludvíka Svobody a v roce 1944 přišli dorovnat tuto brigádu, zde se přihlásilo 12 tisíc lidí. Z těch lidí bylo pět procent žen. Rukovaly celé rodiny, aby mohly zachránit naši vlast. Abychom se zde mohli narodit a spokojeně žít, tak jako žijeme dnes.“

Hlavního projevu se poté ujala starostka Žatce a senátorka Hamousová, která přivítala všechny účastníky na místě, jež je symbolem smutné a neomluvitelné události, kterou vypálení České Malína je. ,,Je tomu 76 let a každý rok na tomto místě zaznívá vzpomínka, popis okolností a událostí a také prosba, modlitba, projevy úcty, poděkování a především přání, varování, odkaz, abychom už my a hlavně další generace, naše děti, nikdy nemuseli sdílet nelidské, kruté a nespravedlivé zacházení. Aby se neopakovaly tragédie jednotlivců a celých rodin. Vy všichni svou každoroční účastí přinášíte poselství těch, kteří na Volyni našli svůj druhý domov, ale také jeho konec a ztrátu nejvyšší, ztrátu svého života, ztrátu svých blízkých, rodiny a domova,“ uvedla Zdeňka Hamousová.

V roce 1870 se vypravilo dvacet rodin ze Žatecka, Lounska, Rakovnicka na cestu do Ruska, kde se po zrušení roboty prodávala půda. V oblasti Dubna byly většinou zakoupeny neudržované zarostlé pozemky a lesy. Majetek se nazýval Malín. ,,Díky pracovitosti, houževnatosti a podnikavosti občanů patřil Český Malín brzy mezi nejhezčí a nejbohatší obce na Volyni. Kolem vznikaly chmelnice, protože přistěhovalci s sebou přivezli sazenice žateckého chmele. V Malíně Češi zakládali také ovocné sady, pěstují především hrušně, a proto se vesnici Český Malín někdy také přezdívá ,,Hrušky“,“ dodala starostka Žatce.

V roce 1939 připadla celá Volyně Sovětskému svazu. Ve druhé světové válce byla od července 1941 okupována Němci. Dne 13. července 1943 obsadily Český a Ukrajinský Malín německé oddíly. Veškeré obyvatelstvo bylo vyhnáno na ulice, postupně do kostela, stodol, školy a dalších budov, které byly polity benzínem a zapáleny. Ti, kteří se snažili utéci, byli zastřeleni. Bylo zavražděno 374 Čechů a čtyři osoby z jiných obcí, 26 Poláků a 132 obyvatel Ukrajinského Malína. Zachránilo se 74 lidí – osoby, které nebyly přítomné. Byli to lidé, kteří museli hnát dobytek Němcům nebo odvážet nakradený majetek. V Českém Malíně Němci spálili 68 domů, 223 stodol a dalších hospodářských budov.

,,Po osvobození Volyně na jaře 1944 Volyňští Češi hromadně vstupovali do československé jednotky. Po skončení druhé světové války se po všech útrapách rádi vraceli zpět do staré vlasti. Již 15. května 1945 byl ustaven Kruh přátel Volyňských Čechů v Libuši a aktivní členové kruhu odešli do Žatce. 13 července 1945 v den výročí vypálení a vyvraždění Českého Malína zorganizovali vzpomínkové bohoslužby a občanskou vzpomínku v žateckém městském divadle. V den třetího výročí malínské tragédie 13. července 1946 byl na žateckém hřbitově položen z iniciativy Volyňských Čechů základní kámen k pomníku obětí obyvatel Českého Malína, na který započala sbírka mezi krajany. Při pietním aktu v Českém Malíně 20. ledna 1947 byla vyzvednuta prsť ze společného hrobu a 6. února téhož roku předána zapečetěná plechová krabice s prstí Vojenskému historickému ústavu Památníku osvobození. Ze sbírky Volyňských Čechů byl dne 13. července 1958 odhalen na tomto místě památník obětem Českého Malína,“ uvedla při svém projevu další souvislosti starostka Zdeňka Hamousová a připomněla, že památník a jeho okolí je nositelem vzpomínky a poselství. K péči o pomník se Žatec hlásí a na podzim by mělo dojít k rekonstrukci povrchu a úpravě okolí.

,, Jedná se o investici v předpokládané částce více než 600 tisíc korun, kdy Ústecký kraj vyjadřuje svoji spoluúčast příspěvkem 100 tisíc korun. Naším záměrem bylo, abychom v tuto chvíli už byli v novém prostředí, které bude odpovídat svým vzezřením významu důstojnosti celé památky, ale protože všichni jsme povinni dodržovat legislativu, nepovedlo se nám vysoutěžit zhotovitele, museli jsme zopakovat výběrové řízení, takže předpokládáme, že na podzim tohoto roku se nám podaří zrealizovat celou rekonstrukci,“ vysvětlila starostka Zdeňka Hamousová a hejtman Ústeckého kraje Oldřich Bubeníček podotkl, že doufá, že se Ústeckému kraji podaří částku navýšit.

Závěrečný projev pronesla předsedkyně celostátního výboru Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel Dagmar Martínková: ,,Pro českou menšinu na Volyni byl 13. červenec 1943 tragickou krvavou událostí. To všechno, co dokázali strpět Volyňští Češi na území Volyně v době předválečné i válečné, což byla kolektivizace zemědělství, vysílání na Sibiř, do Kazachstánu, do gulagů, plnění potravinových dodávek německým okupantům, bránění se ukrajinským nacionalistům neboli Banderovcům, pomoc židovským a polským utečenců – to vše přijímali s pokorou a byl to v podstatě každodenní ritus. Vyvraždění Českého Malína, poklidné obce, která se snažila vycházet všem stranám, byla i přesto všechno potrestána. Právě proto to byl zlomový okamžik, kdy Volyňští Češi pochopili, že nelze vše toto zlo přijímat s pokorou, ale je potřeba se bránit. Proto se zvýšila aktivita ilegální skupiny Blaník a muži se začali připravovat, že vstoupí do armády. Proto také většina mužů, kteří se zachránili z Českého Malína, se v březnu 1944 hlásili do armády. Když si představíme, jak jim asi bylo. 13. července 1943 se dívali do očí smrti, a přesto za třičtvrtě roku udělali to samé.“

Tragédii České Malína, která byla, je a stále bude velice silnou, si tento rok připomněli účastníci pietních akcí hned na třech místech – na Ukrajině, Novém Malíně a v Žatci, který je podle Dagmar Martínkové Mekkou Volyňských Čechů, jelikož do našeho města přišla většina vojáků a v roce 1947 sem přijela většina transportu. Na krásný pomník si pak Volyňští Češi vybrali finance sami veřejnou sbírkou.

Předsedkyně celostátního výboru Sdružení Čechů z Volyně a jejich přátel Dagmar Martínková na závěr svého projevu vzpomenula i válečné veterány a pronesla jedno z důležitých poselství, které pronesl při pietní akci v Novém Malíně jeden z duchovních: ,,Prosím, abychom si dnes připomněli také naše válečné veterány – za co bojovali a co nám přinesli. Přinesli nám svobodu, která je velice drahocenná. Někdo říká, že je dána od Boha, ale někdo říká, že je vybojovaná. Cituji duchovního, který včera v Novém Malíně řekl tolik: ,,Měli bychom se zajímat o své předky, měli bychom k tomu vést i svoje děti, protože se nám jednou může stát, že ty děti zapomenou i na nás.“

Po pietním aktu převezl autobus účastníky do Podměstí k Mateřské škole Libuše Mrázkové, kde bude položena kytice u pamětní desky Libuše Mrázkové Novotné, která zahynula 9. září 1944 na polském území u Dukly. Dále byli účastníci převezeni na Kruhové náměstí k bystě prezidenta Edvarda Beneše, kde byla rovněž položena kytice. Bysta byla odhalena v roce 2007 ze sbírky Volyňských Čechů jako výraz úcty a poděkování za uzavření dohody přesídlení Volyňských Čechů do vlasti.