Podbořansko je nesmírně zajímavé, říká archeolog: Mladý vědec Vojtěch Peksa zkoumal okolí kostela ve Vroutku

před jedním rokem  |  Rozhovory | Zprávy |   0 komentářů

peksa-nahled Půdu u kostela svatého Jakuba Většího ve Vroutku zkoumali v létě archeologové. Probíhalo tam ukládání kabelu elektrického vedení do země a u této příležitosti archeologický výzkum. Co odhalil a jak vůbec takový výzkum probíhá, prozradil čtenářům Regionu člen výzkumného týmu, mladý archeolog Vojtěch Peksa z Ústavu archeologické památkové péče severozápadních Čech v Mostě.

 

Není průzkum jako průzkum
Známe například stavebně-historický průzkum, badatelský archeologický výzkum, záchranný archeologický výzkum. Jaký byl cíl tohoto průzkumu u kostela sv. Jakuba Většího ve Vroutku? Jak velkou plochu jste zkoumali?
U kostela sv. Jakuba jsme, v souvislosti se záměrem města Vroutek přivést ke kostelu elektrickou přípojku, prováděli tzv. záchranný archeologický výzkum. Ten je téměř vždy volen jako záchrana v případě, že je lokalita s nálezy ohrožena probíhající či plánovanou stavbou. Ale nejprve chci vyzdvihnout spolupráci s vedením města Vroutek, především se starostou Jaromírem Kubelkou, který s námi celou záležitost s velkým předstihem konzultoval. Díky tomu bych se nebál tuto situaci označit za ideální příklad komunikace mezi archeology a investorem akce. Nicméně cílem výzkumu bylo zdokumentovat maximum narušených archeologických situací, v tomto případě primárně hrobů, které jsme zde očekávali. Celková prozkoumaná plocha pak činila přibližně 15m2 při délce výkopu přesahující 20 metrů.
První byl Antonín Hejna
Jednalo se o první archeologický výzkum u sv. Jakuba, či nikoliv?
Byl to v pořadí třetí archeologický výzkum, který se bezprostředně dotknul kostela sv. Jakuba. První výzkum, vynecháme-li nedokumentované akce před 2. světovou válkou, byl veden Antonínem Hejnou z Archeologického ústavu v Praze. Proběhl v roce 1973 a právem se zařadil mezi ty, které posunuly naše vědomosti o středověku. Před vjezdem do sousedního hospodářského dvora se po-dařilo prozkoumat pozůstatky obytného objektu o rozloze takřka 100 m2, tedy přesněji jeho zahloubenou část. Nadzemní dřevěná konstrukce se nedochovala. Domníváme se, že archeologicky zjištěný pozůstatek souvisel s vícepodlažní stavbou, která patřila ke šlechtickému dvorci obývanému ve 13. století. Osobně jsem rád, že se při návštěvách našeho výzkumu našlo několik pamětníků, kteří si na působení A. Hejny ve Vroutku vzpomněli. V pořadí druhý výzkum uskutečněný v roce 2003 v souvislosti se stavbou kanalizace pak situaci doplnil o mohutný příkop obklopující kostel. Rozměry příkopu jsou značné, šířka dosahovala téměř 13 metrů a hloubka překračovala 3 metry. Vznikl ovšem nejspíš až v pozdějším středověku jako součást opevnění kostela.
Mohl byste přiblížit laikovi celý výzkum?
Archeologický výzkum zahrnuje několik etap. První můžeme nazvat přípravnou fází, která spočívá ve shromáždění informací o starších nálezech a výzkumech. Následuje vlastní práce v terénu (tzv. vykopávky) k níž patří odkryv terénu, dokumentace nálezové situace, geodetické zaměření plochy výzkumu a evidenci hmotných nálezů. Na ploše takové plánované stavby se postupně skrývají jednotlivé vrstvy, které zde vznikly činností člověka. A nárůst terénu běžnou lidskou činností může být značný. Domovní odpad, tehdy jen organický, byl ve středově-ku shromažďován v rámci sídlišť, a pak ať už záměrně či třeba deštěm se rozprostíral do plochy. Do toho připočtěme přítomnost zvířat a rostlin, a terén nám za pár let vyroste o centimetry.  Každá taková vrstva a nálezy v ní jsou pak kresebně a fotograficky dokumentovány, protože právě umístění jednotlivých nálezů a souslednost vrstev nám napoví mnohé o stáří a jejich vzájemném vztahu. Tedy jednoduše co je hlouběji, mělo by být logicky starší a naopak. Abych byl konkrétní k situaci u kostela sv. Jakuba, tady je postupný nárůst terénu způsoben primárně pohřbíváním.
