Pro děti ohrožené sociálním vyloučením je tu Koňský dvorec Chmelištná

Prázdninové a víkendové pobyty pro děti mezi hospodářskými zvířaty, zvelebování obce Chmelištná a jejího okolí, pořádání veřejných akcí, výroba užitečných předmětů tradičními řemeslnými technikami, hiporehabilitace a sociální rehabilitace na farmě. Tomu všemu a několika dalším aktivitám se věnuje nezisková organizace Koňský dvorec v obci Chmelištná na Podbořansku. Vede ji pan Václav Staněk, kterému jsme položili několik zvídavých otázek. Z jakých koutů světa přijíždějí lidé na farmičku v Chmelištné, jaká zvířata tam žijí, jak je to s komunikací s koňmi a co práce se sociálně hendikepovanými dětmi? To a mnohem více se dozvíte v následujícím rozhovoru.

    • Pane Staňku, vedete v Chmelištné Koňský dvorec. Přibližte naším čtenářům, co je Koňský dvorec zač…

Koňský dvorec je nezisková organizace, která za roky svého bytí sáhla do různých oblastí. Jedna z věcí, kterou provozujeme je farmička zde v Chmelištné, která je v současné době těžiště všeho, co nezisková organizace dělá, ale nebylo to tak vždycky.

    • Kdy a s kým byla nezisková organizaci založena?

Neziskovou organizaci jsem založil já s několika lidmi a dobrovolníky. Funguje už více než deset let.

    • Jaké jsou její cíle?

Dali jsme si za cíl, kromě vzdělávacích a sociálně rehabilitačních aktivit také ochranu krajiny, zvelebování zdejšího prostředí a okolí obce Chmelištná. Například jsme zde vysazovali stromořadí jabloní, rozčlenili jsme bývalé lány a obnovili jsme sad. Pracovali jsme také na tom, aby se zde znovu oživila kaplička, u níž najdete informační ceduli o historii obce. Kaple byla zasvěcena sv. Ludmile a konají se v ní akce. To jsou věci mimo farmičku.

    • A jak vznikl název ,,Koňský dvorec“?

Koňský dvorec je takový starodávný výraz. Vyšel z mé vášně pro středověk. S koníky, kteří sem přišli, jsme jezdili po Čechách po hradech a různých vystoupeních v duchu gotiky, turnajových šarvátkách, divadelních show nebo i vystoupení přirozené komunikace – tančící koně na středových hradech atd. Od toho název vznikl.

    • Vím ale, že u Vás nehrají důležitou roli jen koně, ale také děti…

To je moje druhá vášeň. Děti se na nás začaly ,,lepit“ už někdy na Křivoklátě. Šlo o takové ty děti, které nikdo po odpoledni nezaměstnal. Děti, které neměly odpoledne žádné kroužky.

Spojil jsem tyto dvě vášně dohromady a vznikla zdejší farmička.

Lidé z celého světa

    • Jaké byly začátky zde na farmičce?

Když jsme tady začali, spáchali jsme tu minimálně deset ročníků Slavnosti koní a rytířů. Pořádali jsme je na našich loukách a současně jsme měli jako nezisková organizace také akce na různých hradech, takže jsme nefungovali jen v Chmelištné. Postupně, jak já stárnu a těžiště zájmu se mi přesouvá někam jinam, vztahují se naše aktivity převážněna farmičku a k obci. Tady a v Nepomyšli jsme uvítali například i ,,X“ ročníků osvětové kampaně ,,Fotbal pro rozvoj“.

    • To je ale úplně něco jiného…

To ano, ale zase to souviselo s lidmi, kteří jsou sociálně hendikepovaní, a lokálním rozvojem. Štvala mě skepse místního prostředí, takže jsem se snažil zde udělat něco, aby lidé jen neremcali, že nepotřebujeme Evropskou unii, svět a nejlepší je jezdit jen po Čechách.

S touto kampaní sem přijížděli mladí lidé ze sociálně znevýhodňujícího prostředí rovníkové Afriky. Stýkali se s místním obyvatelstvem nebo našimi cílovkami – dětmi ze sociálně znevýhodňujícího prostředí, z ústavů apod.

Už jsem s tím ale seknul, protože to pro nás není priorita a navíc organizace požadovala velké pracovní nasazení. Čekal jsem, že se věci chopí někdo, kdo má fotbalu blíže, než farmáři.

Dělali jsme rovněž workcampy, kde se setkávaly naše děti, se kterými pracujeme, s lidmi z celého světa.

    • Z jakých zemí sem až za Vámi lidé přijížděli?

Ze sibiřského Ruska, Korei, Austrálie, Kanady, Německa, Francie, USA a tak dále.

    • Pořádáte workcampy stále?

Teď zrovna žádný workcamp nebyl. Ale rád bych v nich pokračoval i napříště, je to obrovsky inspirující a zábavné. Občas za námi jezdí dobrovolníci z různých zemí světa. Jsme zapojeni v několika sítích.

    • Kde získáváte kontakty na lidi ze zahraničí?

To je to, proč neziskovka vlastně vznikla. Člověk něco dělá a snaží se získat v těch věcech rozhled. Jsou různé aktivity, jednou je například Sdružení dobrovolných aktivit INEX, které umožňuje mladým lidem vyjíždět na zkušenou, workcampy a jiné akce. Mohou i po Čechách, ale zejména po světě.

Jsme zapojeni také ve WWOOFu (World Wide Opportunities on Organic Farms). To je dobrovolnická síť, jejímž cílem je i vzdělávání. Je pro lidi, kteří nevědí, co dělat se svým volným časem nebo pro ty, kteří si nechtějí kupovat zájezd od cestovní kanceláře, což já mimochodem taky nesnáším. Takhle jsem nejel nikdy v životě, i když jsem cestoval za svůj život hodně. Někdo preferuje poznat život v obyčejném prostředí a svým hostitelům pomoct s jejich prací, nebo se něco přiučit.

Když si prostě lidé usmyslí, že by rádi poznali daný region, domluví se s hostitelem. K nám přijíždějí za poznáním zdejší přírody nebo za jízdou na koních, což některým třeba jejich město neumožňuje nebo by si za to museli draze zaplatit. Za to zde pomáhají s kydáním, myjí se ve škopku a mohou si i zkusit pracovat s našimi dětmi, které sem chodí.

Čtyři hektary

    • Když sem za Vámi lidé přijedou, kde pak bydlí?

Bydlívali v budově pod kapličkou, kde máme sídlo spolku, ale teď už ji nepoužíváme, protože se přestavuje na rodinný rekreační dům majitele. Používáme ji tedy jen sporadicky, když zde máme nějaké aktivity a potřebujeme kuchyň lepší, než je naše polní kuchyňka v maringotce. Stalo se nám totiž, že se tu naráz sešlo i třicet lidí.

    • Jak velké hospodářství vlastně máte?

Nezisková organizace nevlastní žádnou nemovitost. Něco je moje, něco obce, Holanďanů, leckoho (smích). Máme pozemky pronajaté, na smlouvy nebo dobré slovo. Dělá to kolem čtyř hektarů.

Máme sady, travnatou jízdárnu, pastviny, výběhy, dvorek i pozemek, kde máme ohradu a srub, u něhož v létě táboříme.

    • Představte mi farmičku, jaká zvířata zde žijí?

V tuto chvíli zde máme sedm koní, včetně hříběte, oslici, krávu, jalovičku a telátko, stádečko koziček a oveček a dva pejsky.

O Celé farmě říkám, že je pro kontakt lidí se zvířaty, s přírodou a s tradičními hodnotami venkovského života. Tuhle šílenost jsem před lety vymyslel a zatím mě nic lepšího nenapadlo (smích).

Vždy, když sem někdo přijde, zejména pak děti, které vyvalí oči, co tady mají dělat, a proč mají držet vidle v ruce, tak říkám, že cílem naší farmičky není zisk tun masa a hektolitrů mléka, ale jde o to, aby se lidé se zvířaty setkali, starali se o ně, zkusili si staré technologie, podojili krávu, zasadili jabloň nebo se svezli na koni.

Z toho vyplývá, že zvířátka máme rádi a neradi se jich zbavujeme. Když se pak podíváte do stádečka koziček, zjistíte, že jsou to samí kozlíci, protože ty nikdo nechce. Je nám líto je sežrat a zabít, ostatně já jsem vegetarián. S těmito zvířátky třeba jezdíme do škol a školek. Říkáme tomu mazlící koutek. To je pro některé děti něco úplně neznámého, sáhnout si třeba na oslíka.

Zaříkávači koní

    • Jaká plemena koní zde chováte?

Máme tu různé typy koní. Já se chovem nezabývám a plemeny se nechlubím. Já se chlubil výcvikem koníků. Umím to s nimi, je to moje hobby. Ty metody možná znáte jako ,,zaříkávači koní“.

Máme tu dva teplokrevníky, kteří jezdili po turnajích, ale skládali i jezdecké licence, skákali parkury, a jeden jezdil i westernové soutěže. Pak tu máme dva poníky, kteří jsou nějakým způsobem zkřížení, a nedá se u nich mluvit o plemeni. Jeden je takový menší, ale výborný na práci v lese, tahání vozu i na různé cirkusové kousky, a druhý sportovnější, který má za sebou nějaké ty závody, ale nejlepší je v turistice. Máme tu i českomoravského belgika, což je uznávané plemeno, ale u mě samotného nemá moc velký zvuk. Jde o mámu s dcerou. Máma je docela asociální potvora (smích). Dcerku, půlroční hříbátko, ale vychováváme a bude fajn. Jsou to majestátní koně do lesa nebo na tahání vozu.

    • Slyšela jsem, že se zabýváte i hiporehabilitací…

Jsme hiporehabilitačním střediskem při České hiporehabilitační společnosti a jsme i na mapě farem sociálního zemědělství.

 Tři z našich koní mají hiporehabilitační licenci. Mohu pyšně říct, že jejich průprava z různých závodů, akcí a veřejných vystoupení, je natolik dobrá, že licenci udělali, aniž by museli cokoli cvičit. Koně jsou zvyklí i na výstřely, a když se ještě hodnotící komisi uklonili, tak to byl bonus (smích).

Minulé dva roky jsem se i já věnoval vzdělávání na instruktora sociální rehabilitace za pomocí koní.

    • Kdo Vás komunikace s koňmi naučil?

Člověk se musí učit hlavně sám, ale absolvoval jsem nejrůznější kurzy. Hodně jsem se učil u Honzy Bláhy, což je žák Pata Parelliho, amerického trenéra. Nechci říct, že bych všechno uměl od něj, ani v tuto chvíli nejsem špičkou v republice. To už je na mladších. Něco umím, ale každý, kdo něco umí, tak to nemá z jednoho zdroje. Cvičitelů je více a někdy jsou i bezejmenní.

    • Co komunikace s koňmi dokáže? Poví Vám třeba kůň, když ho něco bolí?

To je o citu. Když vám kůň věří, tak k vám třeba přijde a nastaví nožičku. Když ho dobře znáte a on reaguje divně, tak citlivý člověk pochopí, že mu třeba něco je. Ale jinak takhle komunikace nefunguje. Že bychom měli svůj jazyk a on mi pověděl, když by ho bolel žaludek a nechce se mu jezdit. On mi to naznačí, ale komunikace je spíše o řeči těla.

Český cvičitel Václav Bořánek řekl hezkou věc, že se všichni koně celý život ptají, kdo ve společnosti koní a lidí bude vlastně pánem, a že většina koní vůbec nikdy odpověď nedostane, protože člověk částečně koni ustupuje a částečně od něj něco požaduje. Kůň nerozumí člověku a člověk nerozumí koni, takže komunikace vede k tomu, abychom spolu žili a spolupracovali a rozuměli si. Každé partnerství člověka s koněm je vlastně uzavřená smlouva. Ale ta může být i špatná, že třeba koně budu krmit, ale ani mě k sobě nepustí. Musíme uzavřít dobrou smlouvu.

Z dětského domova

    • Ale Vaším hlavním programem jsou zážitkově vzdělávací programy pro děti ohrožené sociálním vyloučením. S jakými organizacemi spolupracujete? Odkud k Vám děti přijíždějí?

S pomocí podbořanské fary jsme začali před lety provozovat kroužek ,,Kopýtko“ pro děti přímo ze sýrovitého ghetta, ale to už není. Bylo to docela náročný. Nějací tatínkové mě chtěli i zbít. Je těžké dělat něco na vlastní pěst, museli bychom vytvořit sociální službu nebo disponovat vyšší erudovaností. V našem malém undergroundu je to těžké. Je proto lepší s někým spolupracovat, kdo děti zorganizuje.

Spolupracujeme s občanským sdružením FidoDido z Mostu, které vede Jan Vašat, který je pedagogem na Fakultě sociálně ekonomické na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Pracujeme s nimi s dětmi ze severočeských nízkoprahových klubů a dětských domovů.

Záleží také na tom, kde najdeme peníze na danou aktivitu. Z této strany jsme měli peníze z Nadace Terezy Maxové pro děti v dětských domovech. Několik let pracujeme s dětmi z ústecké Severní terasy, Vysoké pece, Bíliny i Chomutova, a to většinou přes léto. Naším cílem je, aby si děti budovaly nějaké pracovní návyky a poznávaly se se zvířaty, učily se odpovědnosti a také, aby měly nějaké zázemí. Místo, kam se mohou těšit. Poskytnout jim takovou babičku na farmě (smích).

