,,Po nocích jsme s kamarády vylepovali plakáty po celém městě. Bylo to docela riskantní,“ vzpomíná Jaroslav Rosenkranz

Letos, konkrétně v neděli, si naše republika připomněla 30. výročí sametové revoluce. Ta byla odstartována zásahem komunistických bezpečnostních složek proti studentské demonstraci v Praze 17. listopadu 1989. K nám na ,,venkov“ však dorazily informace později. Jak konkrétně probíhal boj za svobodu a demokracii v Žatci, na to jsme se v následujícím rozhovoru zeptali pamětníka Jaroslava Rosenkranze, který byl v té době aktivním členem Občanského fóra.

• 17. listopadu 1989 došlo v Praze k demonstraci proti komunistickému režimu. Kde vás tento den zastihl? Pamatujete si to ještě přesně? 

Tento den se nedá z mé paměti vymazat, byl jsem v Praze.

17. listopad 1989 byl v pátek a já jsem shodou okolností organizoval autobusový zájezd žateckého „Jazz klubu“ do ,,Junior klubu Na chmelnici“ na pražském Žižkově. Jeli jsme na večerní představení, a když jsme projížděli Koněvovou třídou, v protisměru od Jarova pomalu přijížděla kolona policejních vozidel tzv. jednotka rychlého nasazení. V čele kolony jel OT-64-SKOT s připevněnou mobilní zábranou a za ním několik „antonů“. Ta kolona, která jela do centra na Národní třídu, působila hrůzostrašně a mám ji před očima dodnes.

• Netušili jste v tu chvíli, co se děje?

Tušili jsme, co se děje, protože jsme byli vždycky takoví ti rockeři, kritičtější k dění. Říkali nám ,,závadová mládež“. S námi v autobuse bylo několik ,,mániček“ z Chomutova, kteří byli protřelejší než my, nebo alespoň než já.

• A dostali jste se vůbec nakonec na představení?

To jo. Bylo to divadelní představení, společný projekt brněnských divadel, Divadla na provázku a HaDivadla „ROZRAZIL (O demokracii)“. V té době divadlo uvádělo představení, které bylo ,,na hraně“ stávajícího režimu. Účinkovali tam méně známí herci, Petr Oslzlý, Břeťa Rychlík..., kteří se po listopadu objevili okolo prezidenta Václava Havla na hradě. Například Petr Oslzlý, působil jako poradce a asistent prezidenta, dnes je rektorem Janáčkovy akademie múzických umění v Brně.

• Proč jste se raději nešli podívat na demonstraci?

Když jsme dorazili na místo, potom co jsem cestou viděl, měl jsem nutkání jet na demonstraci. Ti Chomutováci mi ale tenkrát říkali, že se tam nic divokého dít nebude, že to je povolená svazácká, studentská demonstrace. Tak jsme tam nejeli a zůstali jsme na představení. Když byla při představení přestávka, kolem deváté hodiny, přiběhl zmlácený student, který byl na Národní třídě, a bylo umožněno podat svědectví o tom, co se tam odehrálo.

Zažívali jsme to tedy skoro naživo. Potom jsem si sám osobně trochu nadával, že jsem se tam nejel podívat a nebyl přitom.

Když jsem se v noci vrátil z Prahy, naladil jsem Svobodnou Evropu a poslouchal do rána, co o tom říkají. Dozvěděl jsem se spoustu věcí, které jsem vůbec netušil. Od té chvíle jsem poslouchal rádio téměř nepřetržitě.

• Kolik vám v té době bylo let? Kde jste pracoval?

Bylo mi 36 let. Dělal jsem tehdy technika ÚKZÚZ – Ústřední kontrolní a zkušební ústav zemědělský.

Demonstrace v Teplicích

• Centrem všech událostí byla v prvních dnech Praha. Kdy pronikly informace i k nám na ,,venkov“?

Na venkov pronikaly informace pomalu, postupně. Přes studenty, kteří byli přitom, přes herce, kteří hostovali na představeních a informovali o dění. Avšak hlavní proud informací byl přes poslech zahraničních rozhlasových stanic, Hlas Ameriky a především Svobodná Evropa. V oficiálních zprávách v televizi a v novinách se takové věci vůbec neprobíraly.

Shodou okolností se tady na severu, v Teplicích konala, ještě před listopadem, už někdy na konci října 1989, demonstrace proti již neúnosnému znečišťování životního prostředí. Tehdejší komunističtí papaláši nechtěli, aby se to nějak rozkřiklo, a proto naplánovali na pondělí 20. listopadu v teplické sportovní hale besedu. Vše bylo připravené a my všichni, kdo se o věc zajímali, se jeli do Teplic podívat. Mělo se jednat o jakousi diskuzi, kde byly připraveny na jevišti i v hledišti mikrofony. Když se ale chtěl někdo vyjádřit, tak ty mikrofony nebylo slyšet, jako naschvál to moc nefungovalo. Na akci dorazili rovněž dva studenti z Prahy, jedni z mnoha, kteří z Prahy vyjížděli na venkov a vyprávěli o tom, co se v Praze na Národní odehrálo. Jeden z nich se dostal ke slovu a celou režii besedy narušil. Pak se to zvrtlo a akce byla předčasně ukončena.

• Kolik lidí tam tehdy bylo?

Byli tam lidé z Prahy a celých Čech. Odhaduji, že nás tam bylo tisíc až dva tisíce.

• Měla akce ještě nějakou dohru?

Po ukončení akce se nás, několik stovek diváků seskupilo a šlo průvodem, nejdříve na teplické náměstí a potom až před okresní velitelství policie. Tam jsme skandovali „co to bylo v Praze“. Na velitelství bylo rozsvíceno jediné světýlko a nikdo se samozřejmě neozval, takže jsme se pak v klidu rozešli.

• A co u nás v regionu?

Já jsem po 17. listopadu cestoval všude možně, takže jsem události prvních dnů v Žatci moc nezachytil.

Vylepování letáků

• Jak se u nás revoluce projevovala?

Tady v Žatci se lidé v prvních dnech setkávali před optikou u lékárny na náměstí. Tam pracoval Standa Dvořák, který umožnil před optikou první veřejná setkání, první projevy. To bylo hned po onom listopadovém víkendu.

Potom se setkání přesunula k morovému sloupu, protože se tehdy shodou okolností radnice také opravovala a bylo kolem ní plechové oplocení. Jedním z velkých řečníků, kteří tehdy promlouvali k lidem, byl Václav Rampas.

Ve čtvrtek 23. listopadu 1989, v Lidovém domě v Žatci, tehdy v klubu železničářů, pořádal pan Hryzbil takový ,,večer pro pány“, na který přijel zpěvák Karel Zich a fotbalista Ladislav Vízek. Já jsem se tam byl podívat s kamarádem Petrem Holasem a po skončení pořadu jsme s nimi diskutovali a přitom se zmínili, že mají ve svém žigulíku plný kufr letáků a plakátů. Přistavil jsem své auto a celý obsah jejich kufru jsme přemístili.

Potom jsme po nocích s kamarády Pavlem Škarýdem a Karlem Belanem plakáty vylepovali a letáky vhazovali do schránek po celém městě. Bylo to docela riskantní. Město bylo večer opuštěný a za námi to pak někteří komunisté strhávali.

5. prosince 1989 se konalo v Kulturním domě Moskva (nyní Ohře) veřejné zasedání Národního výboru za účasti zástupců Občanského fóra. Velký sál Moskvy byl nabitý k prasknutí. Přijeli studenti z Prahy i Ústí nad Labem a také herec Zdeněk Svěrák, probíhala bouřlivá diskuse. Pamatuji si, že tam tenkrát tvrdě proti akci vystupoval komunista Pipal a přitom v ruce mával s nějakou legitimací nebo průkazem.

• Bylo na vystupování lidí na veřejnosti dohlíženo nebo bylo nějak potlačováno? Byl někdo zatčen?

S postupem času, jak běžely události, vešlo napovrch, že tam s námi postávali civilisté a pomocníci Veřejné Bezpečnosti (VB) a donášeli. Bylo to sledované, měli to v merku a podávali hlášení, ale nikdo zatčen nebyl.

Krok s velkými městy

• Ničily se po 17. listopadu v našem regionu nějaké symboly komunismu?

Dá se říci, že Žatec držel krok s velkými městy. V Žatci byl jako jeden z prvních v roce 1990 pomalován tank na růžovo, který stával v Podměstí, v místě dnešního pomníku válečných letců. Byla to zase spontánní akce, několika kamarádů.

• Jak zde v Žatci vznikalo Občanské fórum?

Hned v prvních polistopadových dnech se v místních podnicích zakládala Občanská fóra a podepisovaly petice. Do městského Občanského fóra se pak přihlašovali zástupci jednotlivých místních podniků. Většinou se základní OF seskupila v podnicích.

Kancelář Občanského fóra byla ve Dvořákově ulici před divadlem. Tam jsme chodili několikrát týdně. Diskutovali jsme, co se bude dít a jaké kroky se budou postupně dělat. Šířilo se to postupně, byla to hektická doba, události se měnily ze dne na den.

• Jak se jednalo s komunistickými představiteli na městském úřadě před řádnými volbami?

Občanské fórum mělo své zástupce, kteří byli pověřeni k jednání s úřadem. Nebylo to jednoduché, zpočátku se s námi nechtěl nikdo bavit, natož diskutovat. Do té doby nebylo zvykem mít jiný názor, než byl oficiální, diskuze téměř neexistovala. Vše bylo ze strany nařízené. I my jsme se postupně všechno učili.

• Kdo byl v tehdejším výboru Občanského fóra v Žatci?

Bylo asi deset lidí, Aleš Dvořák, Josef Zábranský, Karel Novosad, Milada Štrancová, Jaroslav Dvořák, Vladimír Urban, Karel Suchopárek, Jiří Kubovský, Petr Hejl, Tomáš Koudelka, kteří se pravidelně scházeli. Do širšího vedení patřili Stanislav Dvořák, Vladimír Halamásek, Zdeněk Dvořák. Za Kulturní fórum Petr Vaněk, Vladimír Valeš a já. Prvním koordinátorem byl Antonín Žáček.

Podoba s dnešní dobou

• Myslíte si, že revoluce byla spontánní vlnou odpůrců komunistů nebo byla s komunisty ,,předjednaná“?

Protože se to už všechno v sousedních zemích odehrávalo před námi, tak to u nás bylo na spadnutí. Všichni to očekávali, takže žádný velký odpor už nebyl. Nakonec to proběhlo opravdu sametově.

Myslím si, že to určité kruhy měly předem připravené a nějaká záminka se našla.

Trochu se to podobá tomu, co se děje v současnosti. Stačí, aby se dala nějaká skupinka do pohybu a udělala by převrat možná i teď.

• Co si o sametové revoluci myslíte dnes? Mělo se udělat něco jinak?

Já si myslím, že to proběhlo tak, jak jsme v naší republice zvyklí. Mohlo to samozřejmě proběhnout jinak, ale možná by se společnost pak ještě více rozhodila. Komunistů v tehdejší společnosti bylo totiž hodně. Téměř v každé širší rodině někdo byl.

• Měl jste před rokem 1989 s komunisty problém?

S komunisty ne, ale jejich mocenskou policií STB jsem byl vyslýchán. Tím, že jsme společně s přáteli založili v Žatci ,,Jazz klub“, který fungoval v závodním klubu Šroubárny v Jitřence, kde nám vyšli vstříc a mohli jsme tam akce pořádat, jsme byli pod drobnohledem STB.

Občas tam byly kapely, které měly potíže se zřizovatelem a byly tenkrát na indexu. Například tam vystupoval hudebník Mikuláš Chadima, který v té době měl zákaz vystupování. To bylo někdy v prosinci roku 1982 a v dubnu následujícího roku za mnou přijel do práce příslušník STB. Sledovali nás. Určitě i mezi našimi členy, kteří platili příspěvky, byli tací, kteří občas něco donášeli.

Některé kapely hrály jen na soukromých akcích, tak se zvaly na soukromé narozeniny a svatby. Dopisem nebo tichou poštou se parta domluvila a jela třeba do Východních Čech na koncert.

Jednou pořádal kamarád Vladimír „Lábus“ Drápal, u dalšího kamaráda v nově opravené, provozované hospodě v Břvanech u Loun, koncert několika kapel. O akci STB informovala VB a v ten den byla celá vesnice obklíčena, máničky byli lustrovaní a vráceny zpět. V té době to nebylo nic zvláštního.

Pamatuji si, že o jedné žatecké Dočesné v sedmdesátých letech, kdy tam hrál s kapelou František Ringo Čech, která hrála tvrdou muziku,. Všechny máničky, co se do města sjeli, byli naloženi do autobusu a odvezeni někam k Sádku do lesa (smích).

• Jak často jste pořádali akce?

V Jazz klubu, každý druhý týden. V některých měsících dokonce dvakrát do týdne.

Ve Vídni jsme čuměli

• Napadlo vás někdy za socialismu emigrovat?

Já jsem cítil vždycky kořen tady v Čechách. Nikdy jsem nad tím nepřemýšlel.

• Kam jste po revoluci poprvé odcestoval?

Poprvé jsme jeli do Vídně, a to jsme čuměli (smích). Bylo to jiné.

• Jak prožíváte třicáté výročí sametové revoluce?

Nynější doba je zvláštní. Jsme rozděleni minimálně na dva tábory a mně se to nelíbí. Každý můžeme mít určitě svůj názor na to, co se odehrává, ale svoboda tady je. Můžeme spolu hovořit o všem možném. To jsme vždycky chtěli.

Můžeme také chodit k volbám a volit, koho chceme. Bohužel se stává, že když není zvolen zrovna ten ,,váš“ kandidát, jdou lidé do ulic. Výsledky voleb by se měli respektovat. Hold máme teď takové vedení a musíme to akceptovat. Chodit do ulic po každých volbách je jen krajní řešení. Ptám se, jestli ti, co takhle vyskakují, chodí vůbec k volbám.

Mám za to, že současná štvanice veřejně právních medií na pana prezidenta, není na místě. Prezident je hlava státu a je to taky člověk, který má své mouchy stejně tak, jako předešlí prezidenti. Nerozumím těm hlasům, že nás tlačí k Rusku a Číně. Jsme suverénní, svobodná země zakotvená v západních strukturách v EU a NATO.

Třicáté výročí sametové revoluce si připomenu s přáteli, a tak jako každý rok zapálím svíčku u morového sloupu. Jsem rád, že žijeme v dnešní svobodné době, můžeme volně cestovat po celém světě a po republice mohou mí vrstevníci cestovat veřejnou dopravou téměř zadarmo. Za těch třicet let se naše společnost přiblížila ke standardům západních zemí. I když někteří lidé měli jiná očekávání.

Po dvaceti aktivních letech v politice vím, že to je náročná a nevděčná práce. Myslím si, že životní úroveň většiny obyvatel se víceméně zlepšila.

Děkuji za rozhovor.

Hedvika Mašková