Pohřbení bez milodarů
Váš výzkum trval zhruba tři týdny, co jste zjistili, našli?
Celkem se podařilo prozkoumat 31 hrobů. Můžeme jen litovat, že nikdo z pohřbených u sebe neměl žádné milodary, ať už například šperky či mince, které by nám pomohly s přesnější datací. Mohou tak pocházet z dlouhého časového rozmezí 13. – 17. století. V rámci hrobových zásypů jsme ale nalezli relativně velké množství zlomků keramiky (střepů) ze 13. století, které souvisí s provozem šlechtického sídla vedle kostela. Za nejzásadnější nález lze považovat situaci při vchodu do kostela, kde se nám podařilo odhalit stavební horizont, který souvisí s budováním kostela. Je to vlastně sled vrstev tvořených množstvím uhlíků a drtí z červeného pískovce, ze kterého je kostel postaven. Stavbu kostela totiž prováděla tzv. stavební huť, dnes bychom řekli stavební firma, kdy kameníci na místě upravovali přivážené bloky pískovce do podoby kvádrů a jejich štípáním vznikla ona nejstarší vrstva dokládající vznik kostela. Odběr vzorků na přírodovědné analýzy je dnes velice podstatnou součástí archeologického výzkumu. Z půdy na zkoumaném místě i v jeho okolí se totiž dá zjistit mnoho podstatných informací o přírodním prostředí v daném místě. Konkrétně uhlíky odebrané ze stavebního horizontu nám díky tzv. radiokarbonové metodě datování (též radiouhlíkové metodě) mohou pomoci s datací stavby kostela. Jedná se o chemicko-fyzikální metodu určenou pro zjištění stáří biologického materiálu. Stavebně-historický rozbor kostela totiž jeho stavbu klade do rozmezí poslední třetiny 12. až první třetiny 13. století, a laboratorní analýzy nám snad pomohou tento údaj zpřesnit.
Jak je možné, že tato zhruba 800 let stará stavba je tak zachovalá?
Můžeme mluvit opravdu o velkém štěstí, protože samotný Vroutek prodělal mnohé proměny od středověké vesnice až po raně novověké městečko, a kostela se tyto změny přesto výrazně nedotkly. Upraveno bylo v průběhu renesance a baroka vlastně jen zvonové patro kvůli větším zvonům a strop v lodi kostela. To mohlo být dáno jak nedostatkem peněz majitelů vsi a církve, tak svou roli nejspíše sehrál onen příkop, který bránil rozšiřování hřbitova. Proto bylo jednodušší postavit v sousedství nový kostel sv. Jana Křtitele a ten starý proměnit v sýpku. Což je samo o sobě další zajímavostí Vroutku takto blízko sebe stojící dva kostely.
Modlitba za zemřelé předky
Kam putovaly předměty, které jste našli? A co nalezené kostry z pohřebiště, ponechali jste je na místě?
Vyzvednutím nalezených předmětů ze země výzkum zdaleka nekončí. Co se týče zlomků keramiky, ty předáme kolegům z laboratoře, kteří je očistí, zaevidují a pokusí se o zrestaurování celých nádob. Poté se vrátí k nám jako archeologům a my se je v kombinaci se studiem nákresů, fotografií a plánů pořízených při výzkumu pokusíme vyhodnotit. Provedeme jejich přesnější časové zařazení a následně nám pomohou s datací nalezených situací, tj. například s vrstvami, které vznikly v souvislosti s existencí a sídelním provozem v okolí šlechtického sídla. Kostry z hrobů byly ponechány na místě. Zaprvé z pietních důvodů, zadruhé po jejich vyzvednutí by měl proběhnout antropologický průzkum, který by ale celý výzkum přece jenom prodražil, a zatřetí především všechny kosterní pozůstatky se nacházely níže než je potřeba pro uložení elektrického kabelu a nebylo tak nutné je z důvodu jejich ohrožení vyzvedávat.
Pozvali jste pana faráře, aby se pomodlil za zemřelé a posvětil místo. Asi jste měli k tomu silný důvod?
Přišlo nám to jako správné. Všichni pohřbení byli bezpochyby křesťané, a protože ani my nevíme, jak s námi bude jednou kdokoliv nakládat, je třeba se k našim ať už předkům či předchůdcům chovat s náležitou úctou.
Výzkum součástí nové knihy
Budou výsledky archeologického výzkumu v dohledné době publikovány?
Publikace je závěrečnou a mnohdy nejnáročnější fází celého výzkumu. V příštím roce Vroutek oslaví 790. výročí od první písemné zmínky, kdy se v roce 1227 objevil v závěti a tedy i ve výčtu majetku Kojaty, člena významného a mocného severočeského šlechtického rodu Hrabišiců. A město Vroutek se rozhodlo při této příležitosti vydat publikaci shrnující celou historii. Jsem velmi rád, že jsme spolu s kolegou Martinem Volfem, s kterým jsme prováděli výzkum v letošním roce, byli osloveni, zda bychom do knížky také přispěli. Kolektiv dále tvoří odborníci ze Státního okresního archivu v Lounech, z Národního památkového ústavu v Ústí nad Labem a další. Dosud nikdy podobná publikace o Vroutku nevznikla, a je to tak pro nás příležitost shrnout a představit výsledky našeho bádání jak odborné, tak především laické veřejnosti, pro kterou bude publikace určena. Mimo jiné děkuji majitelům všech domů a objektů, do kterých jsme mohli nahlédnout, aby výsledné povídání o Vroutku bylo co možná nejúplnější.
Unikátně dochovaná stavba
Kostely v raném středověku mj. sloužily jako reprezentační objekty svého majitele, pokladnice, nebo místa úkrytu – mohl byste o této zajímavosti víc povyprávět?
Musíme si uvědomit skutečnost, že kostel byl v raném středověku na venkově jedinou kamennou stavbou. Pro stavebníka to bylo velmi finančně náročné, a proto si takovou stavbu leckterý šlechtic nemohl dovolit. V případě Vroutku před námi ale stojí unikátně dochovaná stavba, za jejíž stavebníky můžeme s velkou pravděpodobností považovat rod Hrabišiců, jehož mnozí členové se pohybovali na knížecím a poté královském dvoře. Stavba takového románského kostela šlechtu reprezentovala a zároveň legalizovala její vztah k půdě. Středověk byl svět symbolů, a i proto šlechtic dával kamennou a bohatě zdobenou stavbou jasně najevo, kdo je na daném území pánem. Možnost uzavírat vstup do kostela závorou, samo-statný a vyvýšený vstup do věže nám dále ukazují, že kostel sehrával také funkci možného úkrytu lidí a cenných předmětů v dobách nebezpečí. Vroutek také sehrával důležitou roli v rámci majetku Hrabišiců. Toto místo bylo záměrně vybráno na trase cesty z úrodného Poohří na Plzeňsko a zároveň se uvažuje o vlivu Hrabišiců na kolonizaci Doupovských hor ve 12. století.
Pracujete v archeologickém ústavu v Mostě, ale pocházíte z Podbořan, kde jste chodil do školy, studoval na gymnáziu. O to větší vztah máte k Podbořansku?
Je to přesně tak, k Podbořansku mám velmi osobní vztah. Čím déle se tímto regionem zabývám, tím stále více zjišťuji, že se nejedná o nějaký zapomenutý region kdesi v severozápadních Čechách, ale naopak je to území které z historického, ale i z přírodovědného hlediska je nesmírně zajímavé. Archeologie sem výrazněji vstoupila až v posledních několika letech, i když nesmím opomenout působení žateckého archeologa PhDr. Petra Holodňáka. Díky spolupráci s obecními a městskými samosprávami, spolky a v neposlední řadě s mnohými nadšenci do historie (i s detektory kovů) se nám daří neustále posunovat historii Podbořanska. Tedy regionu, který, jako většina úze-mí bývalých Sudet, trpěl a leckdy stále trpí určitou ztrátou vztahu ke krajině, a tedy obecně ztrátou pocitu domova. Je potěšující, že se tento stav i třeba opravami kulturních památek daří zlepšovat. A budu velmi rád, pokud k tomu, abychom se zde cítili doma, bude moci archeologie alespoň malým dílem přispět.
Děkuji za rozhovor. Alla Želinská

 

Sdílet: Facebook

Tisknout článek

0/5 bodů (0 hlasování)

Komentáře

Doposud nebyl připojen žádný komentář. Buďte první!

Váš komentář

* Hvězdičkou jsou označeny povinné informace.

Potvrďte, že nejste robot: