Nejdůležitější je, že nás to stále baví, říká principál Jitřenky Vladimír Bajbora

před týdnem  |  Rozhovory | Zprávy |   0 komentářů

bajbora-nahled Loutkové divadlo Jitřenka Žatec letos oslaví své šedesáté páté výročí stálé scény. K této příležitosti byla 6. dubna zahájena výstava v žateckém muzeu. Současným principálem loutkového divadla je Vladimír Bajbora. V Jitřence je od roku 1974 a druhou polovinu sedmdesátých let považuje za její nejúspěšnější období. Sice z rodinných důvodů loutkařinu na deset roků, na přelomu osmdesátých a devadesátých let, opustil, ale zase se vrátil a je tomu rád. Práce s loutkou ho stále naplňuje a těší. Jeho představou je dostat vedle nových pohádek do repertoáru i staré, klasické loutkové pohádky, patřičně upravené tak, aby jim rozuměly i současné děti. Že je o loutky mezi dětmi stále zájem dosvědčuje i plný sál při většině divadelních představení.

 

Pane Bajboro, jak jste se dostal k loutkám a divadlu?
K loutkám mě přemluvil v roce 1974, to mě bylo devatenáct, můj kamarád Zdeněk Danda, který v té době již půl roku v Jitřence působil. Říkal mi: „Pojď do loutkového, jsou tam pěkný holky.“ Tak jsem se nechal umluvit, a když jsem přišel, tak těch “holek” tam zas tak moc nebylo, byl to z drtivé většiny chlapský soubor a navíc ty “holky” byly paní, všechny vdané. Ale kouzlo držet loutku v ruce mě totálně a okamžitě chytlo. Byla to moje úplně první divadelní zkušenost, předtím jsem žádnou jinou neměl.
V Jitřence působí i vaše manželka a další členové rodiny. Plyne z toho nějaké výhoda?
Když se nad tím zamyslíte, zjistíte, že loutkařinu většinou dělají rodinné klany. Například v Lounech v sedmdesátých letech rozjížděla loutkařinu rodina pana Zdeňka Rašky. Možná to “louňáci” neradi uslyší, ale pamatuji, že se k nám do Jitřenky jezdili učit. Pak nám utekli s kvalitou, sami si i vyráběli loutky, což jsme my neuměli, ale vím, že k nám sbírat zkušenosti zprvu jezdili. Ono je to většinou tak, že rodina vytvoří jádro, ostatní členové se musí někde poshánět a je príma, když někoho dalšího mezi nás přivedou. Říkám, většinou to tak je, protože zrovna u nás to tak nebylo. Nás, rodinu Bajborů, naopak sehnali takovou složitou cestou začínající členové. Chvíli tady působily i naše děti, a teď jsme zapojili našeho zetě Jaroslava Wagnera. Píše pro divadlo hry, které pak i režíruje. Ta výhoda rodinných klanů je v tom, že členové rodiny o sobě navzájem vědí, mají přece společného koníčka, při rozhovorech doma padají trefné repliky z her, o problémech si můžou “pokecat” případně je řešit.
Kolik let již v Jitřence působíte a jaké byly vaše začátky?
V Jitřence jsem od roku 1974, pak jsem si dal v letech 1986–1997 přestávku. Nejdřív jsme měli malé děti, a pak tu byly v devadesátých letech zmatky s vlastnictvím. Nakonec vlastník divadla, tehdejší závodní výbor ROH Šroubárny Žatec, objekt bezplatně předal městu, s podmínkou že divadlo a loutky budou dál sloužit dětem. V devadesátém sedmém nám volali z divadla, že je tu parta nadšených lidí, kteří by rádi začali s divadlem. Tak jsme jim se ženou slíbili, že jim to pomůžeme rozjet a už jsme v tom byli znovu. Musím však říct, že rádi.
Na jaké období nejraději vzpomínáte?
Jistě že na to, když jsme byli mladí. Jitřenka tehdy patřila Šroubárně, byl dostatek financí. Díky tomu se nám významně zvětšil loutkový fond. To je ten fond, se kterým se dnes tolik chlubíme. Kdopak tolik loutek v republice má? Loutky se nakupovaly v Únanově, tam bylo družstvo, které loutky vyrábělo. V budově loutkového divadla se pořád něco předělávalo, modernizovalo, vznikla přístavba kde byla šatna pro diváky, záchody, nová klubovna, nová promítací kabina. To vše bylo možné jen díky financím od Šroubárny. Aby si někdo nemyslel, že jsem milovník starého režimu, to tedy rozhodně nejsem. Ale fakt je, že tohle se povedlo. Velmi rád vzpomínám na spolupráci s panem Ivanem Anthonem, členem loutkoherecké skupiny československé televize. Pan Ivan Anthon byl přes loutky ohromná kapacita, odborník na všechno kolem nich. Spoustu jsme se toho od něj naučili a až teď, jak člověk stárne, mi dochází, jakou s námi měl ohromnou trpělivost. Nikdy mu alespoň my, co si ho pamatujeme, nemůžeme dostatečně poděkovat za to, co pro nás udělal. On nás také seznámil s paní Míťou Bláhovou, to byla zase nesmírně šikovná výtvarnice. Navrhovala a vyráběla pro nás loutky a kulisy. A samozřejmě nesmím zapomenout na pan Richarda Landra, profesora na loutkářské fakultě. Jezdil k nám na přehlídky jako porotce a také nám navrhl jedny kulisy, konkrétně do pohádky Sůl nad zlato. Měl svůj jedinečný osobitý styl. Právě z té spolupráce s Ivanem Anthonem a Míťou Bláhovou pak vznikla pohádka Adámek mezi broučky. Nejdřív pohádka zvítězila na Žateckých hrátkách na nitích, což byla přehlídka severočeských loutkářských souborů, a pak postoupila do Chrudimi na celostátní přehlídku.
Kolik času si od úplného začátku vyžádá příprava jednoho představení?
Nejtěžší je vymyslet novou hru. Zdá se, že pohádkové příběhy už byly všechny vymyšleny, že není už co vymýšlet. Ale náš dramatik Jaroslav nás vždycky přesvědčí a překvapí, že to jde. Pak se hra namluví, to musíme, protože je nás málo, a tak hrajeme z playbacku. To je také jeden z důvodů, proč nejezdíme na žádné soutěže a přehlídky, porotcům to velmi vadí. Pak se namluvené představení musí sestříhat, dosadit hudba, ruchy. Dále někdy následuje výroba loutek a vždycky šití kostýmů pro ně. Tvoří se a montují kulisy. Když je vše hotové začneme zkoušet, zkoušky trvají u nové hry třeba i tři měsíce. Takže dát vše dohromady trvá půl roku až rok.
Kolik lidí je potřeba k odehrání jednoho představení?
To záleží na hře. Někdy stačí tři čtyři lidé, jindy by nás bylo potřeba třeba i patnáct. Trvale máme šest vodičů. Pak máme, jak já je pracovně nazývám poločleny, ti nám pomáhají namlouvat hlasy postav a nemají tolik času, aby ještě vodili a nebo je to prostě nebaví. No, a pak máme (snad je tak mohu nazvat) kamarády z žateckého divadelního spolku Opera. Patří jim velké díky, hlavně pánům Vladimírovi Valešovi a Václavu Rampasovi. Velmi nám pomáhají. Jsou to herci a umějí hrát a mluvit, a to je to co se nám strašně moc hodí. Spolupracovali s námi na hrách Tři sněhuláci a Vítr. Úroveň těchto her šla díky nim velmi nahoru.
Kolik představení přibližně během roku odehrajete?
V Jitřence se snažíme hrát od září, kdy začíná sezóna, až do dubna dalšího roku. Jinak vystupujeme s hostováním tam, kde si nás pozvou. Hráli jsme v Podbořanech, Holedeči, v Hlubanech, ve Vroutku, dokonce i v Praze. Nyní se chystáme s představením Vítr do Loun. Jinak se dá říct, že sezonu zahajujeme představením na Dočesné.
Hrajete nejen pro malé diváky, ale i pro dospělé. Jaké hry pro ně máte, případně chystáte?
Pro dospělé máme prozatím jen jeden pokus, a to již zmíněný Vítr, ale do budoucna plánujeme i další představení. Jsem hrdý na to, že prvotní podnět přišel ode mě. Ale to bylo to nejsnadnější, strčit do ruky zeťovi Jardovi povídku, aby si jí přečetl. Na něj pak už padlo to nejtěžší. Totiž převést povídku do loutkového scénáře. Měli jsme obavy, jak budou lidé reagovat. Ale potěšilo nás, aspoň to tak vypadalo, že hra měla úspěch. Další novinku nyní chystáme pro děti. Hra se bude jmenovat Míček a drak. Napsal jí opět Jaroslav Wagner. Nyní vyrábíme kostýmy, rekvizity a kulisy, převlékáme loutky. Předpokládáme, že premiéra bude někdy začátkem příští sezóny. Na dospělé přijde čas později, až nás něco napadne.
Máte nějakou oblíbenou loutku a představení?
Mám oblíbenou loutku hrošíka. Jmenuje se podle postavy v pohádce Hošík. Hrošík Hošík, a mám ho rád, protože máme stejně rostlé figury. Ale já mám rád samozřejmě i ostatní loutky, je těžké vybrat jen jednu. Z her mám rád hru Adámek mezi broučky, ale tu jsme hráli naposledy v sedmdesátých letech. Z těch, co hrajeme teď nevím, nerad bych jmenoval pouze jednu, mám je rád všechny. Některou hraji radši, některou méně.
Mění se malí diváci v průběhu let? Nebo jsou pořád stejní?
Děti jsou stále stejné. Jen jim trochu, asi díky televizi, uvadá pozornost a některé jsou snad o něco suverénnější. Asi si rodiče, kteří je tak vychovávají myslí, že to bude lepší pro jejich budoucí život. Ale v podstatě jsou děti stejné, reagují dobře, na správných místech, jsou slušné. V Jitřence nepociťujeme žádné rozdíly. Zajímavé je, že jsou spíše rozdíly na druhé straně divadla. Bylo běžné, že já, jako mladý vodič věkem i působením v divadle, jsem přišel do divadla a vrhl se na lávku a zkoušel s přidělenou loutkou vodit. Nacvičoval jsem figury, které mi nešly pořád dokola a dokola a strašně mě štvalo, že mě loutka neposlouchá a nedělá přesně to, co jsem si představoval, že dělat má. Dnes je to jiné. Až na jednu výjimku to nikdo nedělá. No, řekněme, že je to uspěchanou dobou.
Na jaký váš divadelní počin jste nejvíce hrdý?
Je to jednoznačně hra Adámek mezi broučky. Byli jsme s ní v roce 1976 na 25. ročníku Loutkařské Chrudimi. Porota nás tam sice moc nepochválila, nelíbil se jí výběr pohádky. Zato u dětí měla tehdy veliký úspěch.
Co vám dělá největší radost? V čem nacházíte smysl toho, co děláte?
Nejdůležitější je, že nás to stále baví. Mám radost, když se vytvoří něco nového, jako je například hra Vítr. Je to radost z toho, že něco vznikne. A také samozřejmě, když je plné hlediště.
V žateckém muzeu začala od 6. dubna výstava k 65. výročí Jitřenky. Co by si návštěvníci neměli nechat ujít?
Podle mě, by si neměli nechat ujít nic. Dětem se asi bude líbit scéna z Adámka. Zajímavá je i smyčka, která poběží v televizi, jsou na ní medailonky členů souboru a ukázky z her. Je tam vystavená i naše nejstarší loutka typu dupák, která pochází z padesátých let a představuje čaroděje. Z té samé doby je v muzeu k vidění i část někdejší výpravy Dřevěného vojáčka.
Budova Jitřenky je v současnosti ve špatném technickém stavu. Jaké máte vyhlídky na opravu?
Na jednom z loňských zasedáních zastupitelů města, za stávající budovu Jitřenky, loboval i Jaroslav Wagner, režisér a vedoucí divadelního spolku Opera. Navrhoval, že by v přízemí budovy, kde je také malý divadelní sál, sídlila Opera. Skvělý nápad, pomohlo by to všem. Opera Žatec by byla schopna vytvořit víc her, mohla by hrát častěji. Mohli by se sem zvát i jiné soubory jak amatérské činoherní, které nenaplní velké divadlo, tak i loutkové. Do téhle budovy nikoho pochopitelně zvát nemůžeme. Bohužel, vše jako vždy usnulo a nic se neděje. Vím také, že i základní umělecká škola by prostory dolního sálu ráda využívala. Přeci jen, kde je opona a jeviště je divadlo. A oponu s jevištěm nikde v ZUŠ děti nemají. Bohužel, město prozatím neplánuje do Jitřenky dávat nějaké investice nebo o tom nevíme.
Tu a tam se objeví zpráva, že byste se měli stěhovat do Lüdendorfovy vily (vila na parkovišti u Lidlu). Je to pravda?
Když jsem se dozvěděl, že se tam máme stěhovat, tak mě to naštvalo. Jednak se s námi o tom nikdo z Města nebavil, postavili nás před hotovou věc a jednak ta vila je pro nás absolutně nevhodná. Je v daleko horším stavu než Jitřenka. Dům je mokrý a shnilý. Vybudovalo by se jen menší hlediště a jeviště bez bočního přístupu, bez horních tahů, které také používáme. Máme spoustu loutek a kulis, pro které potřebujeme velké skladovací prostory. Tohle vila nemůže nikdy splnit. Proč stavět s nejistým výsledkem někde něco, co už postaveno je. Troufnu si říct, postaveno funkčně daleko lépe a co perfektně to svému účelu vyhovuje. Město operuje s tím, že by na rekonstrukci památkově chráněné vily dostalo dotace. Já si myslím, že chytří lidé, kteří dotace shánějí by sehnali dotace i na rekonstrukci stávající budovy. Zvláště poté, co se české amatérské loutkářství dostalo na seznam světového nehmotného kulturního dědictví UNESCA. Jsme hrdi na to, že sem spadá i Jitřenka.
Máte již nějaké následovníky, kteří po vás převezmou štafetu?
Samozřejmě, že si je vychováváme a vše nevisí jen na nás. Věkové rozpětí našeho souboru je od 13 do 60 let.
Co byste Jitřence popřál k jejím 65. narozeninám.
Jistotu tohoto domu, tedy současné budovy Jitřenky, aby byl zrenovovaný. Také věrné diváky, a aby nám herci vydrželi a Jitřenka měla dostatek členů.
Děkuji za rozhovor. Markéta Chalupová

 

 

Sdílet: Facebook

Tisknout článek

0/5 bodů (0 hlasování)

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Váš komentář

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.

Potvrďte, že nejste robot: