Práci s dětmi musíte milovat, já jsem jí přímo propadla, říká Zina Hereitová

Temperamentní žena plná elánu, nápadů, elegantní dáma, radostné děvče se šibalským pohledem, moudrá kamarádka i parťák do nepohody, tvůrčí člověk milující děti, zvířata a vůbec život. To vše se dá říct o vychovatelce Dětského klubu v Podbořanech Zině Hereitové, která ho vede už druhým rokem. „Život se se mnou nemazlil, ale mě to nabíjelo,“ říká v rozhovoru tato půvabná žena, která před několika měsíci oslavila 59. narozeniny.

Paní Hereitová, jak dlouho už pracujete s dětmi, v dětském klubu?

S dětmi a mládeží pracuji od roku 1980, tedy téměř 40 let. Vždy šlo o srdeční záležitost. V klubu od září loňského roku.

Co jste vystudovala?

Studovala jsem obor Speciální pedagogika - vychovatelství na Univerzitě Karlově, chodila do školy SPŠ J. H. Pestalozziho Litoměřice, zúčastnila jsem se několika školení, jako například několikrát navštívený Emoční rozvoj ve výchovném a vzdělávacím procesu, školení zaměřené na zásady týmové práce a posilování komunikačních dovedností v profesionálním rozhovoru... Na další si už nevzpomínám. Zajímalo mě vše, co se týkalo výchovy.

Kým jste chtěla být jako malá?

Jako malá holka jsem se bála dospělosti, vážnosti světa dospělých. Nesnášela jsem v té době vážnost dospělých, věčně něco nebo někoho řešili… Měla jsem vysněný svůj svět, který málokdo pochopil. Zbožňovala jsem děti, které mě i v soukromí každou chvíli navštěvovaly. Neustále jsem kreslila obrázky, jak jsem učitelkou v mateřské škole… S drdolem na hlavě. Myslím, že ten obrázek moje matka ještě někde má.

Pocházíte z Podbořan, kam vás zavedly životní cesty?

Podbořany je město mého dětství a mládí, které jsem musela v roce 1989 (dva měsíce před revolucí) z důvodu stěhování opustit. Už tenkrát jsem tu měla své jméno spojující s dětmi, neboť mě jinak neznali, než jako s dětmi na vycházkách věčně zpívající „soudružku“ učitelku v MŠ. V té době jsme ale museli zadarmo vykonávat mimoškolní činnost. Jelikož mě do „strany“ nedostali, tak aspoň tenkrát pod pionýrskou organizací jsem zavedla džezgymnastiku a po několika tanečních výhrách se jednalo o taneční kroužky. Byla jsem dětmi tak posedlá, že jsem jim z třetího patra na sídlišti pořádala diskotéky a měla jste vidět, co tam bylo dětí!

Pak jste se z Podbořan ztratila...

Na 17 let. Působila jsem jako metodička v PDA při vojenském útvaru. Tam jsem také byla nadměrně akční, všude po městě byly mé kresby jako poutače na akce, ale hlavně jsem moderovala ASUTY a další soutěže, kde jsem spolupracovala s celebritami, když jsme jezdili na výběr pořadů.

V roce 1994 jsem se s dcerami přestěhovala do vesničky u Ledče nad Sázavou a zde jsem opět prožívala svou srdeční záležitost, kdy jsem tenkrát pod DDM vedla tanečáky všech kategorií. Dokonce jsem „matkou“ Ledečského tanečního poháru, který příští rok už má 18. výročí. Perličkou je, že nynější kolektiv mě stále zve každý pohár moderovat, neboť ví, že tento pohár je mé velké dítě. Jednou mi exkolegyně Iva Svobodová řekla, že, i když jsem unavená, že je na mě okatě vidět, jak se na den soutěže těším. A jelikož jsem byla deset let samoživitelkou tří dětí, musela jsem při DDM mít další práci, a to výuka tance v ZUŠ Zruč nad Sázavou, ale výuka probíhala v Dolních Kralovicích. Věřte tomu, že jsem určitě nudný život neměla, věčně žila v adrenalinu a každou chvíli se odrážela od dna. Ale neustále mě držel smysl života – děti!

Osud vás nakonec vrátil zpět do Podbořan. Jak?

