Rozhovor s Jiřím Rámešem ze Staňkovic o fotbalových zápasech plných legrace i natáčení se šelmami

Slavnosti, fotbaly, dětské dny, koncerty, adventy a navíc práce se šelmami. Tomu všemu se věnuje agentura Arabela team, jejímž majitelem a producentem je Jiří Rámeš ze Staňkovic. Ve spolupráci s účinkujícími z řad showbyznysu a sportu organizuje ročně kolem 180 akcí. Není se proto čemu divit, že už nebyl patnáct let na dovolené. O jakou ze služeb agentury je největší zájem, jaké známé osobnosti jsou členy Arabela teamu a jak se cvičí medvěd, aby odpovídal požadavkům režiséra? Na to a spoustu dalších otázek jsme se zeptali Jiřího Rámeše.

• Dobrý den, pane Rámeši, jak se dnes máte?

Teď se mám nádherně. Jsem v krásné společnosti. Lépe se mít nemohu (smích).

• To mě těší… A teď přejděme rovnou k Arabelateamu, jejímž jste majitelem a producentem. Představte mi, prosím, agenturu blíže. Kdy vznikla?

Vznikla v roce 1996. Já však u jejího založení nestál. Zakládali ji tehdy Žatečan Radek Komoráš a zpěvák Libor Petrů.

Arabelateam vznikl původně jako jakýsi opak známé agentury Amfora, která produkuje ročně desítky sportovních a kulturních akcí. Tvoří ji herci, zpěváci, moderátoři nebo bývalí čeští sportovci. Ve fotbalovém klubu Amfora však hrají jen ti, kteří fotbal umějí. Tenkrát ale chtěli hrát fotbal třeba Zdeněk Srstka a další, jenže do Amfory je nikdo nevzal. Radek a Libor proto založili agenturu, kde nebyl brán fotbal natolik vážně. Šlo hlavně o legraci.

• Jak jste se do týmu dostal vy?

Já v té době trénoval v Žatci bývalou Duklu Žatec. Radek a Libor přišli, že založili Arabelu, a že by chtěli symbolicky první zápas odehrát v Žatci proti Amfoře. Já jsem jim pomohl s organizací a poté mě oslovili, jestli bych s nimi nechtěl jezdit jako jejich manažer. Bohužel to v té době nešlo, protože jsme mívali s Duklou soboty a neděle mistrovská utkání. Mimo sezónu jsem s nimi ale občas jezdil. Navíc zjistili, že umím hrát fotbal, takže jsem za ně i hrával.

Nutno podotknout, že jsem v té době působil ještě jako voják, ale v roce 2003 jsem se rozhodl, že u armády skončím. Arabelateam sice fungoval, ale nebyl to žádný zázrak. S kluky jsem se dohodl, jestli by mi nepostoupili práva na název Arabelateam. Podepsali jsme smlouvu o postoupení práv a já jsem vlastně začínal od nuly.

• Jak to myslíte ,,od nuly“?

Tato práce je hlavně o kontaktech, takže první rok jsme uspořádali jen šest akcí. Mně to nevadilo, potřeboval jsem se rozkoukat. Nechtěl jsem stavět nějaké vzdušné zámky, ale chtěl jsem navázat na práci Radka a Libora. První dva byly tedy složité.

Pamatuji si přesně, že v roce 2004 jsme měly šest akcí, v roce 2005 dvanáct akcí a pak se to zvyšovala a zvyšovalo.

• A kolik akcí pořádáte nyní?

V současné době dělám v průměru 170 až 180 akcí ročně.

• Nejsou to však jen fotbalové zápasy…

Fotbalem to začalo, ale najednou za mnou klienti chodili a říkali, že pořádají také dětské dny, slavnosti a další akce. Já jsem tedy začal vymýšlet nejrůznější programy pro tyto příležitosti.

Dnes agentura dělá slavnosti přímo na klíč a zastupuje 130 až 150 herců, zpěváků, sportovců a dalších známých osobností.

Já se sice nechci chlubit, ale největší agenturu měl kdysi Petr Novotný, známý bavič, ale bohužel se mu stalo to, co se mu stalo a tenkrát mi řekl: ,,Tak chlapče, já končím a teď jsi největší agentura v republice ty, takže nedělej ostudu.“.

Dostali jsme se do stádia, kdy dokážeme zařídit vše, co si klient vymyslí. Chce na akci vrtulník, dám mu vrtulník. Chce závodní auto, dám mu závodní auto.

Jediné, co nedělám, jsou pohřby. To je pro mě deprimující.

Princezna Arabela

• Jak vzniklo pojmenování agentury Arabela? Má to nějakou spojitost s dětským seriálem z dílny režiséra Vorlíčka?

Samozřejmě. Zakládající členkou agentury byla Jana Nagyová, slovenská herečka a první představitelka princezny Arabely. Z počátku s námi na akce také jezdila, ale pak s herectvím skončila a odstěhovala se v první fázi do Rakouska. Občas za námi dojížděla, ale teď už ve spojení nejsme. Žije v Německu.

Jana byla první zakladatelkou, a proto kluci vymysleli tento název.

• Který zůstal až dodnes…

Zůstal. Dnes je v povědomí klientů po celé republice, kterých je v průměru kolem dvou tisíc.

Název tedy nemůžu měnit, stejně jako číslo telefonu nebo emailovou adresu (smích).

• O jakou z Vašich služeb je největší zájem?

Nejvíce jdou přes léto fotbalové akce Arabelateamu, ale je to dáno tím, že fotbal je doopravdy legrace, takže v přestávkách jsou různé soutěže a po zápase ještě všichni umělci, kteří hrají, mají připravené nějaké vystoupení – zazpívají, zahrají nebo vyprávějí fórky. Program různě obměňujeme, protože pro některé klienty jezdíme třeba už deset let.

Pak je největší zájem o slavnosti na klíč. Klient mi dá zadání, co všechno chce a já jsem schopen od pódia přes umělce zabezpečit i stánky, kolotoče,… Zkrátka, co si kdo řekne.

• Kdo akce převážně využívá?

Jsou to obce i města. Někam dojíždím pravidelně každý rok. Vždy splním všechna jejich přání a oni nemají důvod něco měnit.

Navíc mám jednu obrovskou výhodu. Když totiž obce vytvářejí slavnosti, tak si myslí, že ušetří peníze, když dají organizaci na starost někomu z odboru školství nebo kultury. Když pak dotyčné osoby obvolávají umělce, o které mají zájem, většinou se dovolají agenturám nebo manažerům. A to se jim šíleně prodraží. Znám mnoho takových případů, ale samozřejmě nebudu jmenovat, jelikož by to nebylo kolegiální.

Já se se všemi umělci, jejichž výčet mám na webových stránkách, znám osobně. Mám na ně soukromé telefony a jsem u kávy s vedením obce schopen během hodinky obvolat umělce a dát dohromady celý program slavností. Klientovi nic nenutím a vždy se zeptám, koho by na akci chtěl. Také se zeptám, kolik má od zastupitelstva schváleno peněz a udělám třeba dva nebo tři návrhy, ať si vybere.

Takovým způsobem já pracuji. Klient je pro mě priorita číslo jedna. Nemám zapotřebí ho oholit a zmizet. Pro někoho držím řadu let nízké ceny. Chci si klienta udržet, a proto si několikrát ročně objedu republiku, abych se s nimi setkal osobně. A hlavně, co slíbím, musím dodržet. Ještě se mi nestalo, že bych někoho obelhal.

Před akcí se mě vždy starostové ptají, co budou na akcích dělat oni, jaký budou mít úkol. Já jim vždy říkám: ,,Vy si sedněte do první řady, vezměte si kelímek s pivem a sledujte.“.

• Nejste na to ale přeci sám. Kdo Vám s organizací pomáhá?

Je pravda, že máme kolikrát za víkend třeba deset akcí, takže mám produkční tým. Umělce samotné na akce neposílám, protože oni jsou zvyklí, že se o ně někdo stará. Moji lidi jim pak i na místě zajišťují servis, a proto i sami umělci se mnou rádi spolupracují.

Zvučná jména

• Když mluvíte o umělcích. Která známá jména máte v ,,mančaftu“?

Ježkovy voči! Tak já řeknu, koho mám celkově v agentuře. Vezmu to od těch nejznámějších, se kterými spolupracuji. Hodně dělám s Petrem Kolářem, což je vynikající zpěvák i člověk, jsem kamarád s Ivanem Mládkem a celým jeho banjo bandem, dále Ilona Csáková, Šárka Rezková, Leona Machálková, Marcelka Holanová, Martin Maxa, Stanislav Hložek, Milan Pitkin, Olga Lounová, Terezka Kerndlová, Petr Vojnar, Leoš Noha…

Mám ale i mladé umělce například ze SuperStar jako je Zbyněk Drda nebo zpěvačky, které ještě zatím nikdo moc nezná, ale díky tomu, že s námi jezdí, o ně začíná být zájem. Lidí je tolik, že bych je asi všechny nevyjmenoval. A navíc mi přibývají.

Dělám i s revivalovými skupinami nebo třeba i s Pavlem Novotným, za něhož bych položil ruku do ohně. To, co předvádí, je jen póza. On takový je. Jinak je hrozně cílovědomej, chytrej a hlavně spolehlivej člověk.

Základem je totiž to, že všichni umělci mi sedí také jako lidé. Na nic si nehrají. Máme to tak, že k nim jezdím i domů na kafe.

• Tak to tedy jezdíte pořád po návštěvách…

To ne, to já si vždy nějak spojím. Třeba když jedu do Prahy, tak si za den naplánuji sedm schůzek, a když jedu zpátky, zavolám Marcelce, ať mi postaví na kafe. Bydlí pod Barrandovem a tam odtud už já vypadnu na Žatec (smích).

• Vím, že máte i svojí hymnu. Kdo ji složil a při jakých příležitostech zaznívá?

Složil a nazpíval ji Karel Emanuel Gott. Měli jsme původní hymnu, která byla postavena hlavně na jménech, ale někteří lidé mezi námi již nejsou, takže jsem říkal, že je hloupé, aby v písničce zaznívali.

Zpíváme ji před fotbalem, když nastupujeme klasicky s hráči soupeře. Pak už začíná show.

• Vaše sportovní agentura se aktivně podílí také na charitativních iniciativách. Jakých například?

Podílíme se, ale já mám jedno krédo. Podporujeme jen děti.

Děláme to tak, že třeba někam přijedeme a vzdáme se honoráře ve prospěch postiženého dítěte, které potřebuje peníze na léčbu. Nechceme ani peníze na cestovné. Stačí nám buřt (smích).

Já dělám hodně pro centra sociální péče, kterým se snažím pomoci. Navíc ještě každoročně posílám ze svého soukromého konta peníze organizaci Čmeláček, která pečuje o handicapované děti.

Pořádali jsme také charitativní koncert pro Fakultní nemocnici Motol, kdy jsme vybrali čtvrt milionu korun na chirurgické oddělení.

Jak můžeme, tak pomáháme. Většina umělců samozřejmě pomáhá i mimo agenturu.

• Je to pro ně zřejmě automatické…

Ano, je to pro ně automatický. A nedělají to jen proto, aby se o nich psalo. Někteří dokonce ani nechtějí, aby se o tom vědělo. Dělají to ze srdce.

Já mám obrovské štěstí, že s takovými lidmi mohu spolupracovat.

Medvědi, tygři a lev

• Co mě ovšem velice zajímá, jsou Vaši zvířecí herci…

Předně musím říci, že nejsou moji. Patří chovateli Jaroslavu Kaňovi, který bydlí ve Veleticích. Neprovozuje cirkus, ani zoologickou zahradu, zvířata má čistě pro filmové účely.

Zvířátka se mají jako prasata v žitě. Takhle bych se chtěl mít jednou já (smích).

• Jaká zvířata chová?

V současné době má čtyři velké medvědy, dva tygry ussurijské a lva.

Lev je nejstarší, je mu 19 let. Jmenuje se Leon. Je největší hvězdou, filmoval celý život. Teď ho budou mít možnost lidé vidět ve filmu Jan Žižka z dílny Petra Jákla. To byla jeho poslední role, poněvadž v 19 letech už je děda.

S tygry teď již také netočíme, protože jsou to kočky, a ty jsou nevyzpytatelné. Samec tygra má přes 300 kilogramů a nechceme riskovat, že ho na vodítku neudržíme.

Medvědi, Blesk a Uta, jsou pár. Je jim deset let. Kdysi je Jarda zachránil v Rumunsku a jako malé si je vzal domů. Jelikož jsou nepříbuzný pár, má od nich medvíďata – samce a samici. My chodíme točit se samcem Hugem. Ten je flegmatik. Od malička je zvyklý na lidi a neublíží jim. Podle mě je to jediný medvěd ve střední Evropě, který je kontaktní. Herec si ho může vedle sebe posadit a on mu jí z ruky piškoty. Ty mít musí, to je jeho oblíbená disciplína (smích).

• Takže se zvířat nebojíte?

Medvědy a tygry znám od mala, takže mě berou. Lev mě od mala nezná, takže k němu já nechodím, toho se bojím. Asi by mi neublížil, ale nejsem jeho šéf.

S medvědy je to ale v pohodě. Hlavně Hugo je takový mazel. A já díky němu poznal půl Evropy, protože jezdíme točit především do zahraničí – Itálie, Rakouska, Německa, Polska, Slovenska…

• Jak se takové zvíře cvičí, aby odpovídal požadavkům režiséra?

Nijak. My zvířata nikdy necvičíme. Režisér nikdy nechce, aby třeba Hugo jezdil na koloběžce. To už je cirkus a já se přiznám, že cirkusy dvakrát nemiluju. Tam totiž zvířata učí něco, co je proti přírodě. V přírodě medvěda totiž na kole určitě nepotkáte.

My s Hugem chodíme na procházky mezi lidi a on ví, že když mu lidi neubližují, tak on nemá důvod ubližovat jim.

Auto na medu

• Jak tedy natáčení probíhá?

Režisér po Hugovi třeba chce, aby vylezl na strom, doběhl odtud tam, lomcoval s popelnicí, ničil auto nebo se svalil do trávy. Tyto vlastnosti má medvěd v sobě.

V seriálu Vzteklina měl rozzuřeně lomcovat autem a dělalo se to tak, že jsme auto namazali medem. Hugo má rád sladký a myslel si, že z auta med setřese. Režisér pak chtěl, aby vycenil zuby. Huga jsme naučili povel: ,,Hugo, otevři hubu!“ a on ví, že když otevře, dostane piškot. Ve scéně, kdy třásl autem, byl nad ním Jarda a sypal mu piškoty do huby. To se dá pak všechno vystřihnout, abychom nebyli vidět. Zvukař pak dodá řev grizzlyho a trikař mu dá kolem huby pěnu. Ve výsledku vypadá jako vzteklý medvěd, ale ve skutečnosti byl Hugo naprosto spokojenej. Auto sice odrbal, protože má obrovskou sílu. Medvěd vlastně zvedne dvakrát sám sebe.

• Takže se nesetkáváte s kritikou ze strany ochránců zvířat?

Jelikož s Hugem jezdíme třeba i na dětské dny nebo jiné slavnosti, vozíme ho v zamřížovaném návěsu. Občas lidé říkají, že ho tím týráme. Já se to ale snažím vždy vysvětlit. Většinou se však jedná o lidi, kteří nevědí o chovu zvířat vůbec nic. V přírodě, když je šelma nažraná, tak má svůj pelech metr krát metr a vydrží v něm spokojeně ležet klidně dva dny.

Když s návěsem nacouváme k výběhu, tak Hugo už sám utíká, protože ví, že někam pojede. Navíc během jízdy pravidelně zastavujeme, kontrolujeme ho a dáváme mu najíst a napít. Máme také při vystupování na akcích své podmínky.

Některým lidem je marné něco vysvětlovat, ale většina z nich to pochopí. Když jezdím na dětské dny, tak o těchto věcech záměrně mluvím. Moje přednáška vždy končí tím, že říkám: ,,Děti, v přírodě se chovejte jako zvířata, ne jako lidé.“.

Při natáčení si svůj čas určuje medvěd. My poznáme, kdy je unavený. Když má třeba pětkrát někam utíkat a režisér není pořád spokojen, tak Hugo nám to dá najevo. Lehne si a půl hodiny si hrabe kaštany.

• Já jsem slyšela, že s dětmi a se zvířaty je právě nejhorší točení…

Záleží, co se točí. My máme výhodu, že s naším medvědem, je točení úžasný. Někdy mi připadá, že on zadání rozumí lépe než já s Jardou (smích).

Obrovská paměť

• Musí mít zvířecí herec také talent?

Ne, nemusí. Dnes se točí se všemi možnými zvířátky a je to pouze na šikovnosti kameramana a režiséra.

Zvířata nejsou k ničemu nucená. Není to tak, že by je nedej bože někdo zbil. Kdybychom medvěda zbili, tak by nás při první příležitosti roztrhal na kusy. Oni mají totiž obrovskou paměť.

Před šelmou se taky nesmíte nikdy zmenšit, jinak hned útočí. Já si ale k Hugovi i lehnu, sednu nebo si vezmu do pusy malinkatý piškot a on mi ho obrovskými zuby pomalu vezme. Chci tím ukázat lidem, že když se zvířeti neubližuje, tak zvíře lásku vrací.

• Vy prý rovněž působíte ve filmech jako kaskadér…

Já bych to nenazýval kaskadérstvím. Kaskadér je ten, kdo nasazuje život za herce.

My například točili v Polsku film a byla tam scéna, že v domku v zahradě leží ochrnutý muž a přijde k němu medvěd, který z něj chce sundat deku. Herec mu měl dát pěstí a medvěd utéct. Když jsme přijeli, tak v tom okamžiku, když herec viděl Huga, skoro omdlel. Naštěstí jsme byli s hercem stejně velicí, tak jsem si lehl do postele místo něj, ale řekl jsem, že Hugovi pěstí dávat nebudu. Kdyby mi ji totiž vrátil, tak by mě zabil a ještě rozlámal postel. Navrhl jsem, ať to natočí na vysokorychlostní kameru a já ho jen odtlačím.

Medvěd přišel, udělal jsem, co jsem udělat měl a hlídal si obličej, protože v obličeji jsme si s hercem podobní nebyli. Když pak Hugo odcházel, tak jsem, blbec, řekl: ,,Hugouši, ty jsi miláček!“. A on jak mě poznal, tak se otočil, rozeběhl se, skočil na postel a začal ze mě rvát deku. Já jsem tam však měl zabandážovanou nohu a Hugo mě vzal i s ní. Lítal jsem tam po posteli a řval na Jardu, ať ho odtáhne nebo mě udusí. Štáb úplně vyváděl, protože si mysleli, že mě medvěd napadl. Pak jsem slyšel i houkačku a od cateringu jeli záchranáři. Já jsem ale vysvětloval, že mi nic není, že si se mnou Hugo jen hrál (smích). Měli jsme z toho s Jardou hroznou srandu (smích).

Děkuji za rozhovor.

Hedvika Mašková