Šachy jsou sportem mozku. U dnešní mládeže moc nebodují, potvrdil předseda Šachového oddílu TJ Tatran Podbořany Jan Libosvar

Šachy – hra králů, která si za svou historii získala miliony příznivců po celém světě. Výjimkou nejsou ani Podbořany, kde pětatřicet let úspěšně působí Šachový oddíl TJ Tatran Podbořany. Předsedá mu pan Jan Libosvar, který stál už u jeho založení. Pamatuje si mnohé a rád nám odpověděl na řadu zvídavých otázek. Lze začít s šachy v každém věku, proč nejsou na olympiádě, jak je to s ženami šachistky, co říká na trénink šachů na počítači a proč nemají o šachy zájem dnešní děti? To a mnohem více se dočtete v následujícím rozhovoru s předsedou šachového oddílu Janem Libosvarem.

• Jste předsedou Šachového oddílu TJ Tatran Podbořany. Jak dlouhá je v Podbořanech tradice hry v šachy?

Šachy se hráli v Podbořanech až do roku 1964. Pak se oddíl rozpadl.

Hrál zde ještě korespondenčně pan František Cvachouček, který hrál reprezentačně i za Československo. V roce 1984 na popud okresního šachového svazu svolal pan Ladislav Slavík, hrající v té době s doktorem Červinkou a Václavem Balínem v Kryrech, první schůzku na Tatran do zasedací místnosti. Tam přišlo poměrně dost příznivců šachu a tak se podařilo v roce 1985 založit šachový oddíl.

Dostali jsme tenkrát od Okresního šachového svazu v Lounech pět tisíc korun a za to jsme si koupili šachy a patery hodiny. A začali jsme hrát okresní přebor. Starší šachy a hodiny nám byly předány z archivu TJ jako pozůstatek z minulého oddílu. Dostali jsme také písemné materiály, které byly podkladem při vzniku kroniky.

• Už jste byl tehdy předsedou?

Ne, tehdy byl předsedou Láďa Slavík, který mi vlastně pomáhá dodnes. Dalo by se říci, že je takovým jednatelem oddílu. Předsedoval do roku 1990 a pak to převzal Jarda Hanuš, který se ale odtud odstěhoval pryč. Nebyl nikdo, kdo by oddíl vedl a vypadalo to, že zanikne. Celý tehdejší výbor se hodně dohadoval.

Já v té době podnikal a neměl jsem tolik času. Stejně za mnou přišli, jestli přeci jen nechci dělat předsedu, jinak se oddíl rozpadne. Už jsem měl podnikání zvládnuté, tak jsem souhlasil, že to do té doby, než se sežene jiný předseda, převezmu. No a jsem tady až dodnes (smích).

• Kolik máte členů?

Dnes už máme jen třináct členů, ale dříve nás bylo okolo třiceti.

Dlouho jsem působil také v šachovém kroužku v Domě dětí a mládeže v Podbořanech, kde jsme s mládeží hráli republikové soutěže a pořádali i turnaje pod názvem Velká cena Podbořan. V Národním domě hrálo tehdy až 160 dětí. Jezdili na turnaje do Zaječic, Plzně, Teplic, Ústí nad Labem apod.

Už pět let mládež nedělám. Dostal jsem se do věku, kdy jsem dnešní děti nezvládal (smích).

• A přijímáte stále další členy?

Ano přijímáme, ale bojujeme s tím. Dělali jsme i nábor ve školách.

Honza Balín a Richard Stütz učili děti v Domě dětí a mládeže v Podbořanech a náš člen, Miroslav Pichert, který je učitelem na Základní škole T. G. Masaryka v Podbořanech, hrál s dětmi zase šachy v družině. Měli jsme to posichrované dvojmo, ale za pět let se nám nepodařilo vypěstovat dítě tak, aby bylo schopno s námi dospělými hrát oblastní přebor. Fluktuace byla taková, že třeba děti rok chodily a další už nepřišly.

Pravidelně informujeme o našich zápasech v Regionu Podbořanska a zveme na schůzky.

• Když to porovnáme věkově, tak asi v oddíle převažují starší ročníky, že?

Když se podíváte na soupisku, tak našemu nejmladšímu členovi z Podbořan je 47 let.

Mládež se nám v Podbořanech prostě nedaří. V malých městečkách je to asi špatné. V Chomutově a Teplicích mají děti šachové základny. Chodí tam cirka 10 až 15 dětí. Je to ale jiný poměr.

Za socialismu jsme ale třeba jezdili autobusem. Měli jsme tu tak rozvinutý šachový klub, že jsme vždy vyráželi se čtyřiceti dětmi. Jezdili jsme i na vícedenní soustředění do Loučné pod Klínovcem.

Dříve nebyli mobily a počítače a děti měly zájem. I rodiče je vedli.

• Máte v oddílu i ženy šachistky?

Teď už žádné ženy nemáme.

Nedávno mě ale po jednom známém pozdravovala Danka Juříková, která v Podbořanech hrávala jako malá. Učil jsem jí hrát šachy a jezdil s ní na turnaje. Teď má prý čtrnáctiletého syna, který je dokonce reprezentantem naší republiky v šachu.

Poslední členkou v oddílu byla Ivanka Slachová. Učil jsem v kroužku i mladou Mongolku, která byla velmi dobrá, ale ve třinácti letech skončila.

Jinak ženy hrají a docela dobře. Existuje i Mistrovství České republiky žen a Znojemská královna a další turnaje.

• Jakých největších úspěchů podbořanský šachový oddíl dosáhl?

Vloni jsme byli téměř neustále v druhé lize na prvním místě a na druhém byl Dopravní podnik Praha. Pořád se nás drželi, ale my byli stále první. Poslední zápas jsme hráli my s Teplicemi a oni s Karlovými Vary. Stačilo by, kdyby Karlovy Vary jednu partii z těch prohraných remizovaly a postupovali jsme do první ligy my, ale bohužel. Nepostoupili jsme jen o tu půlku bodu. Pak se postupuje do první ligy a pak do extraligy, kde jsou již samí profesionálové.

• A co ocenění?

Ohodnocení našeho oddílu se nám dostalo u příležitosti oslav 90 let TJ Tatranu Podbořany. Jan Libosvar - Čestné uznání za práci s mládeží od ministra MŠMT, Petr Ráliš a Láďa Slavík Čestné uznání za dlouholetou činnost od předsedy okresní svazu TJ (nevím přesný název) A i členové od VV TJ Tatranu Podbořany.

• Pražáci jsou tedy největším soupeřem?

V Praze je to jasné, ale nejlepšími mančafty v nejvyšší soutěži, extralize, jsou dnes Nový Bor a Polabiny Pardubice. Tam ale hrají i hráči z ciziny.

• Koukala jsem, že se vám daří i v nižší soutěži…

 Loni jsme byli dokonce druzí i v oblastním přeboru, což je nejnižší soutěž, kterou hrajeme. O úspěch se zasloužili Míra Srkal, Míra Pichert a Milan Kučera. My důchodci jen doplňovali sestavu (smích).

• Které vystoupení šachistů vám v tomto roce udělalo největší radost?

Určitě z našich kluků, např. Petr Ráliš, Honza Balín, Jindra Korsa a jeho syn Jirka atd. Ze šachistů, které znám, například Jiří Štoček z Ostrova nad Ohří, tam jsem jezdil s dětmi na turnaje, už je dnes mezinárodní velmistr. Petr Neuman hrál v dětství za Podbořany a dnes je z něj také mezinárodní velmistr. Letos bude hrát proti nám za šachový klub Český lev Kolešovice.

• Jak například probíhá šachový trénink?

To nemohu říct. Dnes už je to na každém hráči. Je to hrozně individuální. A u nás starších i zbytečný (smích). To, co si rozehrajeme, tak za dva nebo za tři dny zapomeneme (smích).

Kdysi jsme pořádali šachové tréninky, kdy jsme měli na stěně velkou šachovnici, a doktor Vávra nám ukazoval nejrůznější varianty. Pak umřel a dnes už nic takového neděláme.

Kluci, padesátníci, které tu máme, si přehrávají různé partie nebo si zde půjčují odborné knihy.

• A co říkáte na trénink na počítači?

Co já vím, kluci od nás na počítači netrénují. Dělá jim potom problém přechod z malé šachovnice na počítači do velké na stole. Když neustále hrají doma na počítači, tak jim poté velký prostor dělá zle. Nedovedou se do toho vžít.

Ani já nehraju na počítači. Ještě před dvěma lety jsem hrál korespondenční šachy, mailový šach. Existuje západoněmecký server, kde se hraje a dá se různě po tabulkách postupovat do vyšších soutěží. Jenže to přijde zprávou tah, já si mohu rozložit šachy na stole, třeba půl hodiny (třeba i celý den) přemýšlet a až potom tah odeslat. Kdežto když hraji s počítačem na nějakém serveru, musím odpovědět hned. Máte několik úrovní. Lehká vám tréninkově nic nepřidá a v těžké nemáte šanci vyhrát (smích). I po této stránce vás to odradí (smích).

• Kolik hrajete za sezónu zápasů?

V nižší soutěži odehrajeme deset až jedenáct zápasů a ve druhé lize určitě jedenáct. To jsou tak tří až pětihodinové partie. V nižší soutěži tři až tři a půl hodiny. Začátek odbíjí vždy v deset hodin v neděli a hrajeme cirka do jedné hodiny. A jelikož dělám také rozhodčího ve druhé lize, tak tam končíme až ve tři odpoledne.

• Pořádáte zde také šachové turnaje?

Pořádal jsem kdysi šachové turnaje, ale šachovým turnajů je okolo strašně moc, že se mi to nevyplatí. Teď proběhl například krásný turnaj v Libědicích, začátkem září byl velký turnaj v Kadani s množstvím cen a zanedlouho bude v Krásném Dvoře.

Navíc mám zkušenosti, že když udělám šachový turnaj, tak z domácích dorazí jeden nebo dva hráči (smích). A přijede třicet lidí z okolních měst.

Poslední šachový turnaj jsem dělal u příležitosti oslav devadesáti let TJ Tatran v loňském roce.

• Jak je to s financováním oddílu?

Je to těžké. Máme členské příspěvky. Šachy a hodiny jsme například dostali od sponzora.

Finančně náročné jsou hlavně cesty. Pomáhá nám Městský úřad Podbořany a TJ Tatran Podbořany, který nám zapůjčil kancelář a tím hezké prostředí pro hru. Pomáhá nám hodně i Jindra Korsa, který má auto pro osm lidí a obětavě vozí celé družstvo na zápasy.

• Jaké výrazné plány máte do budoucna?

V sedmdesáti letech, klidně i dřív, někomu předsednictví předat. Jestli se mi to podaří, to nevím (smích). Mají tři sezóny na to, aby se někdo rozhodl (smích).

• A cíle oddílu?

Vyhrát druhou ligu, ale je nás tam na první místo nažhavených dost. Nebo kdybychom se aspoň umístili v první trojce.

• Napadá vás něco, co by se ještě dalo ve vašem oddílu zlepšit?

Nápadů by bylo hodně. Budeme mít novou sportovní halu se šachovou místností, ale když nemáme tu budoucnost – děti, je těžké něco vymýšlet.

• Kdy jste začal hrát šachy vy? Kdo vás k nim přivedl?

Až tady v Podbořanech. Jako kluk jsem se naučil hrát šachy ve družině v Uherském Hradišti, kde jsem bydlel. Pak jsme se přestěhovali blíže ke Kroměříži, kde šachy nikde nebyly. Na internátě jsem také moc nehrál. V Albrechticích v Jizerských horách jsme s kamarádem založili šachový oddíl, ale tam nám někdo vlezl a všechny šachy ukradl, takže jsme skončili.

Až po příchodu do Podbořan jsem se šachům začal pořádně věnovat. Pan Ladislav Slavík rozvěsil letáky a já se přihlásil hned na první setkání. Pomocí něj jsem se naučil hrát šachy pořádně, a to mi bylo asi 32 let. Začal jsem hrát tedy docela pozdě.

Hráli jsme ale i na vojně nebo různě po šuplíkách v Albrechticích v dílně (smích).

• Myslíte si tedy, že lze začít s šachy v každém věku?

Se šachy jde opravdu začít v každém věku, ale nesmí to být v osmdesáti (smích). Ve třiceti nebo čtyřiceti se ještě dá hodně naučit. Nesmí si ale člověk myslet, že když začne pozdě, stane se z něj mezinárodní velmistr. To už nedožene.

• Jaká výhra vám utkvěla v paměti jako krásný zážitek?

Já jsem těch partií sehrál strašně moc, že si teď nic nevybavím. Ale každá výhra je cenná.

Pamatuji si, že kdysi jsem remizoval a pomohlo nám to postoupit. Dohrával jsem poslední a zremizoval jsem partii, díky čemuž jsme vyhráli. Bylo to myslím v Oseku.

• To na vás byl asi hrozný tlak…

Na toho posledního je vždy strašný tlak (smích). Musí být hráč hodně otrlý, aby to unesl.

• Umíte u hry přečíst soupeře?

To neumím. Umí to ale silnější hráči.

Existuje šachová databáze, kam se zapisují partiáře ze šachových soutěží a turnajů. Silnější hráči, před tím, než jedou na zápas, si v databázi najdou potencionální soupeře a kouknou se, jak třeba zahajují hru. Pár partií si den dopředu přehrají, aby je protihráč nepřekvapil

Ale že by se třeba dalo při zápase třeba poznat podle očí, v jaké je hráč náladě, tak to ne. Šachy nejsou poker (smích).