Tak, že jsme se vzali se svým spolužákem Ivanem Čapkem, se kterým jsem se po třiceti letech potkala před naším srazem třídy. Nádherné období s občasným bručounem tvrdým metalistou. Tvrdila jsem, že mi spadl princ z pohádky, který mi dal druhý domov. Tenkrát jsem začala pracovat ve Výchov-ném ústavu v Buškovicích, kde jsem jako vychovatelka působila pět let. Poznala jsem tu tvrdý život, ale mě to pomohlo vidět svět méně naivně a více vnímat realitu. V té době pohádka života skončila, manžel umíral a koncem ledna 2012 těžké nemoci podlehl. V tu chvíli jsem byla totálně odzbrojená, prázdná. Podle toho pokračoval můj život, neboť se jako padesátnice s prací pomalu nikde nechytáte a hlavně málokdo pochopí (ani vlastní děti ne) život podivínky. Tolik prací, kterými jsem asi 5 let procházela, jsem za celý život neměla a hlavně pocit diskriminace (kamenictví Nové Jirny, dále vychovatelkou v „klokánku“ v Kovářské, Diagnostický ústav ve Slaném, několikrát pracák, Výchovný ústav ve Žluticích, dokonce jsem byla inspektorkou kontroly v továrně a pěkně pracovala rukama, v dětském domově v Mostě). Každý pád mě ale nakopával, že takto určitě žít nebudu a musím zabezpečit třetí mé dítě, aby dostudoval školu.

Jak jste se ocitla v podbořanském klubu?

V roce 2018, kdy se změnilo vedení v dětském domově, jsem podala výpověď, už mě unavovalo stále dojíždět, a podala inzeráty se zájmem o práci. Neměla jsem strach, neboť v té době již všechny mé děti byly dospělé, samostatné. Ozvalo se několik zaměstnavatelů. Parodií bylo, že jsem byla s nynějším manželem v Chorvatsku a měla jsem telefonát, že se v Podbořanech otvírá nový dětský klub, že už funguje v Žatci a je o něj velký zájem. Euroinstitut mám na dohodu, takže se mi nabídka pracovní doby tohoto klubu hodila, i když je na částečný úvazek. Dopoledne výuka v Jesenici handicapovaných studentů Euroinstitutu, po obědě dětský klub. Malinko jsem měla obavy, jestli to budu stíhat. Tyto studenty se mi nikdy nechtělo opustit… No neberte to, když můžete mít práci vedle svého bydliště a poprvé v životě se mi splnil sen mít práci takhle blízko. Stačilo ukázat, jakou mám praxi, že jsem se věnovala arteterapii, tanci, dramatice, že mám speciální pedagogiku, kterou jsem na stará kolena dostudovala před třemi lety, a hlavně mám nabídnuto mít další možnost být kreativní.

Takže pracujete i v Euroinstitutu… co tato práce obnáší?

Další má srdeční záležitost, které se věnuji již 5 let. Jde o odbornou specializaci, a to vzdělávání žáků s kombinovaným postižením (kombinace různých druhů, forem a stupňů postižení, např. kombinace mentálního a tělesného či mentálního a smyslové-ho postižení). Nejde o děti, ale jedince širokého věkového spektra od mladých lidí po žáky ve středním věku, převážně klienti domovů pro osoby se zdravotním postižením.

Když se mi bývalá ředitelka před pěti lety ozvala, že by měli o mou spolupráci zájem, měla jsem obavy, že tuto práci nezvládnu. Opak byl pravdou. Tito lidé se radují z každé maličkosti, mají o studii zájem, jsou také kreativní. Zamilovala jsem si je tak, že jsem s nimi kromě výuky zkusila taneční terapii a okamžitě jsme měli s danými choreografiemi úspěchy. Mám nádhernou spolupráci se zřizovatelem MUDr. Leošem Středou.

Berete si "práci domů"?

Možná jsem nenormální, ale obě práce jsou součástí mého života, tudíž každou chvíli doma něco řeším. A dokonce, když stále nevím, jak akci či myšlenku dokončit, nedá mi to spát a třeba ve čtyři ráno si udělám poznámky, jak to provedu, či dokončím, aby dušička mohla v klidu spát.

Například: v Euroinstitutu vymýšlím choreografie na dané téma, mixuji hudbu a vybírám takovou, aby se hodila k handicapovaným žákům. Vnáším do choreografií emoce a vžívám se do života těchto studentů. Při-znávám, že mě to až někdy rozbrečí, jak se do představ choreografie vžívám. Oni totiž tito studenti opravdu taneční příběh prožívají a vyjádří bez ostychu, co v příběhu hrají.

V dětském klubu mě zase rozseká, když vymýšlím akce takové, abychom s kolegyní zaujali i spolupráci rodičů. Není možné ně-co při nich vymýšlet, takže doma mám na práci klid. Sama se těším z akcí. Mé vlastní tři dospělé děti už mají svůj svět, osamostatnily se, tudíž kromě mých miláčků psa samojeda a perské kočičky mi nikdo „neužírá“ z mého volného času.

Jaký je význam dětského klubu ve volném čase dětí?

Určitě děti nevisí na mobilech a počítačích, ale věnují se kreativním činnostem, kdy mají radost z vlastních výrobků, například nyní propadají nadšení, že si mohou uplést na jehlicích šálu, že z vlny vyrobí „mončičáka“, pohybují co nejvíce venku a hrají zde skupinové hry. Dokonce podnikáme hlavně o prázdninách výlety na kolech, za atrakcemi, využíváme koloběžek. A hlavní význam je, že mám fantastické vedení, které mi důvěřuje, jen všechnu dokumentaci musím mít v pořádku. Dále tu je důležitá spolupráce s rodiči, kteří našemu klubu fandí a několik z nich s námi jezdí na výlety.

Je práce vychovatelky v dětském klubu náročná, čím je specifická?

Náplň Dětského klubu je obdobná jako ve školní družině. Je určena dětem 1. stupně, které z kapacitních důvodů nemohou být přijaty do školní družiny, či provoz družiny není dostačující vzhledem k pracovní době rodičů. Rodiče díky dětskému klubu mají jistotu, kde je jejich dítě po skončení školní výuky či provozu družiny. Neberu zde práci vychovatelky jako náročnou. Tu práci musíte milovat, u mě je problém, že jsem jí přímo propadla.

Myslíte, že děti to mají dnes složitější, než jsme to měli v dětství my?

Tato otázka mě vede k úsměvu. Nás rodiče pomalu strhávali ze stromů, fantazie venkovních her neznala meze. Kluci s námi ve hrách spolupracovali, věčně jsme si hráli na indiány, já byla Nšoči… Samozřejmě nás inspirovaly filmy, které v té době vysílali. Dětství jsme určitě měli lepší. Nyní děti neznají, co to je mít svou partu. Jednou dopoledne o prázdninách jsem jim pustila starou i novou verzi Knoflíkové války a úplně mě zarazila poznámka devítiletého klučiny, že se tenkrát měli, že jich v partě bylo tolik. Vůbec si neuvědomoval, z jaké doby ta hra pocházela.

Co je to dětství – podle vás?

Dětství? Etapa naivního života plná dětské fantazie, her, krásných starostí, tvořivosti, těšení se i na nadpřirozené bytosti, jako je Ježíšek apod. Já vždy měla oči navrch hlavy a neustále šmírovala, kudy se k nám ten Ježíšek dostane a jak se nadře. Vidět své rodiče jako Bohy, které je milují. Mají přeci svou maminku a tatínka. Ve svém dětství jsem měla jistotu v rodičích, neznala nesváry a podle nich si zidealizovala svůj život. Realita byla jiná… Nynější děti by měly znát své povinnosti a také pomáhat rodičům. Ale netvrdím, že je to všude, že děti nepomáhají.

Jaká je spolupráce v klubu s rodiči?

Fantastická! Kdybych je neměla, chyběli by mi.

Spolupracujete s pedagogy, učiteli?

Určitě ano. Já mám hlavně děti ze ZŠ TGM Podbořany. Jejich ředitelka Stanislava Jirásková nám neskutečně fandí a i s učitelským personálem vycházím vstříc. Dokonce s vychovatelkami z družiny si občas předáme pedagogické informace. Opět parodií je, že jsem kdysi některé měla jako děti ve školce.

Jak vypadá podle vás zlobivé dítě? A je takové „zlobivé“ dítě pro vás výzvou?

Od těch se učím. Nejsou zlobivé, jen některé trpí bujnou fantazií a pokud mají kreativní činnost, nedají pokoj, dokud to nedostanou. Vidím se v nich. Byla jsem hyperaktivní dítě, nevydržela na místě, sledovala ptáčky v okně, místo učiva, lezla po stromech, prala se s klukama, hrála s nimi fotbal… Kolikrát jsem použila větu, že oproti některým dospělým jsem dětství nepřeskočila.

Plánujete něco? Co vás čeká, až projekt dětského klubu skončí?

„Klub“ přesně věděl, kdy se má v mém životě objevit J. Končí v červnu 30. 6. 2021, přesně v době, kdy 29. června 2021 mi nastávají životní prázdniny – DŮCHOD! Je to výzva si žít svou třetí etapu života. Samozřejmě neodmítnu zajímavé pro mě opět kreativní nabídky práce, ale například Euroinstitut, kterému se v taneční terapii věnuji o víkendu, určitě neopustím.

Děkuji za rozhovor, hodně štěstí do nového roku! Alla Želinská