Můj listopad 1989 (anketa)

V letošním roce si připomínáme 30 let od „Sametové revoluce”, kterou spustila 17. listopadu 1989 demonstrace studentů v Praze. 

Pokojný protest se režim snažil potlačit brutálními prostředky, ale zažehnutou jiskru odporu se mu již nepodařilo uhasit, naopak tyto události odstartovaly obrovské změny, které v roce 1990 vedly k prvním svobodným volbám. Jak toto období prožívali někteří pamětníci z Lounska, se dozvíte v následující anketě. Každému z nich jsme položili tyto tři otázky:

1. Kolik let vám bylo v listopadu 1989 a co jste v tu dobu dělal(a)?

2. Jak jste prožíval(a) události po 17. 11. 1989?

3. Co pro vás znamená slovo svoboda?

STANISLAVA ŽITNÍKOVÁ, důchodkyně, Žatec

1. V roce 1989 mi bylo krásných 36 let a pracovala jsem na Základní škole Jižní v Žatci.

2. Měla jsem v té době tři děti ve věku 17, 11 a 9 let, takže klasické starosti o rodinu. Ale vzpomínám si, že jsem 17. listopad vnímala jako něco, co se nemůže stát skutečností, možná jsem měla i obavy, co bude dál. V té době jsem se o politiku až tolik nezajímala. Neměla jsem pocit, že bychom žili život někým omezovaný, v té době jsem vyrostla a mnohé jsme brali jako samozřejmost. Tím určitě nechci opominout ty, kterých se doba před rokem 1989 jakkoli dotkla a přestali pro společnost existovat.

3. Každý vnímáme svobodu asi jinak. V průběhu let, jak stárneme, se náš pohled na ni mění. Svoboda pro mě znamená být bez bolestí, být sama sebou, být v přírodě, s rodinou, s vnučkami, mít kolem sebe přátele. „Být tady a teď“, a věřte, není to klišé. Pokud se mohu radovat i z upřímných maličkostí běžného dne, znamená to pro mě pocit nekončící svobody.

JAN KERNER, Louny, radní

1. V té době jsem byl 25letý technik na elektrárně v Počeradech, rok po škole.

2. Jedním slovem: aktivně. Podle svých možností jsem se zapojil do činnosti Občanského fóra. Bylo úžasné stát se kolečkem v tom obrovském hnutí, který vedlo k demontáži komunistického režimu. Nejhezčí bylo pozorovat, jak si postupně víc a víc lidí dodává odvahy a přestává se bát říkat nahlas, co si opravdu myslí.

3. Svoboda cestování - už žádné střílení lidí na hranicích. Svoboda slova - dnes už ani neznáme pojem zakázaný film, zakázaná kniha, zakázaná kapela, politický vězeň. Svoboda podnikání - kdo si dnes vzpomene, že podnikání bylo trestným činem! Politická svoboda - žádná vynucená volba jediného předem vybraného kandidáta Národní fronty. Svoboda ale taky samozřejmě znamená odpovědnost za svůj život, za svou rodinu, za své město, a v nejširším slova smyslu i za naši zemi.

PETR ANTONI, ředitel Domova pro seniory a Pečovatelské služby v Žatci, Žatec

1. V tom roce mi bylo 15 let.

2. Události následující ihned po 17. listopadu ´89 jsem prožíval velice intenzivně. Byl jsem tehdy student gymnázia v Podbořanech a dodnes si pamatuji tu sounáležitost, energii, pozitivní sílu té doby. Tvořili jsme novou část českých dějin a mohli jsme být toho všeho součástí. Zároveň to pro mě byla doba velkého prozření. Teprve po listopadu 1989 mi došlo mnoho věcí, o kterých se předtím nemluvilo, ukázaly se mi souvislosti mezi dříve jen tušenými nejasnostmi... Velkou zkušeností bylo zjištění, že „všechno je trochu jinak“, že jsme se učili ve škole spousty polopravd a často i lží. Velkou zkušeností byly první cesty na „západ“. Čekal jsem tam imperialisty a vykořisťované zbídačené dělnictvo, jak jsme se o tom učili, a viděl jsem nádherně udržovanou krajinu, obce, města a přívětivé, spokojené lidi. A také jsme zažili přívaly hodně dobré hudby a kvalitních filmů. Vzpomínám si i na momenty těžší, třeba diskuze s lidmi, kteří listopad 1989 vnímali jako prohru, jako destrukci jejich životů, jako deziluzi z toho, že budovali socialismus, a my tehdy mladí, si toho nevážíme. Někdy to byly náročné chvíle obhajovat to „nové“, protože se všechno měnilo skutečně převratně a například zavírání a krachy (přiznejme si, že později i tunelování) v průmyslu i zemědělství, to byly ty doprovodné jevy, které jsme mohli zvládnout jako republika mnohem lépe. V roce 1994 jsem pak začal studovat obor sociální práce, kterou vykonávám do-dnes, i to byl pro mě přínos Listopadu.

3. Co pro mě znamená slovo svoboda, to je velice těžká otázka, ale nebudu se schovávat za nějaké definice, pokusím se o vlastní. Svoboda je prostor, prostor kde můžu bez zásadních vnějších omezení realizovat svůj život. Prostor, díky němuž a v němž realizujeme své představy a sny, ale také obyčejný, každodenní život. Současně je svoboda odpovědností - je potřeba korigovat naše „já“, je potřeba si stále uvědomovat, že svobodní můžeme být buď všichni společně anebo nikdo. Svoboda je prostor, ale ten prostor není stálý, mění se každou minutu s každým naším rozhodnutím, s každým slovem, ale i každou myšlenkou. Svoboda je krásná a někdy je těžké ji úplně poznat nebo pochopit. Na jejím popisu se asi úplně neshodne mnoho lidí najednou, a přesto ji jako celek dokážeme realizovat a žít. Svoboda je u nás v Čechách hodnotou velice ceněnou, někdy až považovanou za samozřejmost. Naše dějiny nám ovšem ukazují, že v určitých cyklech máme my Češi tendenci svobodu znevažovat, voláme po tvrdé linii a tu naši svobodu pak naopak znevažujeme a vyhodnocujeme jako nebezpečnou, ohrožující. Je potřeba tohle všechno vnímat a přijímat jak součást svobody, vážit si svobody, hájit ji, jakkoli se někdy může zdát bezbřehá nebo neuchopitelná. Svoboda je tedy i určitý závazek - vůči generaci naší i té budoucí, že si ji uchráníme a předáme dál.

ZDENĚK ŘÍHA, důchodce, Podbořany

1. V listopadu 89 mi bylo 41 let a pracoval jsem jako hasič z povolání na útvaru v Žatci.

2. Po listopadu zpočátku nedůvěra, protože ně-co jiného se ode-hrávalo v Praze a ve velkých městech, něco jiného zde.

3. Svoboda pro mne znamená rozhodovat si o svém životě sám. Samozřejmě v rámci zákonných možností. Bohužel, poslední dobou začínám nabývat dojem, že jsme opět tlačeni tam, kde již jsme jednou byli a svoboda nám začíná býti osekávána i za přijímání pofidérních zákonů.

JARMILA ŠMÍDLOVÁ, podnikatelka, Žatec

1. V roce 89 mi bylo třicet let, mé dceři rok a tak mě listopad zastihl na mateřské dovolené.

2. Příležitostí k nějakému kulturnímu vyžití příliš nebylo, tak jsem uvítala možnost jet do Prahy do divadla. Bylo to 17. listopadu, představení se jmenovalo O DEMOKRACII a hráli herci brněnského HaDivadla a Divadla na provázku. Jel nás ze Žatce celý autobus a při příjezdu do Prahy si nešlo nevšimnout kolony antonů, vodních děl a dalších policejních aut. Někteří se rovnou vydali do centra, aby zjistili co se děje, my ostatní šli na představení. Asi v polovině bylo představení přerušeno a na podium přivedli studenta, přímého účastníka demonstrace na Národní třídě. Byl zmlácený, otřesený a líčil, co se v centru Prahy děje.

Už si ani nepamatuji, zda představení dohráli, vím jen, že hrála hymna, všichni stáli a nikdo si nedokázal představit, co bude dál. Po příjezdu domů jsem vše vylíčila partnerovi, který vůbec nic netušil, neboť v televizi ani v rádiu o demonstraci nebyla ani zmínka. První informace se do menších měst a vesnic začaly dostávat až po víkendu, to už stávkovala divadla a bylo jasné, že se „něco“ děje...

2. Svoboda? Začalo to zaplněnou Letnou, svobodnými volbami a Václavem Havlem místo ve vězení na Pražském hradě. Vážím si toho, že mám možnost volby. Volby vy-brat si, kdo mě bude zastupovat ve městě, kraji, nebo parlamentu. Vybrat si, jestli se nechám zaměstnat, nebo budu podnikat, jestli pojedu na dovolenou do zahraničí, nebo se budu toulat po Čechách. Taky, na jaký půjdu koncert, film, nebo výstavu. Polovinu života jsem prožila za „bolševika“ a jsem ráda, že ta doba je za námi. Pokud ale budeme mít v čele vlády agenta StB, o svobodu se začínám obávat.

RADOMÍR HŮRKA, učitel ZŠ Husova Podbořany, Podbořany

1. 30 let, tehdy jsem učil na současném Gymnáziu a SOŠ Podbořany.

2. Byl jsem zakladatel Občanského fóra v Podbořanech, události listopadu 89 jsem prožíval ze začátku s nadšením, později jsem vystřízlivěl!

3. Svoboda? Absolutně nadřazený pojem spolu se zdravím.

PAVEL JANDA, starosta města Louny, Louny

1. V listopadu 89 mi bylo 5 let a byl jsem žákem tehdejší 14. MŠ v Lounech.

2. Na listopad mám několik útržkovitých vzpomínek, například jsme čekali s mamkou na tátu, než se vrátí z demonstrace na Letné. Pamatuji si, že jsem vnímal zvolení Václava Havla prezidentem v prosinci 89. Již více si pamatuji G. Bushe st. a jeho návštěvu Prahy v listopadu 1990. Hledal jsem tehdy (marně) vlajku USA v pexesu s vlajkami evropských států, abych ji společně s československou postavil k televizi. Nakonec jsem k televizi dal dvě československé.

3. Svoboda je pro mě jeden z předpokladů a pilířů rozvoje společnosti. Už i mé generaci by se mohlo zdát, že svoboda a demokracie je něco daného a neměnného. Ostatně vyrostli jsme v ní a za třicet let o ni nemuseli na rozdíl od našich předků nijak bojovat (shodou náhod tento text píši ve dnech, kdy si připomínáme smutné výročí 70 let od procesu s protikomunistickou odbojovou skupinou MaPaŽ v lounské sokolovně). Letmý pohled do Polska, Maďarska nebo na Krym pro nás musí být varováním, že nesmíme slevit z obrany svobody a demokracie. Protože, co se léta buduje, může být během dnů ztraceno...

ALEŠ STROUKAL, spisovatel, Žatec

1. V listopadu 1989 mi bylo přesně půl teď současných, tedy krásných 30 let.

2. No, bylo to dost hektické. V samotný pátek jsem o ničem neměl ani zdání, ale hned následující dny už jsem měl informace, že se s komunistickým režimem něco děje, v co jsem doufal a snad i věřil, že to přijde, protože přijít prostě musí, akorát nebylo jasné, kdy to přijde a jak to bude. Už ve středu jsem byl na schůzi Severočeského svazu spisovatelů a jistý známý spisovatel nám tam dával k podpisu dopis proti studentské demonstraci a k zachování starých pořádků. Poslali jsme ho k hnědému šípku a jiný spisovatel (obě jména bych mohl uvést, ale nechme to v obecné rovině) sepsal dopis opačného znění, tedy vyjádření podpory studentům a tou dobou už asi i hercům a já ho podepsal. Když jsem se vrátil domů, tak se moje, tou dobou v osmém měsíci těhotenství, manželka Lucinka vyjádřila v tom smyslu, že ještě jsem nic nevydal a už mě zavřou. Později jsme společně s mým bráchou na ředitelství státního statku, kde jsme byli oba zaměstnaní, pomáhali šířit informace o začátku „Sametové revoluce“. Každé ráno jsem stál velkou frontu na noviny – Svobodné slovo, kde začínali psát pravdu, zatímco Rudé právo stále tvrdošíjně lhalo.

3. Svoboda je poznaná nutnost. To řekl de Spinoza, nás na vejšce učili, že Marx. Pro mne je svoboda úplně tou nejzákladnější „věcí“ na světě. A bez nějakých rádobychytrých úvah dám konkrétní příklad. Jedná se o to, jak jsme chápali například policisty u nás v socialistickém Československu a jak je chápali lidé na Západě. Když jsem byl v devadesátých letech poprvé v USA a jeli jsme po dálnici, tak jsme píchli kolo. Sjeli jsme tedy doprava do odstavného pruhu a jali se měnit kolo. Během chvíle, kde se vzalo, tu se vzalo, zastavilo několik desítek metrů za námi policejní auto s blikačkami a policajti se přišli optat, co se nám stalo. Když dostali odpověď, tak řekli, že budou za námi stát s vozem, aby nás kryli, aby nám dělali štít. Já když jsem tam řídil a zahlédl policejní auto, tak jsem automaticky dal nohu z plynu a sáhl si na pás, jsem-li připnutý. Strýc říkal, co blbnu? Oni jsou tady pro nás. A já, že jsem zvyklý od nás. A nedávno jedu s kámošem v Žatci po kruháku a najednou proti nám policejní auto s označením VB. (Veřejná bezpečnost, pro ty později narozené). Automaticky jsem dal nohu z plynu, sáhl si na pás a pro sichr i na mobil. A to už tu kluci z pátý bé nejezdí skoro třicet let. Svoboda je pro mne vším, a pro tak svobodomyslného člověka, jako jsem já, snad i nadevším.

VLADIMÍR DRÁPAL, dramaturg, Louny

1. Bylo mi 25 let, takže krásný věk. V tu dobu jsem dělal agronoma v A-grochemickém podniku v Postoloprtech, ale duchem jsem se pohyboval v nezávislé kultuře a disentu. Což znamenalo, že jsem byl pod neustálým dohledem Státní bezpečnosti, což bylo dost ne-příjemné a přinášelo to problémy jak v živo-tě osobním, tak pracovním. Když se po revoluci otevřely archivy okresního výboru KSČ, který sídlil v Lounech, zjistil jsem, na pravidelných poradách „státobezpečnostní a politická situace v okrese” byl vždy jeden bod věnován mé osobě a okresním taje-mníkem Hnízdiuchem bylo doporučeno víc mi „šlapat na přezky, protože my si v okrese žádnou opozici pěstovat nebudeme”.

2. Z výše uvedeného vyplývá, že zcela na-plno. Ještě v neděli jsme rozsvítili svíčky u morového sloupu i na Mírovém náměstí, ale je pravdou, že celé pondělí jsem byl zadržován nervozní Státní bezpečností. Poté jsem se zúčastnil zakládající schůzky Občanského fóra v Luně a okamžitě jsem nastoupil do jeho „do služeb”. Tam jsem měl s Pavlem Planičkou na starosti rozmnožování tiskovin. Tehdy nebyly kopírky nebo tiskárny, takže se vše muselo pracně psacím strojem přepisovat na speciální blány a z nich pak k tomu určenou černou barvou texty kopírovat. Ale ani ty blány, ani barva se nedaly koupit v obchodě, vše bylo pod dohledem, takže jsme si museli umět poradit. Úplně jsem zapomněl, jak bylo všechno komplikované, bez mobilů, počítačů, internetu. Ale to nadšení a radost ze změny překonávalo všechny obtíže, akorát toho člověk moc nenaspal. Pak začal „běžný” život: účastnil voleb, stal se členem městského zastupitelstva a začal pracovat v kultuře, která mě vždycky lákala. Ale kultura bez cenzorů a diktátu komunistické strany, tedy kultura opravdová a živá. A ta mě zajímá dosud, takže to nebyla jen „mladická nerozvážnost”, ale setrvalý a hluboký zájem.

3. Možnost zařídit si život podle svého, bez náhubků, starostí a rad tzv. „mocných”. Být volný, ale zodpovědný, myslet globálně a jednat lokálně. Ale u mě byl takový postoj k životu kontinuální bez ohledu na dobu, v které se to odehrává. V antice se tomu říkalo „stálost ve smýšlení”. I proto jsem se stal oficiálně „nepřátelskou osobou”, protože komunistický režim nenáviděl všechno svobodné...

JIŘÍ MARHOLD, ředitel GSOŠ Podbořany, Podbořany

1. Bylo mi 18 let a čerstvě jsem nastoupil na technickou vysokou školu v Praze.

2. Pro mě, kluka z malého města, to byla veliká, nečekaná změna. Věděl jsem, že stát, společnost i ekonomika mohou fungovat jinak, než tomu bylo u nás a převážná většina občanů v euforii zajisté toužila po změně - chtěli podnikat, cestovat, vyjadřovat své názory a být svobodní. S rychle nabytou svobodou se však mnozí neuměli a dodnes neumí vypořádat.

3. Slovo svoboda pro mě znamená možnost rozhodovat se ve svých záležitostech dle svého nejlepšího vědomí a svědomí.

DAVID HERTL, slovesný dramaturg, Louny

1. V listopadu 1989 se mi rychle blížily osmnácté narozeniny, studoval jsem tou dobou grafickou školu v Praze. Byla to škola plná skvělých lidí, podobně naladěných; řada z nás působila nebo měla kontakty na tehdy zakázané skautské hnutí, do nezávislých studentských organizací nebo na katolický disent.

2. Velmi aktivně. Hned v pondělí 20. listopadu jsme s několika kamarády z našeho maturitního ročníku celou školu odeslali na dva týdny do stávky, mě zvolili předsedou stávkového výboru. Těch vzpomínek a příhod by bylo hodně, dodnes jsem vděčný učitelům, kteří nám po složitém jednání dovolili ve školní tiskárně tisknout letáky a plakáty na podporu Občanského fóra. Za nocí jsme je rozváželi a vylepovali po Praze. Vyjednával jsem pro školu návštěvy herců, kteří nás podporovali ve stávce, dával jsem rozhovory západním televizním štábům. A trápil se pomyšlením na studenty z prvního ročníku, na ty čtrnácti a patnáctileté studentíky, kterým jsme se snažili vysvětlit, jak důležité to všechno je.

3. Možnost zodpovědné volby, možnost říci „ne”, možnost rozhodovat o svém osudu.

STANISLAVA ČAPKOVÁ, knihovnice, vedoucí MKP, Podbořany

1. V listopadu 1989 mi bylo dvacet let a studovala jsem pedagogickou fakultu ústecké univerzity.

2. Po událostech v Praze jsme spolu s herci ústeckého činoherní-ho studia vstoupili do stávky a vydali se do podniků a na mítinky s veřejností, já osobně jsem nejvíce času strávila v provizorním „tiskovém” středisku na vysokoškolských kolejích, protože umím psát všemi deseti, tak se to hodilo při přípravě materiálů a informací, se kterými jsme pak chodili do ústeckých podniků, ulic a na besedy. Byl to čas euforie, radosti, taky trochu obav, když nejvyšší ústecký komunista Šípek vydal naštěstí nevyslyšený rozkaz lidovým milicím nabít ostrými.

3. Čas po těchto událostech přinesl ústecké univerzitě to, co nám všem – svobodu. Ta pro mě znamená jedinou možnost smysluplného bytí a budoucnosti.

ALEXANDRA SUKOVÁ, pedagog, Louny

1. Bylo mi 34 let a pracovala jsem ve Stře-diskovém kulturním zařízení v Luně.

2. Na popud Ireny Hájkové (mojí tehdejší spolu-pracovnice) a jejího manžela, jsme zorganizovali zakládající setkání OF v Luně. Celá moje rodina prožívala obrovskou radost, neboť jsem v srpnu 89 odmítla vstoupit do KSČ a hrozil mi vyhazov z práce se všemi důsledky... V té době, mám pocit, že jsem byla více na různých shromážděních v Lounech a v Praze, než doma :-)

3. Svoboda je pro mě druhá nejdůležitější hodnota v životě hned po zdraví! Velmi těžko se nabývá a lehko ztrácí, jak můžeme poslední dobou pozorovat.

LADISLAV BÁBA, kronikář města Louny

1. V roce 1989 mě bylo 32 let a pracoval jsem v lounském domě kultury.

2. No, byl jsem z toho „vykulený” asi jako většina občanů. Spíše jsem přemýšlel, jak by to asi dopadlo, kdyby opravdu zasáhla armáda nebo milice... Velkým „zážitkem” byla také návštěva lounského Kokosu (okr. výbor KSČ), tehdy mě požádal Vladimír Budinský, jestli bych nešel s místním OF na první návštěvu této budovy s fotoaparátem, na tehdejší dobu luxusně vybavená budova...

3. Svoboda je velmi široký pojem - určitě svoboda slova, projevu, názoru, ale...