Mám rád černé komedie, říká student Tomáš Ráliš. Se svou esejí uspěl v celostátní soutěži, pořádá vlastní festival a píše divadelní hru

před dvěma týdny  |  Rozhovory | Zprávy |   0 komentářů

img-7495-nahledTomáš Ráliš je devatenáctiletý student kadaňského gymnázia, hlavní organizátor podbořanského filmového minifestivalu „Filmový Večer“, který se nedávno umístil na 2. místě v celostátní esejistické soutěži pořádané katedrou bohemistiky Filozofické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci. V současné době se věnuje dramatické tvorbě. O jeho literárním úspěchu, o zálibách a plánech, ale i třeba o zajímavé vizáži jsme si se skromným nadaným mladým mužem povídali v Meditační zahradě v Podbořanech.

 

Tomáši, jak jste se cítil, když jste se dozvěděl o svém umístění?
Byl jsem překvapený, zaskočený a ohromně šťastný, po dlouhé době se mi začalo dařit a další psaní mi pak šlo tak nějak lépe od ruky.
O svědomí lidstva
O čem je vaše esej?
Na to není snadné takto stručně odpovědět, ale pokusím se. Esej nese název, který byl současně soutěžním tématem: „Jsou dnes ještě spisovatelé svědomím lidstva?“. Zabývám se v něm především vztahy mezi umělci, politickou situací a společností, která klade na umělce určité nároky, vyvíjí na ně neustálý tlak. Snažil jsem se poukázat na to, že spisovatelé, ale ani jiní umělci, nejsou privilegovaná třída, jejímž posláním je nést tíhu odpovědnosti za stav celé společnosti. Nenesou – a ani nemohou nést – odpovědnost za činy jiných lidí a není tedy důvod, aby měli být „svědomím společnosti“. Lidé nemají právo chtít po spisovatelích, aby byli lepší, než jsou oni sami. Nevím ale, jestli jsem to teď řekl přesně. Možná by čtenáři řekli, že je to o něčem úplně jiném, ale já to cítím takhle.
Je to váš první literární úspěch, nebo už jste tvořil, či snad tvoříte, něco dalšího?
Tohle je můj první skutečný literární úspěch. Dříve jsem rozepisoval začátky fantasy povídek, ale ty skončily v propadlišti dějin, v mém šuplíku. Nedotahoval jsem věci do konce. V psaní mě v Podbořanech podporovala především má profesorka z gymnázia Marcela Svejkovská. Jsem jí za to moc vděčný a osobně si jí moc vážím. Po mém odchodu do Kadaně jsem měl opět štěstí a na tamním gymnáziu jsem se setkal se spisovatelem Pavlem Bryczem, který se mi velmi věnoval na konzultacích, řekl mi o esejistické soutěži, mou práci tam zaslal, a „nakopl“ mě k psaní divadelní hry.
Jak někdo někoho „nakopne“ k psaní divadelní hry?
Na začátku školního roku se řešilo, jaké budou v tomto školním roce mimoškolní aktivity, a když jsem zjistil, že se bude otevírat „dramaťák“, hned jsem se zapsal – spolu s dalšími asi deseti studenty – ale pak přišlo první setkání a já seděl ve třídě sám s panem Bryczem. Nakonec „dramaťák“ nebyl, protože jsme se shodli, že monodrama by nebylo úplně fajn. Ale ta první schůzka byla stejně klíčová, protože jsem se s panem Bryczem bavil o mých plánech a zmínil jsem se, že chci psát divadelní hry a mám jeden námět. Pan Brycz mi nabídl konzultace, které byly úžasné a moc mi pomohly, a všechno to začalo.
Školní projekt ve větším
Pořádáte Filmový večer v Podbořanech – jak jste k tomu přišel?
Původně šlo o školní projekt, který jsem chtěl udělat trošku ve větším. Věděl jsem, že chci promítat dva filmy, ale něco tomu scházelo, aby to byla komplexní kulturní akce. Spojil jsem se s fotografem Danielem Egerem, který v rámci Filmového Večera vždy pořádá vernisáž. Lidé si během pauzy povídají o filmu, který viděli, a když si chtějí oddechnout, čekají na ně krásné fotografie. Oba nás těší, že se akce od prvního ročníku setkává se stále větší diváckou přízní, a budeme rádi, pokud se nám podaří tuhle „káru“ tlačit dál.
Co je na tom nejtěžší?
Přimět se k přípravě dalšího ročníku. (smích) Vážně bychom rádi pokračovali v práci na Filmovém Večeru, protože máme samozřejmě radost, když přijde dost lidí, povedou se fotky a všechno se hezky vydaří, ale jsou to nervy. V den konání samozřejmě vždy něco selže a člověk zachraňuje, ale naštěstí se nám to dvakrát povedlo – uvidíme, jestli se nám to povede i potřetí.
Co výběr filmů? Jak si vybíráte filmy pro svůj festival?
Vždy jdu do přípravy filmového večera s několika filmy, které bych rád promítal, ale pak se většinou objeví komplikace a zjistím, že některé z nich již není možné od distributorů sehnat, takže nic není jisté a nakonec člověk musí někdy improvizovat. Letos jsme na FV měli filmy „Láska, soudruhu!“ a pak již kultovní film Big Lebowski. Ale co se bude promítat za rok, ještě nevím, na to je ještě čas.
Dobří přátelé zůstávají
Proč Kadaň? Kde jste se učil, studoval předtím?
Studoval jsem na gymnáziu v Podbořanech, ale řekněme, že jsem některým pedagogům příliš nepadl do oka. Nezajímalo je, kdo jsem, co mám rád, co mě zajímá a hlavně – pro co mám talent a co mi jde. Někteří učitelé, které raději nebudu jmenovat, aby se nedotkl jejich citu, mi dávali dost jasně najevo, že mé zájmy je nezajímají a naopak mi dokazovali moji podřadnost v jimi preferovaných předmětech a „dusili“ mě. Za změnu jsem rád, mohl jsem se po dlouhé době nadechnout. V Kadani mám prostor pracovat na svých silných stránkách, u učitelů se setkávám s pochopením a podporou v tom, co dělám. S mojí třídou z podbořanského gymnázia se stýkám samozřejmě dál, pořád jsme kamarádi a parta, sedm let se neztratí kvůli jednomu roku. V životě se všechno mění, ale jsem přesvědčen, že dobří přátelé zůstávají.
Jste v předposledním ročníku gymnázia. Jaké jsou vaše plány do budoucna?
Rád bych se věnoval divadlu a má vysněná škola je DAMU nebo JAMU, ale záleží samozřejmě, jestli se tam dostanu. Bavilo by mě asi dělat spoustu věcí. Miluji hudbu, takže možná něco s ní. Baví mě také organizace kulturních akcí. Určitě hodlám dál psát a budu se snažit zaměřit jedním směrem, ve kterém bych se chtěl posunout.
Máte nějaký vzor?
Vzorů mám spoustu, ale mezi hlavní určitě patří český dramatik, scénárista a režisér Petr Zelenka, protože miluji jeho hry i filmy. Potom dramatik David Drábek, který mě vždy „dostává“ jakožto satirik. Ze zahraničí by to byl britský dramatik, scénárista a režisér Martin McDonagh. Mám hodně rád černé komedie. Z hudebních ikon by to pak byl Adam Darski vystupující pod uměleckým jménem Nergal z polské metalové skupiny Behemoth.
Baví mě skládat hudbu
Co vás baví kromě literatury a divadla?
Psaní je pro mě zajímavé a miluji pocit z dopsané věci, ale člověk si musí od toho taky oddechnout, takže po psaní je hned určitě hudba. Hudbu miluji a beru ji napříč žánry, ale ideálně se pohybuji mezi rockem a metalem. Hraji na klavír, akustickou a elektrickou kytaru a učím se hrát na kytaru basovou. Hodně mě baví skládat hudbu.
Mám na to?
Ráda bych se vás zeptala na vaše vlasy. Po kom je máte tak hezké, asi po mamince? Nosíte je dlouhé už od dětství?
Na to se mě ptá dost lidí. Ano, vlasy mám po své mamince, ale musím říct, že od mala jsem dlouhé vlasy neměl. Dlouhé vlasy mám asi tak od čtrnácti, aspoň myslím. Šlo to plynule s hudbou, kterou jsem v té době začal intenzivně poslouchat a i jinak se jí věnovat, hrát. Do té doby jsem nosil takový kudrnatý květák, prostě hrůza. Dnes bych se už na krátko ostříhat nenechal, leda by v tom byl umělecký záměr. (smích)
Na co byste se sám sebe rád zeptal?
Sám sebe se na něco ptám pořád, ale spíš bych rád věděl, jestli mám na to, splnit si své sny. Prozatím tedy na sobě budu pracovat a doufat, že ano. Protože na to mi asi nikdo neodpoví, že?
Na čem momentálně pracujete?
Pracuji na druhé divadelní hře a moc se těším na léto, protože budu mít víc času na psaní. Zároveň si chci ale od psaní i trochu odpočinout, hodně čtu a mám toho skutečně hodně k přečtení.
Přeji vám krásné prázdniny, plné inspirace, nápadů a hodně dalších tvůrčích úspěchů. Děkuji za rozhovor.
Alla Želinská

 

 

Sdílet: Facebook

Tisknout článek

0/5 bodů (0 hlasování)

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Váš komentář

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.

Potvrďte, že nejste robot: