Pohádka v Nepohádce spojila „neherce” z okresu

VRSKMAŇ — Vrskmaňská divadelní Pohádka v Nepohádce uvedená v srpnu v sále Kulturního domu Vrskmaň zbořila zavedené mýty o pečlivém a také zdlouhavém nastudování amatérského divadelního představení. Většina herců stála poprvé na divadelních prknech, bez herecké průpravy zcela v šoku a s budoucí hrůzou co bude následovat po dni premiéry, tedy až je uvidí a uslyší jejich sousedé a známí. Báli se zbytečně, všichni se popasovali se svou rolí na jedničku a to i přesto, že měli na realizaci a správné nastudování cca 45 dnů. Přestože po dobu studia chodili herci do práce, či odjeli na dovolenou bylo představení srovnatelné s jinou amatérskou scénou.

Autorkou scénáře a režisérkou představení byla vrskmaňská dvacetiletá studentka ústecké UJEP — filozofické fakulty a spolu s ní si v představení zahrály čtyři děti z Okořína a Vrskmaně, další tři děti pak z Chomutova. Role dospělých ztvárnili dvě vrskmaňské obyvatelky, jeden obyvatel Strupčic, dva Jirkováci a tři Chomutováci. Písničky do představení pak složila další vrskmaňská obyvatelka.

Pavel Stránský, učitel ze Základní a mateřské školy Strupčice, měl na starosti hudební aranžmá celého představení. Spolek „Proč bychom se netěšili“ měl při realizaci této divadelní práce Pohádky v Nepohádce jediné zadání pro autorku scénáře a to, aby se pokusila připravit scénář, který by neherci zvládli a bavil by je. Ona základní myšlenka byla o pokusu vtáhnout běžné obyvatele do projektu, kde ať už budou obyvatelé Vrskmaně a přilehlých obcí a měst účinkovat v divadelní hře či se účastnit v pozici diváka, došlo mezi nimi k souznění, k pospolitosti; a to se povedlo a možná i něco více. Děti, které v představení účinkovaly, byly skvělé a statečně dodávaly potřebnou odvahu dospělým. Trpaslíci byli hraví a velmi zábavní. Bílý králík byl uvěřitelný ve svém stesku o hrozbě, že se mohl stát jednou z přísad do svíčkové. Dospělí neherci hráli jako by to nebylo jejich první představení a do svého hereckého projevu dali vše až na dřeň. V roli Sněhurky zářila neherečka, která se musela popasovat s rolí během 4 dnů a taktéž s větou scénáristky, která ji snad psala, aby to ti herci neměli tak jednoduché. V představení hráli i tři amatérští herci a těm se podařilo ho odlehčovat, aby vše bylo pro diváky přirozené.

Hlavní roli v této hře měla osmiletá Janička z Vrskmaně, která nejenom, že dokázala diváky okouzlit svým přirozeným dětským projevem, ale byla i příčinou, že valná část nejen diváků při děkovačce, která se musela třikrát opakovat brečela a tleskala a opětovně brečela a tleskala. Po představení následoval tanec víl, kde jeho účastnicemi byly holčičky ve věku dvou a tří let. A doplnili je trpaslíčci. Bylo to tak kouzelné, že ti, kteří ještě nelovili kapesníky při děkovačce, je museli taktéž vytáhnout.

Skoro by se dalo usuzovat, že představení nebylo veselé, ale tak to nebylo. To jen scénáristka pracovala sice s nadsázkou i vtipem dostatečně, jen příběh postavila na touze dítěte po celistvé rodině. Na touze partnerského štěstí a obavy nás rodičů, aby se to naše dítě v dospělém životě neztratilo a mělo se dobře.

Všem těm kdo se na představení přišli podívat, děkujeme. Záměr spolku „Proč bychom se netěšili“ se naplnil zcela. Došlo k pospolitosti, k souznění, sousedské sounáležitosti napříč generacemi, k výjimečné spolupráci a příslibu, že se tento pocit bude opětovně dařit vyvolávat. Aranžmá písniček Popelky i Dveřáka i následné podbarvení hudbou v celé dramatizaci násobilo radost i stesky divadelních postav a divák tak měl komplexní zážitek.

Text i foto: Barbora NETOLICKÁ