Máme již řadu let spolupráci s Dětským domovem v Mašťově. Nabízíme dětem nepravidelně farmářský kroužek, kde si od jara do podzimu něco pěstují a pak sklízí. Mezitím se třeba vozí na koních, starají se o ně. Pak ještě s nimi pořádáme malý putovní tábor s doprovodem poníka a oslíka s malým vozíkem na vše těžké.

    • A kromě dětí z dětských domovů?

Přijíždějí k nám také děti z Výchovného ústavu v Pšově, ale tam je to teď v transformaci, protože se změnil vedoucí vychovatel. Fungují teď projekty pro Středisko výchovné péče v Pšově, kde jsou děti vždy na šest týdnů a my s nimi máme dva celodenní bloky, kdy si užívají táboráku s buřty, ale i se spoluúčastní na tvorbě farmičky a pracují s koňmi. Já bych si představoval spíše to, aby po dobu šesti týdnů přišli třeba každý týden na jedno odpoledne nebo tak. Ve dvou schůzkách toho moc nedokážeme. Musíme ale respektovat požadavky ústavu.

S pracovně výchovné skupiny jsme byli požádáni, abychom zkusili tréninkově zaměstnávat některé kluky z pasťáku, což nám krásně fungovalo. Někteří pracovali v dílně, někteří na farmě a některým se to tak líbilo, že si vymohli a zařídili část prázdnin tady u nás. Občas se to s někým povede.

Jezdili sem i kluci z detoxu, z výchovné léčebné jednotky. Teď budu opět jednat o možném pokračování.

Od letošního podzimu začali jezdit kluci z Výchovného ústavu a dětského domova ve Žluticích. To jsou kluci třeba už od třinácti let. Takoví mladí průseráři. Ty se podíleli na stavbě přístřešku pro kobyly a také se jim líbila práce a komunikace s koňmi.

    • Vidíte u těchto dětí pokroky a výsledky?

Jsou dvě věci, které chci s těmito dětmi na farmě dělat. První je práce. Aby se jí nebáli, přispěli a věděli, že zvířata mají své potřeby. Druhou věcí je komunikace se zvířaty a zejména s koňmi.

Když jsou u nás děti třeba jen jeden den, tak je můžu naťuknout, ale jedna schůzka je málo. Snažíme se proto mít programy delší nebo opakované.

Nejkrásnější posuny jsem viděl u kluků z pasťáku, kteří k farmě získali vztah a začali nám pomáhat. Zjistili, že procházení se po Podbořanech kolem gyrosu a vyměňovat si s někým špeka, není až tak skvělý. Jeden kluk k nám třeba jezdil ve svém volnu a pomáhal s vedením koně, když jsme v lese stahovali dřevo.

To si myslím, že už je výsledek. Pak z ústavu odejde a spadne s největší pravděpodobností do toho, kde byl předtím. Kdybych říkal, že jsme někoho zachránili před ,,bažinou“, tak by to bylo trochu nafoukaný. Sním ale o tom, že si někdo z nich vzpomene a třeba se přijede svést na koni, ale hlavně v něm zůstane malá dobrá myšlenka nebo zkušenost.

Nejsem ale jediný na světě, kdo takovou činnosti provádí, a jestli měl někdo možnost statisticky spočítat nějaká procenta úspěšnosti, to nevím.

    • Jezdí za Vámi i děti, které nepatří mezi sociálně vyloučené?

Občas sem jezdí školy a školky. Byly za námi třeba děti z mezinárodní Montessori školy v Praze, což je úplně něco jiného. Je to ale dobré pro kontrast.

Přijíždějí i děti na hipoterapii nebo do jezdeckého kroužku. Hipoterapii provozujeme jednou týdně také v Praze.

Nutno podotknout, že nepracujeme jen s dětmi. V minulých letech jsme jezdili se zvířátky a programem do domu se zvláštní péčí pro mentálně postižené a měli jsme tu i seniory.

    • A jaké jsou plány s farmičkou do budoucna?

Zvířátka na farmičce jsou primárně pro komunikaci s lidmi, ale přesto bych chtěl, aby zde vznikla malá produkce mléčných výrobků. Máme zde sice prosazený oficiální prodej mléka, což takhle malé farmičky nemívají, ale chci to dotáhnout do konce a zkolaudovat sýrárnu. Chodí sem totiž nejenom sociálně vyloučené děti, ale také maminky s dětmi z okolních obcí, které by si třeba rády mléko a výrobky koupily. Rádi bychom se v budoucnu také více zaměřili na klienty domovů pro důchodce a na psychiatrické pacienty.

Děkuji za rozhovor.

Hedvika Mašková