Osmdesátiletý Karel Sláma z Dobroměřic prozradil svůj recept na vitalitu

Minulý měsíc oslavil krásné životní jubileum dobroměřický rodák Karel Sláma, který je na Lounsku mnoha lidem velmi známý. Od mládí létal kluzákem na Rané, pracoval v lounské elektroporcelánce a dodnes je členem Česko-ruskou společnost v Lounech. Jde o velkého gentlemana a věčně usměvavého člověka. Aby taky ne! Vždyť právě chuť do života je jeho receptem na vitalitu ve stáří. Co ho přivedlo k létání, podařilo se mu svým koníčkem ,,nakazit“ lidi ve svém okolí, kde byl na vojně a na kolik let se vlastně cítí? Na to a mnohem více jsme se zeptali Karla Slámy v následujícím rozhovoru.

• Vy jste prý létal na Rané. Jak jste se k létání dostal?

Jako kluk jsem měl sklony k modelařině. A byl jsem asi první, který začal fetovat (smích). Protože tenkrát lepidla nebyly, dělaly se jen z mouky a my jsme si proto rozpouštěly celuloidový hřebeny nebo ping-pongové míčky – aceton.

Měli jsme přípravu na závody, udělali jsme letadla, tenkrát se tomu říkalo sluka, a šli jsme to na malou stráň za Dobroměřice vyzkoušet. Malá sluka naletěla do stromu a celá se polámala. Já měl mít druhý den závody, tak jsem si sedl do altánku a celou noc ji lepil. A jak jsem byl nadýchaný tím acetonem, ráno jsem se vypotácel a máma na mě koukala, co jsem provedl. Přišla do altánu, nadechla se a hned věděla (smích). Utíkala podojit kozu, dala mi vypít litr kozího mléka a byl jsem z toho venku.

• Takže takový tehdejší vyprošťovák….

To byl (smích). Jinak bych na to letiště ani nedojel, jak jsem jí měl (smích).

A tím jsem se dostal k tomu, že mě přitahovalo létání.

• Při modelařině musí být člověk zřejmě velice trpělivý…

A taky zručný. V té době, kdy jsem modely dělal, tak to nebyly takové stavebnice a materiály jako dneska. My nad svíčkou ohýbali obloučky na konec křídel a takové věci. Překližku jsme pracně sháněli a vše vyřezávali pilkou. Dnes má stavebnice plnou sadu profilů. Dá se trochu lepidla a hned to drží. My čekaly a foukali, než to zaschne.

• Jak dlouho trvá model sestavit?

Podle toho, jaké letadlo. Takové ty první modely trvaly třeba týden. A pak ty věší profilované s rozpětím křídel třeba 1,5 metru, daly víc práce, skoro měsíc.

• Slyšela jsem, že české letecké modelářství patří ke světové špičce. Čím to je?

Asi to pramení ze základů, které zde kdysi byly. Existoval Svazarm, což bylo nejlepší, co pro mladé mohlo být. Jedno s druhým navazovalo.

My měli od Svazarmu v Dobroměřicích modelářský kroužek a lepili jsme i doma. Byli tam s námi také starší kluci, kteří nás vše učili. I o tom to bylo. Tak to fungovalo i v Sokole. Zůstalo to v nás.

Létání větroněm

• Jak to začalo s létáním jako takovým?

Já jsem se narodil v roce 1939, a to tehdy, když Němci zabrali celé Československo.

Potom jsem šel v roce 1953 do učení na porcelánku, kde jsem pokračoval v modelařině. Protože mi ještě nebylo sedmnáct, nesměl jsem lítat. Jenom jsem tedy chodil ,,pucovat křídla“, jak se říká. Když mi bylo sedmnáct, tak mi rodiče mohli podepsat plnou moc, že mohu začít chodit na kurz létání. V té době jsem začal chodit na letiště a udělal si pilotní zkoušky. Létal jsem i na přelety, tenkrát se létalo s Šohajema, mezi tím byl Kmotr, Pionýr,…

• Co je to za letadla?

To jsou všechno větroně. S motorovými letadly jsem létal jen seznamovací lety na začátku výcviku, kdy se člověk učil létat. Pak celý výcvik probíhal na Pionýrech s dvojím řízením. Za mnou tedy seděl instruktor a učil mě.

• Já myslela, že jste létal na rogalu…

Ne, ne. V té době ještě ani rogala nebyly. Existovaly pouze padáky, a to jen čtvercové. Kulaté byly jen pro vojsko. Sice se lépe ovládaly, ale měly větší opadání. Čtvercový padák měl klesání čtyři metry za vteřinu.