• Máte nebo měl jste nějaký šachový vzor?

Náš asi nejlepší šachista je David Navara. Když jsem začínal hrát jako dítě, tak z těch starých šachistů byl mým vzorem Tigran Petrosjan.

• Vzpomínáte si například na svou nejdelší hru?

Nevím sice, s kým jsem hrál, ale bylo to přes čtyři hodiny.

• A jak takhle dlouhá hra probíhá? Máte nějaké pauzy?

Jsou šachové hodiny, které to řeší. Je to ale dost složité na vysvětlování.

Každý tah se musí zapisovat do partiáře. Každý hráč dostane na čtyřicet tahů devadesát minut. Je tam rozhodčí, který vše kontroluje. Když třeba někdo odehrál 38 tahů a překročil čas, tak kontumačně prohraje.

• Takže nekončí zápas jen matem?

Končí i časově. Dnes zpravidla, hlavně ve vyšších soutěžích, jen tak někdo mat nedostane. Spíše partii vzdá, anebo prohraje na čas.

• Jsou podle vašeho názoru šachy sport nebo hra?

Myslím si, že když je hraje jednotlivec, tak je to hra, ale když je to pěti nebo osmičlenné družstvo, které chce něco uhrát jako celek, tak si myslím, že už je to sport.

Šachy jsou hlavně sport na mozek. Když přijdu po čtyřhodinové partii domů, tak jsem hotovej (smích).

• Proč nejsou šachy na olympiádě?

Asi by to bylo složité na organizaci a jednotlivce by olympijský výbor možná nebral jako sport. A spousta partií skončí nerozhodně. Není to na sledování asi tak záživné a diváků by bylo velmi málo. Nebyl by zájem asi ani o televizní přenosy.

• Vedl jste k šachu i své děti?

Děti málokterého šachisty hrají šachy (smích).

U nás je například Petr Ráliš, vynikající šachista, hrál extraligu, má tři kluky, šachy umí dobře, ale nehraje ani jeden. Láďa Slavíků má tři děti a taky nehrají. Já mám dvě dcery a dvě vnučky a ani ty hraní nebavilo.

Jediný je Jindra Korsa, který je u nás na soupisce se svým synem.

Je to už takové spíše nepsané pravidlo, že děti šachistů šachy nehrají.

• Co vám šachy daly?

Daly mi určitě potěšení ze hry a přátele. Když dělám rozhodčího, tak je to taky i adrenalin. Pozoruji šachisty, jak hrají, to jejich obrovské soustředění. Rád je sleduji.

• A nadávají na vás hráči jako na rozhodčího tak, jak je to třeba ve fotbale?

To ne (smích). Někdy jsou ale rozčílení.

Minulý zápas za mnou přišel hráč, abych mu dvě minuty před koncem partie zastavil čas. Prý chce na záchod. Chtěl si asi hru trochu více produmat. Řekl jsem mu, že ani náhodou, že to neexistuje. Hádal se se mnou a říkal, že si bude stěžovat. Pak mu ale asi někdo vysvětlil, že to nebylo možné (smích).

• Jaké jsou další přestupky proti pravidlům?

Je toho strašně moc. Například může někdo figurkou klepat a znervózňovat soupeře. Když ho už podruhé napomenu, tak můžu kontumačně ukončit partii. Hráč ani nesmí odejít ve chvíli, kdy by byl na tahu. To je přestupek a mohl bych mu za to snížit na hodinách čas.

U šachů se nesmí ani používat elektronika, mobil. Všichni se snaží, aby hráči do místnosti nenosili elektroniku vůbec. Hlavně proto, aby ji nemohl někdo využívat k podvodu. Hráči si partie pamatují a o přestávku si na záchodě třeba mohou díky programům vypočítat nejlepší tah. Jednou se stalo ve Francii, že jeden hráč šel dvacetkrát na záchod. Vyhrál a potom se přišlo na to, že si to vyhledal na mobilu.

Nebo může třeba šachista soupeře kopnout pod stolem, což je ale pak těžké dokázat (smích).

• Máte i jiné koníčky než šachy?

Jezdím ještě velice rád na kole po okolí Podbořan až ke Kadani. A také chalupa v Krásném Dvoře.

Děkuji za rozhovor a přeji Vašemu šachovému oddílu mnoho úspěchů v letošní sezóně.

Hedvika Mašková