„Hasičinu jsem projel napříč. Je to velmi zajímavá práce, která mě naplňuje a baví,“ říká plukovník Petr Svoboda

Žatecký územní odbor Hasičského záchranného sboru Ústeckého kraje má od nového roku nového ředitele. Stal se jím Petr Svoboda, který před tím působil jako velitel stanice v Chomutově. Co ho přivedlo k práci hasiče, proč je žatecký odbor největší v kraji, jak hodnotí spolupráci s dobrovolnými hasiči a pamatuje si na svůj první výjezd? Na to a spoustu dalšího jsme se zeptali plukovníka Petra Svobody v následujícím rozhovoru.

Tento rok jste se stal novým ředitel Územního odboru Žatec. Jak probíhal výběr na tuto pozici?

Na základě výběrového řízení, které proběhlo na podzim minulého roku. Proč jsem vyhrál já, to už se musíte zeptat někoho jiného (smích).

Kolik lidí se o místo ucházelo?

O místo se ucházelo pět kandidátů. Všichni to byli zkušení hasiči. Čtyři pocházeli z Územního odboru Žatec a já z Chomutova.

Neměl jste to k nám tedy daleko. S řadou místních hasičů jste se před tím určitě již setkal…

Sice jsem působil patnáct kilometrů od Žatce, ale opravdu jsem všechny lidi odtud znal. Nespolupracovali jsme spolu každý den, ale věděl jsem, kam jdu. Chomutov i Žatec patří pod Hasičský záchranný sbor Ústeckého kraje, který má dalších pět územních odborů. Setkávali jsme se například na společných cvičeních. 

Před vámi zde v Žatci působil spoustu let Pavel Antoš…

Ano, plukovník Pavel Antoš byl velmi zkušeným manažerem. Byl to nejdéle sloužící ředitel, který na této pozici působil šestnáct let.

Velký skok

Jak dlouho jste u hasičů vy?

U hasičů jsem od roku 1996, kdy jsem do roku 2008 působil ve výjezdové jednotce. Poté jsem vyhrál výběrové řízení na pozici vedoucího oddělení prevence. Po šesti letech jsem se posunul na velitele stanice v Chomutově a od roku 2019 jsem zde na pozici ředitele.  Znamená to, že jsem si „hasičinu“ projel celou napříč od výjezdové jednotky přes úřad, řízení velké stanice až na pozici ředitele. Hasičský záchranný sbor totiž není jen samotná hasičská jednotka, ale skládá se ještě z úřadu, který zaštiťuje prevenci, část IZS (komunikace s ostatními jednotkami) a provozní oddělení. 

Nebyl to pro vás tedy tak velký skok…

Samozřejmě, že skok to byl. Z velitele na ředitele stanice je to velký skok, protože jako velitel zajišťujete „jenom“ akceschopnost jednotky - funkčnost techniky, dostatečný počet lidí, jejich proškolení a zdravotní způsobilost.  Jako ředitel zajišťujete i vedení úřadu a povinností je daleko více. Když nejsem třeba týden v kanceláři, mám v elektronické poště čtyři sta nepřečtených emailů. Úřad zabírá velký kus mé práce. 

Nastaly po vašem příchodu do funkce nějaké změny?

U nás je vše zákonem dané a vyhláškami nastavené, takže zde není prostor dělat něco jinak. Jsme příslušníci bezpečnostních sborů, kde jsou pravidla nastavená. Nicméně každý máme na koncepci a rozvoj jiný pohled. Mám určitě na co navazovat.  Se mnou přišly nové úkoly, a to začlenění nové stanice Bitozeves. V souvislosti s otevřením nové stanice jsme například potřebovali rázem sehnat 33 nových lidí. A skutečně je nelze sebrat na ulici. V současné době je zde stále ještě problém obsadit všechna místa. Jak jsem zmiňoval, v kraji je sedm územních odborů, ale Územní odbor Žatec je největší. Ostatní územní odbory vždy o trošku menší – Chomutov, Most, Litoměřice, Teplice, Děčín. 

Největší územní odbor

Jak to, že je zrovna žatecký odbor největší?

Poněvadž máme nejvíce stanic. Spadají pod nás Podbořany, Žatec, Louny a nově také Bitozeves. Máme velký hasební obvod. Litoměřice mají podobný hasební obvod, ale nemají anomálii v podobě stanice Bitozeves, kterou na půl financuje průmyslový závod Nexen Tire. Jde o stanici typu P3, což znamená, že je tam z našeho pohledu více lidí na směnu, a to není obvyklé. Díky tomu jsme se početně dostali nad ostatní územní odbory.  Chomutov, Most, Ústí nad Labem mají například jen dvě stanice. V Děčíně, Teplicích a v Litoměřicích jich mají více, ale nemají tak velkou jako tady na průmyslové zóně.  

Kolik je zde hasičů? Jsou mezi nimi i nějaké ženy?

Územní odbor Žatec čítá 127 příslušníků.  Ženy ve výjezdových jednotkách nemáme, ale jsou na krajském operačním středisku. Tam je žen možná ještě více než mužů. U nás na oddělení prevence je osm lidí, a z toho je pět žen. Na provozním oddělení jsou jenom ženy.   Když jsem pracoval ještě v Chomutově, tak tam byla kolegyně, která kdysi byla u výjezdového družstva žen a dělala strojnici. Kdybychom měly ženy ve výjezdových jednotkách, byl by problém na stanicích vše zorganizovat. My se například nacházíme v památkové zóně a jsme hrozně omezení. Vůbec nám toto uspořádání nevyhovuje. Představte si, kdybychom měli ještě dělat zvlášť šatnu, sprchu a ložnici pro ženy. Je potřeba říci, že lidi jsou spolu 24 hodin a ať je to jak chce, tak žena potřebuje být od mužů trochu oddělená. To by nám přinášelo velké dodatečné náklady. Všechno by muselo být zvlášť. To není jen o tom, že jsou spolu muž a žena na autě.  Z dobrovolných jednotek však znám ženy a musím říci, že jsou činnosti, na které se hodí stejně dobře jako muži. Ženy jsou navíc empatičtější. Když to umějí, tak v případech, kde jsou lidé, vnášejí takový ten článek zklidnění. To umí lépe než muži.  

Vysoké požadavky

Jaké jsou požadavky na uchazeče o hasičskou práci?

Na lidi máme poměrně vysoké požadavky. Začíná to tím, že musí mít maturitu. Ve většině případů potřebujeme, aby měli řidičský průkaz skupiny C a hlavně fyzickou způsobilost, osobnostní způsobilost – jsou podrobeni psychotestům a zdravotní způsobilost. Dále musí být bezúhonní. Když si vezmeme všechny tyto požadavky dohromady, máme u uchazečů úspěšnost třicet procent. A to možná přeháním, protože na začátku se všemi vedeme pohovor, kde oznámíme, co vše od nich požadujeme a oni na první kolo ani nepřijdou.  Naposledy jsme zde měli dvanáct uchazečů, které jsme seznamovali s průběhem přijímacího řízení, a na to se jich pak dostavilo jen pět. Z toho ke konci absolvovali pouze tři. 

Hasiči tedy nemusí mít maturitu z oboru?

Nemusí. Má to samozřejmě výhodu, ale záleží také na tom, kde se daná hasičská stanice nachází. V Praze vezmou i kuchaře s maturitou, protože i ten může být dobrý hasič. Máme ale i opačný extrém, Moravskoslezský kraj, kde máme střední i vysokou hasičskou školu. Tam jsou i kluci na výjezdu inženýři, protože zkrátka chtějí „hasičinu“ dělat za každou cenu. Škola tam chrlí každý rok třicet uchazečů a tolik míst tam k dispozici není. Pak jsme tady my, kteří již koukáme na to, kdo má jaké vzdělání, ale nemůžeme si dovolit brát jen středoškoláky, kteří jsou vzdělaní v oboru. Těchto lidí není moc a navíc, když k nám hned po škole přijdou, mají úplně největší propad u psychotestů, protože ještě nejsou dostatečně vyzrálí. Všichni chtějí být totiž hrozní hrdinové a pomáhat. Je to ale spíše o koncepci, systému, rozdělení úloh a kompetencí. Ideální věk pro vstup k hasičům je 23 až 24 let, kdy už si kluci něco odmakají, zkusí si to a zjistí, že život je trošku jinačí než ve škole. Já si osobně myslím, že máme velmi zajímavou práci, která mě osobně hrozně naplňuje a baví. Je to kombinace práce s technikou, dobrodružství a všech pozitiv mužského kolektivu, kde platí, že když je potřeba, obujeme se do všeho na sto procent a naopak, když jsme poté na stanici, užijeme si zde spoustu srandy (smích). 

V pětadvaceti

Chtěl jste být hasičem již odmalička?

Byl jsem jako každé jiné dítě. Já chtěl být vším možným – kosmonautem, popelářem, horolezcem. Dnes chtějí být kluci youtubeři.

Co vás přivedlo k práci hasiče?

S hasiči jsem se poprvé setkal asi v osmnácti letech, když byl velký požár lesa. Já tam jako dobrovolník hasil někde s lopatou a ještě jsem netušil, že budu jednou u hasičů. Od patnácti let jsem se věnoval sportovnímu létání s bezmotorovými větroni a hasiči začali nad lesy provádět takzvané hlídkové činnosti. Tenkrát jsem s hasiči přišel poprvé profesně do styku a zjistil jsem, že je i jiný obor než létání. Přes něj jsem se ale zhruba ve svých 25 letech k hasičům dostal. V tu dobu jsem pracoval v hnědouhelném dole Jan Žižka u Chomutova, a když se zavíral, tak jsem nastoupil k hasičům.  

Vzpomínáte si na svůj první výjezd?

První výjezd si pamatuji naprosto přesně. V Křimově v jednu hodinu ráno hořelo nádraží. Byl to opuštěný objekt a mě tam samozřejmě k ničemu nepustili. Nebudu tedy říkat, že jsem hasil, ale dělal jsem takové přípravné práce, které jsou také důležité (smích).

U jakého největšího požáru jste zasahoval?

Největší, co jsem kdy viděl, byl požár chemičky v Litvínově v roce 1996.

Určitě máte v paměti i ten nejhorší…

Když se vyhlásí požár, nemáte moc času přemýšlet na to, že jsou tam nějací lidé, kteří mají nějaký problém. Vy se potřebujete rychle obléknout, poslouchat, kam jedete, dávat pozor na cestě a tak dále. Pak přijedete na místo a máte jasně dané úkony – zajistit místo nehody, komunikovat s raněnými nebo vyprošťování. Když pak pracujete, máte pořád odstup, protože děláte, co musíte. Já se osobně do lidských příběhů nezaplétám.

Samozřejmě nejhorší jsou případy, kde jsou děti. Dále jsou nejhorší případy ty, když dotyčné osoby znáte. To už vše padá, protože vás psychika může malinko nalomit. Už jsem zažil dva případy, kdy jsem známou osobu vytahoval při dopravní nehodě z auta. V tu chvíli máte pocit, že vám to jde mnohem hůře, než kdy jindy.

Skvělá spolupráce

V rámci zásahu vám pomáhají i dobrovolní hasiči. Jaká je s nimi spolupráce?

Tady mě to velmi příjemně překvapilo, protože je zde spolupráce na vynikající úrovni. Myslím si, že obrovský podíl na tom má starosta Krajského sdružení dobrovolných hasičů Ústeckého kraje Jiří Henc. Jak jsem zmiňoval, máme zde 127 lidí, ale z toho čtyřicet je někde zařazeno v jednotce dobrovolných hasičů. Už i takto profesně je to provázané. Spolupráce je zde pro mě příkladná. Organizujeme pro dobrovolné hasiče výcviky, školení a společné cvičení.  

Na konci května proběhlo v Žatci taktické cvičení IZS u inscenovaného pádu malého letadla. Jak byste zhodnotil jeho průběh?

Při taktických cvičení si chceme vyzkoušet, jak nám funguje spolupráce s ostatními složkami – policií a zdravotní záchrannou službou. Musíme si prověřit systém. Děláme modelové situace, kdy nejde ani moc o čas, ale spíše o setkání, zkoušení a prověřování si, jak teorie funguje v praxi.

Taktické cvičení takového rozsahu, jako bylo v Žatci v květnu, zabere nejvíce práce v samotných přípravách. Musíme mít souhlas majitele pozemků, udělat dopředu uzavírku komunikací, což se vždy při samotné události řeší až v jejím průběhu. Zaobírali jsme se tím poměrně dlouhou dobu.

Při taktickém cvičení jsme využívali figuranty z místních škol, kdy bylo nejhorší sehrát situaci tak, aby vypadala jako skutečná. Mladí z toho měli srandu a bavilo je to tak půl hodiny. Nešlo to nasimulovat jako ostrý zásah, i když velitelé a všichni, co mají v tu chvíli velkou zodpovědnost, přistupují k taktickým cvičením velmi zodpovědně.

Dalo by se říci, že jsme si vyzkoušeli velký počet zraněných osob na jednom místě a komunikaci mezi námi a zdravotní záchrannou službou. Trénovali jsme třídění zraněných osob a spolupráci s policií, protože jsme předpokládali, že kdyby došlo k takové nehodě, lidé by byli v šoku a rozprchli se do okolí.

16 % požárů

Kvůli jakým případům opouštějí hasičské vozy nejčastěji svá stání?

Hasiči za minulý rok vyjeli ke 120 tisícům událostí, a z toho bylo 20 tisíc požárů. Šestnáct procent jsou tedy požáry. Vše ostatní už jsou ve většině případů technické havárie, které dělají více než padesát procent. Jde o případy typu zabouchnuté dveře, únik plynu, nadzvednutí těžkého břemene nebo zásah u člověka ve výšce, kterému se udělalo špatně.

Územní odbor Žatec má do dnešního dne (19. 9. 2019) 900 výjezdů na čtyři stanice. Konkrétně v Žatci proběhlo od začátku roku 250 událostí.

Dalo by se tedy říci, že k požárům se vyjíždí jen „svátečně“?

Záleží, co si pod požárem představujeme. V pravém slova smyslu si lidé myslí, že hoří dům. To tak ale není. Podle definice je požár každé nežádoucí hoření. My za požár považujeme, i když někdo zapálí kontejner, trávu nebo odhodí nedopalek v lese. Všechno jsou to požáry. To vše je oněch zmiňovaných šestnáct procent. Ale požárů budov, kdy vidíme „červeného kohouta“ na střeše je méně. To je skutečně „svátek“.

Roku 1666 byl velký požár Londýna, při němž shořelo 130 tisíc domů najednou a 80 kostelů od jedné neuhašené pece. Díky požární prevenci, kterou v Žatci provádí osm lidí, a nastavených podmínkách v České republice, toto již nehrozí.

Máme rozdělené objekty na požární úseky, takže když vznikne požár, neměl by se z daného rozšířit. Škody jsou daleko menší. Používáme moderní konstrukce, které mají požární odolnost. Když začne hořet a dozvíme se to včas, tak ve většině případů jsme schopni požár uhasit a škody nejsou tak velké. Když se to dozvíme pozdě, fyzikální zákony jsou neúprosné a hrají proti nám.

Když je požár velké budovy, hasí se třeba dva dny. Bavíme se o extrémech, kdy létají vrtulníky a shazují kubíky vody.

Máte v paměti nějaký případ z okolí?

Jestli si vzpomínáte, tak nedaleko v Tušimicích byl venkovní sklad pneumatik, který hořel a musel se uhasit tím způsobem, že se zavezl hlínou. Půl roku byl zavezen, a když se otevřel, začal znovu hořet. Zemina rozpraskala a spárami se dovnitř dostával vzduch. Pořád to doutnalo a živilo se. Kdyby mi před tím někdo řekl, že to bude pod zemí hořet, tak bych tomu nevěřil. Fyzikální zákony jsou ale dané. Tak to je.

Proto jsou nastavená pravidla. Při venkovních skládkách, dbá prevence na to, aby prostor, na kterém může dojít požáru, byl omezený. Aby se v tom nejhorším případě požár nerozšířil na další objekty, jako se to stávalo dříve v historii.

Díky tomu všemu vyjíždíme jen k šestnácti procentům požárů. Když vidím, jak to funguje, mám z toho dobrý pocit. Samozřejmě to není jen moje zásluha, ale zásluha celého nastavení požární ochrany.

Nejsou to však požáry, které zabíjejí. Jsou to zplodiny hoření, takže apeluji na to, aby si lidé pořizovali autonomní detektory kouře, které stojí pár stovek. I v tom nejnovějším bytě totiž může dojít ke zkratu zásuvky, která může být vedle čalouněné židle a jedna čalouněná židle vyvine tolik toxických zplodin hoření, které vás mohou udusit. Jeden takový hlásič na stropě vás vzbudí a ve finále to uhasíte, jak se říká, polévkovou lžící vody a nikomu se nic nestane. Máme i takové události. Nejsou to sice požáry s hořícími střechami, ale mají tragické konce. To se skutečně stává.

Stává se ještě pořád, že lidé volají hasičům jen tak, z legrace?

To se stává pořád. Nejvíc je to znát, když jdou děti do školy a ze školy. Potom volají ještě opilci a takoví ti chroničtí stěžovatelé. Nevolá se samozřejmě k nám do Žatce, ale na krajské operační středisko. Protože jsme spolu v kontaktu, tak se o tom občas bavíme. Lidé třeba i volají, že potřebují taxi.  

Stárnoucí technika

V souvislosti s požární službou se stále hovoří o nedostatku peněz…

Jsme přímo provázaní s hospodařením státu a státním rozpočtem, protože jsme z něj financovaní. I v médiích je teda vidět, když se hasičům přidává, nebo se bude přispívat na techniku.  Je potřeba říci, že od roku 2010 se v rozpočtu snížily peníze na investice a od té doby se nám rozpočet nenarovnal. Technika nám začala stárnout. Nicméně jsme, mimo to, začali využívat evropské fondy a fond zábrany škod, takže každý rok nám jdou do kraje zhruba tři nové cisterny, auta a speciální technika.  Máme ale veliký propad zejména u výškové techniky. Jedno auto (žebřík nebo plošina) stojí od 12 do 25 milionů. Úplně běžně máme tuto techniku třicet let starou.  

A kolik je například nástupní plat hasiče?

Co se týče platu, tak si myslím, že došlo ke zlepšení. Minulý rok se platy dvakrát zvýšily. Teď se také mluví o tom, že nám mají něco přidat. Myslím si, že jsme velmi dobrý a slušný zaměstnavatel, protože polovina lidí je tu déle než patnáct let. Máme problém, že nám sbor stárne. Abychom měli průměrný věk pořád stejný, měli bychom mít průměrnou odchodovost čtyři procenta, ale máme jen 2,5 procenta. Před několika lety byl průměrný věk hasiče 30 let, teď už bude ke čtyřiceti.  Mladý člověk dnes má jiné představy o slušném platu, ale zjednodušeně mohu říci, že když nám hasič nastoupí, tak má třicet tisíc hrubého. Záleží také, odkud k nám jde. Jsme placení podle tabulek, takže když je nějaká praxe, započítává se. Může přijít automechanik, který patnáct let pracoval u aut, taková praxe u černého řemesla se uznává. Pak má plat trošku vyšší. 

Děkuji za rozhovor. Hedvika Mašková

Foto: Petr Svoboda se jako hasič při zásahu nikdy do lidských příběhů nezaplétá. Největším požárem, co kdy viděl, byl požár chemičky v Litvínově v roce 1996. Foto: Hedvika Mašková