• Létání s větroněm je zřejmě dost nebezpečné, když se jedná o bezmotorové letadlo…

To je jako když jdete po chodníku, to je taky riziko. Musí se dodržovat nějaká úcta. Jinak je to strašně krásné.

• Nikdy jste tedy neměl žádnou nehodu?

Neměl jsem žádnou nehodu. Dostal jsem ale vynadáno, když jsem přistál do zkušebního pole nějakého burgánu tady ve Třtěně.

Byl to trochu takový just, protože, když jsem se učil v porcelánce na zámečníka, tak jsme dělali kolečko po všech odvětvích zámečnictví, byli jsme třeba v kovárně, kde byl pan kovář, který měl ve Třtěně kovárnu. Když mě učil, jak mám přiklepávat, nebo jak mám kovat na kovadlině, tak jsem mu říkal, že chodím na Ranou a kolikrát do Třtěna vidím z letadla, když létám. A on říkal: ,,Kecáš! Prosím tě! Ty? Blbě chodíš a ještě říkáš, že lítáš.“ A já na potvoru zrovna za nějakou dobu letěl ,,padesátku“. Přelétl jsem nad Chožov a tam to všude padalo dolů. Čtyři až pět metrů klesání! Už jsem viděl kopečky a říkal si, že snad v tom dolíku přistanu. Zkoušel jsem, jestli někdy chytnu nějaké stoupání, ale pak jsem si řekl ,,vem to čert“, stejně už se nezvednu. A nařídil jsem si to vedle té kovárny. Byl tam potok a nějaké pole, ale je zezačátku nevěděl, co to je. Když jsem přistál v té řípě, tak jsem udělal takovou malou brázdu. Cirka patnáct až dvacet metrů. Pak mi vynadali, že to je nějaké zkušební pole na obzvlášť speciální burgán (smích).

Začátky

• Kdy jste letěl poprvé?

Poprvé jsem byl ještě malej desetiletej kluk. Jeli jsme s rodiči z pouti na Řípu přes Oboru, kde bylo lounské dopravní letiště. Tam přistávala Dakota! Táta říkal, že bychom se mohli na letišti zastavit, když je takový hezký večer. Když jsme zastavili, tak tam měli tenkrát Pipera a Bejbinu. Taťka se zeptal, jestli dělají vyhlídkové lety a vzali nás, když akorát zapadalo sluníčko.

• A kdy jste poprvé sám pilotoval?

To bylo kolem roku 1956. Bylo to ouvej, protože se stala jedna nemilá věc. Byl problém s navijákem, který byl rozbitý. První lety, které jsem si řídil sám, byly za motorovou mašinou, a to byly dost nervy.

Pro vysvětlení: Start navijákem je, že se zapřáhne lano, odmávne se a v deseti metrech se zvedne a jde nahoru do tří set metrů. Pak se vypne, udělá zatáčka a zkontroluje se, jestli kluzák nedrží v závěsech. To je otázka patnácti metrů a jsem ve vzduchu. Tenkrát byly mašiny, že táhlo třeba jen půl metru stoupání. Byla to slabá motorová letadla. Byla to hrozná doba, než větroň dostal rychlost a mohl opustit zem. Musel mít alespoň devadesát kilometrů, kdyby měl míň, tak spadne.

Já se ve větroni mohl v 65 kilometrech odtrhnout od země, aby se mu odlehčilo a letět a kopírovat zem ještě hlídat mašinu přede mnou, abych byl za ní. Bylo to na nervy, ale šlo jen o první tři starty. Pak už byl člověk klidnej a měl jistotu.

• Jak vysoko může větroň létat?

Výškový rekord je tady asi osm kilometrů, ale s kyslíkem. Ten se lítal nad Krušnými horami, protože tam se vytváří mrak, kterému se říká ,,dlouhá vlna“ a je kolem osmi kilometrů vysoko. Vznikne tím, že se Krušné hory nafouknou teplým vzduchem zespoda a vyženou to nahoru. Je výhoda, že pod mrak naletí třeba v Chomutově a letí pořád rovně do Děčína a furt stoupá pět až šest metrů. Tam je to jak výtah.

Já byl ale nejvýš tři kilometry.

• Podařilo se Vám svým koníčkem ,,nakazit“ rodinu a přátelé?

Nakazil jsem mladšího syna, který po mě zdědil modelařinu. Dělá teď předsedu Občanského sdružení RC Modeláři Dobroměřice. Jde o modeláře, kteří řídí modely rádiem a dělají také soutěže v akrobacii, sestřelování a dalších disciplínách. Druhý syn se po mě nepovedl (smích).

• A Vy pocházíte z Dobroměřic?

Ano, já pocházím z Dobroměřic. Když jsem se v roce 1962 oženil, tak jsem sháněl bydlení. Dělal jsem celý život na porcelánce a počítal s tím, že se dostanu do pořadí. To není jako dnes, že si člověk vezme půjčku a postaví si dům. Tenkrát byla s byty nouze. Stavěla se halda sídlišť, ale já měl smůlu, že jsem se do pořadí nedostal.

Po svatbě jsem si začal dělat strojní průmyslovku, a přitom sháněl byt. Vždycky jsem sehnal jen nějaké dvě místnosti, abychom někde byli a nemuseli být doma s rodiči. Já měl zlaté rodiče, ale člověk chce mít něco sám pro sebe. Zkrátka být chlap a umět rodinu zajistit. Když jsme si dali vždycky bydlení jakžtakž do kupy, tak přišli s byťáku, obehnali vše páskou a řekli, že na to nemáme povolení. Řekli, že nám dají nábytek do úschovny a my máme jít do Unionu. Říkal jsem, jestli se náhodou nezbláznili, když mám plat devět stovek měsíčně. Z čeho bych platil Union?

Chtěl jsem založit rodinu a nešlo to na chodníku. Potřebovali jsme byt a já šel za starostou. Ten mi řekl, že mi dají dvacet čtyři lidí, co chtějí byt, a já mám založit bytové družstvo. Vzal jsem to. Postavili jsme nakonec 48 bytů a dělal jsem deset let předsedu.

• Ještě pořád modelujete?

Ne, já s modelařinou skončil, když jsem začal létat.

Na vojně v Aši

• Jak jste to měl na vojně? Byl jste u letectva?

Počítal jsem s tím, že když jsem si udělal pilotní zkoušky, že budu na vojně létat. To byl můj cíl. Vybrali nás tenkrát od Svazarmu a byli jsme dva dny v Ústavu leteckého zdravotnictví v Praze, kde jsme dělali psychické zkoušky a absolvovali zdravotnické prohlídky. A já propadl na uši. Zjistili, že jsem měl v mládí nějaké problémy s ušima. Měl jsem tedy smůlu a na vojně létat nemohl. Maximálně, že bych šel jako radista, ale to jsem říkal, že takového balíka dělat nebudu.

Když jsme rukovali, tak mi přišel dopis, že mám narukovat jako parašutista do Terezína. V tu ránu jsem byl nemocnej, protože jsem řekl, že k parašutistům nepůjdu. Já skočil dvakrát a stačilo (smích). Člověk visí na šňůrách a spoléhá jen na tom, až mu řeknou, kde vyskočit. Když se to nepovede, tak spadne akorát do nějakého průšvihu.

Skončilo to tak, že jsem šel do Aše k pohraniční stráži. Protože jsem byl sportovec, tak to pro mě byla sranda.

• Vím, že jste rovněž organizoval mnoho akcí pro děti…

Od roku 1955 do 1959 jsem dělal náčelníka Sokola v Dobroměřicích pro chlapskou část. Cvičil jsem čtyřletý špunty i chlapi, co hráli fotbal.

Teď dělám také Česko-ruskou společnost v Lounech, kde jsem 25 let. Pořádali jsme dětské dny, kde jsme měli třeba čtyři stovky dětí. Dělali jsme také jarní běhy a drakiády k výročí seskoku parašutistů. To byla vždycky velká legrace.

Už mě to ale docela přerůstá přes hlavu a říkám si, že bych měl přibrzdit (smích).

Naše organizace se ale pořád snaží připomínat, mladým i starým, co se tu odehrávalo. První řadě lidi, kteří prošli válkou. Na jaře uctíváme památku padlého lounského rodáka – kapitána Otakara Jaroše. Minulý rok uplynulo 75 let od jeho úmrtí a v Mateřské a základní škole Otakara Jaroše se uskutečnilo velkolepé vzpomínkové setkání.

• 24. listopadu jste oslavil krásné 80. narozeniny. Prozraďte, jaký je váš recept na vitalitu ve stáří?

Chuť do života. Ať se stane v životě, co se stane, pořád si říci, že by mohlo být ještě hůř a postavit se na nohy.

• A na kolik let se cítíte?

Ono si to tělo řekne samo. Teď, když jdu na Červeňák na kafe, tak se v půli kopce zastavím, vydejchám a za chvilku jdu dál. Byl jsem i v Karlově studánce v lázních a šel jsem dvakrát na Praděd. Cítil jsem, že už tělo nemůže a říkal jsem si: ,,Hele, Karlíku, brzdi. Zastav se, vydýchej se, podívej se po okolí, co kde je a jdi dál.“ Chodím taky na procházky i tancovat.

Ale, co si budeme povídat. Osmdesát je osmdesát.

Děkuji za rozhovor. Ať Vás Váš elán a dobrá nálada provází i nadále!

Hedvika Mašková