Každý cukrář musí být dobrý malíř, tvrdí Tomáš Kratina z Podbořan

před třemi měsíci  |  Rozhovory | Zprávy |   0 komentářů

cukrar-podbo-nahled Tvořivá představivost, smysl pro harmonii barev, estetické cítění, správné tažení linie, prostorové zobrazování, autorské vyjadřování – na všechny tyto odborné věci přišla řeč při našem rozhovoru s Tomášem Kratinou, učitelem odborných předmětů z Gymnázia a Střední odborné školy v Podbořanech. Tomáš i během povídání kreslí portrét, před sebou má rozložené prachové tužky, uhlíky, kreslířské tužky… A jestli si myslíte, že mluvíme o malířství a muzejních obrazech, mýlíte se. Řeč vedeme o vyučovacím předmětu odborné kreslení v oboru cukrář, Tomáš Kratina je totiž vyučený kuchař – číšník a cukrář, tyto obory učí na podbořanské střední škole, kde také vede perníkářský kroužek. V neděli 15. ledna oslavil pětatřicetiny, a tento rozhovor tak je shodou okolností jakýmsi dárkem k jeho polokulatinám, neboť díky svému kreslířskému a hudebnímu nadání, ale i cukrářskému umění si publicitu zaslouží. A pro čtenáře budiž naše povídání sladkou tečkou při počtení těchto novin.

 

Pane Kratino, učíte budoucí kuchaře a cukráře, tedy denně jste ve styku s teorií o pečení a vaření, „v šuplíku“ ale máte krásné krajinky, nádherné portréty. Jak takový kuchař přijde k malování, nebo naopak – jak nadaný kreslíř přijde ke kuchařině a cukrařině?
Ta cukrařina s malováním souvisí víc, než si myslíte. Dokonce těsně a přímo. Každý cukrář by měl umět malovat. Ale k tomu se ještě dostanu. Před sedmnácti lety jsem vystudoval na této škole obor kuchař – číšník, následně maturitní obor Podnikání v oboru obchodu a služeb a po maturitě jsem začal učit na soukromé hotelové škole v Mostě, dále jsem si dodělal dálkově vysokou školu. Později mi zavolal bývalý ředitel střední školy Ladislav Grössl, abych šel učit k němu, a tak jsem se vrátil do své alma mater jako učitel. S otevřením cukrářského oboru jsem si na škole v Údlicích doplnil vzdělání v oboru Cukrář a od loňského září učím cukráře, takže se teď více věnuji cukrářství. A právě díky cukrařině jsem se začal naplno věnovat i svému koníčku – kreslení. Kreslím rád od dětství, jsem samouk, na žádný výtvarný kroužek jsem nechodil a žádnou patřičnou školu k malování jsem nestudoval.
Maminka metr
Asi máte nadání v genech, po kom?
Nejspíš po mamince. Ta vždy moc hezky malovala. Dodnes si maluje se svými vnučkami, je velmi kreativní a produktivní. A i tu profesi mám po ní. Pracovala jako kuchařka – servírka. Jinak maminka je metr – vychovávala nás, tři bratry, přísně, ale dobře. Jsem nejmladší ze tří sourozenců. Můj starší bratr je vášnivý rybář, daří se mu, takže máme po celý rok slušnou zásobu ryb. A ten nejstarší je bohužel vážně nemocný, je na vozíku, ale jeho vášní jsou zvířata. Po celý život má doma takovou malou soukromou zoologickou zahradu. Rodiče chtěli, abych dělal užitečnou praktickou profesi. Táta naštěstí nechtěl ze mě mít automechanika jako on, říkal, že jeden mechanik v rodině a všechna ta dřina kolem aut mu stačí. Skoro celý svůj profesní život jezdil autobusem, takže jsem i jako malý hodně cestoval s ním po Evropě, byl neustále někde u moře, byly to krásné časy, na které velmi rád vzpomínám. Od mala jsem měl hodně zájmů, prošel spoustu kroužků, u kterých jsem nikdy dlouho nevydržel. Taky jsem několik let jezdil závodně na kole. To bylo asi před šedesáti kily (smích). Nakonec mě zaujala tvůrčí činnost, kreativní tvoření všeho druhu, dá se říci.
Nakonec jste stejně „ve svém živlu“ – tvoříte, ať už jsou to dorty, zákusky, palačinky, perníky, nebo skicák.
Ano, jak jsem říkal, každý cukrář musí být i dobrý výtvarník, umět si vyhrát se vzhledem výrobku. K tomu slouží vyučovací předmět odborné kreslení. Právě tady se žáci učí dekorativnímu umění a rozvíjení tvořivé představivosti, smyslu pro harmonii barev a estetickému cítění, které je nutné při výrobě cukrářských výrobků. Pomocí kreslířských dovedností by měli nejen umět perfektně tažení hmotné cukrářské linie, ale také vytvářet výrobky podle vlastní fantazie, vyjadřovat ozdobou účel výrobku, vkusně a čistě zdobit. Důležité je barevné cítění. V 1. ročníku se učíme rovné čáry, pak například větvičky, strom. Je docela složité ho namalovat – tomu, co na začátku předvede většina dětí, říkám baobaby. Věnujeme se dále např. podzimním motivům, i to je celá věda, listy na podzim mívají 8 až 9 barev, zkuste je vyjádřit na dortu či zákusku (úsměv). Pak přichází portrétová kresba – je to čím dál žádanější zdobení a je třeba mít na to nadání. Mám šikovné žáky, všichni se snaží a malířské vlohy většina z nich má. Jinak by to nešlo.
Od modelíny k marcipánu
Jak je to s marcipánovými sladkostmi, tolik oblíbenými poslední dobou?
Žáci se na odborném výcviku a v mém kroužku učí modelovat zvířátka, dětské, pohádkové motivy nejprve na modelíně, pak teprve s marcipánovou hmotou. Nesmírnou výhodou je vlastní cukrářská dílna ve škole, kam chodím velmi rád pozorovat naše žáky, jak své teoretické znalosti aplikují do té části praktické. Na dílně jsou skvělé mistrové, které je úžasně vedou a já jen zářím, když mi ukazují, co vše vyrobily a co jde do prodeje. Vždycky musím něco ochutnat, podle toho taky vypadám (smích). Žáci mají také možnost rozšířit své znalosti v různých kurzech, které pro ně připravujeme, třeba vyřezávání ovoce a zeleniny, baristický kurz. Protože i cukrář a hlavně číšník musí umět uvařit výbornou kávu, nabízíme pro žáky například nový kurz přípravy čokolády, karamelu. Prostor na studium u nás má každý, obzvláště pokud opravdu nemáme na naši školu žádná přijímací řízení. Rád se se všemi poznám.
Malujete nejraději portréty herců, známých osobností. Proč právě je?
Rád maluji lidské obličeje, přitom tváře musí mít tzv. záchytné body – vrásky, specifické mimické, brýle, pihy, musí mě zaujmout. Rozložím 10 – 20 fotek, obrázků před sebe a dívám se, vybírám. Taky se podívám na internet, jestli danou postavu někdo již maloval, abych si mohl udělat představu o náročnosti a o tom, jestli to zvládnu. Kreslení je pro mě forma relaxu, vypnu celý svět a ponořím se do kreslení, často si nevšimnu, že u toho sedím třeba 4 – 5 hodin. Říkám tomu galerie pro celebrity. Už tam jsou například: František Němec, Albert Einstein, Jiří Sovák, Rudolf Hrušínský njst., Lubomír Lipský a mnoho dalších, nebo Josef Kemr – toho jsem mimochodem namaloval uhlem. V životě jsem neměl uhel v ruce, a myslím, že se mi docela povedl. Vždy když někoho namaluji, dávám obrázek k náhledu na můj sociální profil a čekám na reakce od přátel. Musím jim poděkovat, že i někdy se snese trocha kritiky, což mi dává sílu se vylepšovat.
V přímém přenosu
Prý vám kamarádi na začátku nevěřili, že umíte takhle kreslit…
Ano, někteří nevěřili, že to maluji sám. Nedivím se jim. Nikdy jsem takto nemaloval, jako dnes, a tak byly pochyby na místě. V dnešní době různých grafických programů, aplikací pro chytré telefony je to docela problém uvést poctivou ruční práci. Tak jsem to vyřešil tak, že jsem na Facebooku zapnul režim živého vysílání přes tablet a čtyři hodiny jsem maloval portrét Josefa Abrháma, takže dotyční celý proces mohli vidět, jak se říká, na vlastní oči.
Já to vidím také na vlastní oči, kreslíte portrét Rudolfa Hrušínského. A vidím i zajímavý obrázek stavení.
Rudolf Hrušínský, stejně ti ostatní, které jsem zatím namaloval, jsou pro mě opravdu velikáni. Vážím si jejich práce, kterou tu zanechali nebo zanechávají. A co se týče té chalupy se zázemím, je takový můj sen, v takové chaloupce na samotě bych chtěl žít, až budu starý muž (smích), co nejdál od paneláků a městského shonu. A vůbec, já říkám, že jsem se měl narodit v době kolem roku 1830, vývoje parních lokomotiv, venkovských sídel a romantických krajin. Jsem takový romantik, dokáže mě zahřát u srdce i červánkový západ slunce, nebo kvetoucí stromy na jaře, mám velmi rád přírodu kolem sebe.
V té době asi vypadalo úplně jinak i cukrářské řemeslo, že?
Určitě. To se mění „před očima“, nemusíme chodit až do 19. století. V posledních letech dochází k velkým změnám v cukrářské výrobě. Vznikají nové technologie, používají se nové suroviny a nové postupy a v neposlední řadě i nové stroje a zařízení. Pekařské a cukrářské řemeslo není to, co bývalo. Na tyto změny musí reagovat i škola. Zdravá výživa, bezlepková dieta, výrobky pro diabetiky, to vše musíme umět a nabídnout zákazníkům.
Myslíte, že například Podbořany v tomto duchu mají co nabídnout gurmánům a mlsounům?
Myslím, že do města se vrací poctivá cukrařina. A to i díky otevření naši školní cukrárny. Vyrábí se vše na místě, hněte se těsto, rozklepávají vajíčka, vyšlehává šlehačka, vyrábí se poleva, a to vše bez jakýchkoliv chemických směsí. Přál bych si, abychom si mohli v budoucnu pronajmout prostor přímo v centru města a tam otevřít klasickou kavárnu – se zákusky, moučníky, chlebíčky… Uplatnili bychom tam jak cukrářskou výrobu, tak obsluhu našich žáků z oboru kuchař – číšník. Myslím si, že by to veřejnost uvítala. Tuto možnost již mají tady v naší cukrárně, kde si mohou u kávičky posedět a popovídat si, ale jednou přijde čas, kdy budeme určitě expandovat.
Velké vzory
A co poctivá klasická restaurace, najdeme takovou ještě dnes?
Tu jsem zde zažil za svého útlého mládí. Když jsem byl na praxi ještě jako žák v hotelu Slunce v centru města. Byl to tradiční klasický hotel s restaurací, pan Vtípil – vedoucí restaurace, pan Takács – vrchní číšník – od nich jsem se učil gastronomii. Tihle dva, aniž by tušili, mě přivedli k té pravé gastronomii. Trávil jsem v restauraci celé léto na brigádě, pracoval jsem tam strašně rád, vaření, objednávky, kasírování, vyúčtování v rámci praxe, to vše jsem poznával. Tam nastal ten zlom, kdy jsem si řekl, že touto cestou chci jít. Třetí osobou, která velmi ovlivnila celý můj profesní život, je paní Eva Pospíšilová – učitelka odborných předmětů oboru kuchař – číšník, která učila mně, byla pro mě vzor, také jsem chtěl být učitel v gastronomii, vystupovat, umět působit na žáky jako ona. Díky ní jsem se rád učil a vystudoval s vyznamenáním. No a nyní je to už čtrnáct let, co je mou milou kolegyní, vedle které sedím v kabinetě a všechny gastronomické akce, barmanské soutěže připravujeme spolu. Kdyby na škole nebyla, asi i já už bych byl někde jinde, je dodnes stále mou učitelkou a mým vzorem pro práci v gastronomii a pedagogice.
Učíte ve škole už čtrnáct let, prošli „vašima rukama“ absolventi, kterými se můžete pochlubit?
Jistě. Například Martin Strieborný, který v Podbořanech provozuje restauraci, Michal Galus, též ve městě vede restauraci, Miroslav Vojtek, skvělý barman a rybář, další skvělý absolvent naši školy je Josef Zelenka a mnoho dalších. Tito lidé dokazují, že kuchařina, barmanství a vše, co s ním souvisí, může být naučné, zábavné, ale také vzrušující a má smysl. Na ty jsme samozřejmě s kolegyní velmi hrdí.
Atomy a Bavíto
A to jsme se ještě nedostali k hudbě, která je dalším vašim koníčkem. Jste totiž také skvělý muzikant, působíte v hudební skupině Podbořanské Atomy. Kdy vznikla?
Skupina existuje již 20 let. Jejím stálým členem jsem já, hraji na klávesy a zpívám. Vystupovalo se mnou mnoho zpěvaček, například Šárka Bajerová, Irena Langpaulová, Petra Peterová (Abba stars Prague) nebo Anna Ryvolová, které se vždy daly po nějaké době svou cestou. Ať z důvodů osobních, nebo profesních. Už nějakou dobu mám po boku báječnou zpěvačku Helenku Zuskovou z Teplic. Hrajeme na různých společenských akcích, svatbách, narozeninách, zábavách, plesech, v Podbořanech na stavění májky. Hrajeme převážně česko – slovenskou popmusic, cover verze známých cizích skladeb, lidovky. Na větší akce nebo přání objednavatele s námi hrají hosté – skupina Universal, Míra Srnka ze Žatce na kytaru, nebo Matouš Hejduk na saxofon. Taky se věnujeme přípravě dětských karnevalů, v kostýmech klaunů vedeme tříhodinovou šou plnou soutěží a písniček.
Proč název Atomy?
Původně byla skupina Attomy, se dvěma té. Jako Anička Tomáš TO jsme MY, ale později Anička odešla zpívat do skupiny Universal, se mnou začala zpívat Helča a lidé si navíc stěžovali, že se nás špatně hledá na internetu. Tak jsme název poupravili na podbořanské Atomy, lehko vyhledatelné a srozumitelné.
Jak jste se dostal k hudbě a divadlu?
S muzikou jsem začal v 15 letech, známý muzikant Iša Barák z Podbořan se kamarádil s rodiči. Jednou před vánoci byl u nás a slyšel, jak z pokoje drnkám na takové malé dětské klávesy. Nabídl mi své starší klávesy, rodiče řekli, že si tedy jen zatím půjčíme, že u toho muzicírování stejně nezůstanu. Pokud se tomu budu věnovat, pak je odkoupí. Nemohl jsem dospat, až jsem je nakonec dostal, pak jsem u nich trávil spoustu času, nechtěl jsem chodit spát, učit se… Po nějaké době jsem začal čas od času s panem Barákem jezdit po zábavách zpívat, a to mě vzalo. Později mi rodiče pořídili nové klávesy i s aparaturou a tím odstartovala kariéra muzicírování. Atomy tedy působí hodně na Rakovnicku, Křivoklátsku a Chomutovsku. V Podbořanech již spoustu let hrají Atomy také v Domově pro seniory, kde pracuji jako dobrovolník, takže za hudební produkci si tam nenárokujeme žádný honorář, a moc mě těší, že i tady můžu rozdávat radost. A k tomu divadlu, spíše divadélku, které jsme si vlastně vedly jako děti samy. Jmenovali jsme se Bavíto. Působily v něm již mé bývalé zpěvačky, hráli jsme upravené hry nebo také své vlastní vždy plné písniček. Nedávno jsem doma sledoval jedno z nich a hodně jsem se u toho pobavil. Chtěl bych jednou pozvat všechny bývalé účastníky tohoto souboru, jejich rodiny a udělat takové veřejné promítaní těchto starých kousků. S hrou, která se jmenovala Drákula aneb příběh jedné černé noci, jsme objeli celý okres a vystupovali pro školy ve všech možných vesnicích a městech v našem kraji.
Začínáš si s muzikantem
„Nežárlí“ vaše manželka na hudbu?
Dobrá otázka. Chodit jsme spolu začali, když mi bylo 22 a jí 18. Hrát jsem začal v patnácti, varoval jsem ji tenkrát rovnou – začínáš si s muzikantem, budu každý pátek a sobotu pryč. Vzala to na vědomí. Jsme spolu třináct let a nikdy jsme neměli kvůli muzice žádný problém. Rodina mě v hudbě podporuje. Včetně čtyřleté dcery, která bývá zklamaná, když nejedu někdy v sobotu hrát, jelikož si zavedla pravidlo, že když jede taťka hrát, může spát v ložnici u maminky. Má ráda hudbu, jako já. Klidně si zazpívá se mnou Nonstop od Michala Davida, písničky Karla Svobody, od Kryštofa – Ty a já… Až bude zralá na talentové zkoušky, určitě k nim půjdeme, chtěl bych, aby se učila v ZUŠ na klavír a klávesy plus nějaký taneční kroužek, je velmi nadaná na pohyb a zpěv. Chci jí dopřát vše, co půjde, jelikož rodiče mi moc nevěřili, když jsem byl malý, tak místo klarinetu jsem chodil do hudební školy na flétnu, proto naší dceři chci dopřát maximum možností.
Jak vypadaly vaše Vánoce?
Klasicky, asi jako ve většině rodin. Doma si uvaříme punč, koukáme na pohádky a večer jde celá rodina na půlnoční. Na Štědrý den zapálíme na zahradě svíčky za naše zemřelá zvířátka. Na svátky vánoční obcházíme pak rodiče, příbuzné. Bohužel naši rodinu postihla velmi smutná událost, takže nám vánoční oslavy skončily dříve, než mohly pořádně propuknout. Život jde ale dál a musíme se s tím nějak poprat. Přeji všem šťastný rok a mějte se rádi.
Děkuji vám za rozhovor, ať se daří! Alla Želinská

 

 

Sdílet: Facebook

Tisknout článek

0/5 bodů (0 hlasování)

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Váš komentář

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.

Potvrďte, že nejste robot: